Žďár
Vojtěch Stluka
Nastává pošmourný večer. Les ztichl. Praskání dřeva ruší ospalé bytosti z jejich rozjímání. Mladý muž zasněně zírá do plamenů. V jednom místě nejsou rudé, bílé jazyky ohně se mění na zelené šlahouny. Náhle se ozve srdcervoucí výkřik. Plamen zhasl. Na žďářené půdě zbyly jen řeřavějící uhlíky. Osud krásné Silvie byl zpečetěn.
***
Mokrá tráva se otírala běžci o kotníky. Našlapoval neopatrně, každou chvíli se zabořil o několik pídí do promáčené půdy. Nakonec přeskákal pichlavé výhonky ostružin a opřel se o strom. Zhluboka dýchal, dlaní drásal kůru vzrostlé borovice. V druhé ruce ještě svíral prohnutý jasanový luk. Posečkal, než se uklidnil jeho dech. Hnědé kudrnaté vlasy měl slepeny deštěm. Chodidla si rozdrásal o kameny v poli. Za zády mu splýval promočený plášť a toulec se šípy.
Vykročil po pěšině linoucí se na pokraji lesa. Zanedlouho zlezl příkrý svah a opustil vyšlapanou cestu. Minul peň seschlého jilmu a postupoval dále do lesa. Vítr profukoval mezi stromy a první kapky padaly v krůpějích na zem i pod stromy. Zpěv ptáků ustal ještě před deštěm. Zdáli slyšel jakési kvílení. Uběhl již pět honů, blížil se ke konci.
Konečně došel na drobný palouk porostlý býlím a kapradím. Uprostřed něj stála podivná břízka. Měla sličný kmen a kůra na něm jako by se třpytila zlatem. Zdravé zelené větvičky se vypínaly vzhůru. Muž opatrně odložil luk a blížil se ke stromku. „Silvie, to jsem jen já, odhrň své roucho,“ zašeptal. Slova se mu vydrala zpoza sevřených rtů.
Náhle se zlatokorá bříza probrala k životu. V koruně se objevila spanilá tvář a z ní stékaly plavé vlasy. Hebká kůra se změnila v ještě jemnější kůži. Jen nohy a prsty zůstaly dál dřevěné. Dívka promluvila: „S čím ke mně přicházíš, můj andělíčku, že tolika uřícený jsi?“
„Má dívko sličná, dáti poslední sbohem tobě.“
Modrooký obličej se děvčeti zachmuřil. „Jakoužto nemilou zvěst mi říkáš, nechceš snad vídati mne více?“
„Ach, jak rád já i mé srdce tebe chtělo by milovat,“ líce muži zrudly, „leč neodvratný konec ti Pánem jest souzen. Mnoho lidí ve vesnici je, polí málo a úroda žádná. Už žďáři rozdělávají ohně, stromy na okraji lesa jsou osekané a seschlé.“
Nešťastník usedl k nohám své dívky a opřel se o kmen.
Zalkala. „Vzpomeň si ještě, jak poprvé jsi mě spatřil,“ položivá slečna se dala do vyprávění, „léto přicházelo do našeho kraje, jahody provoněly celý les, mechy počaly kvést a slunce, onen krásný zlatý kotouč, zahřívalo sněhové hroudy na rašeliništích. Tehdy jsem poprvé uzřela člověka, mladého muže, jejž statný divočák svedl z cesty.“
„Má lásko, nemluv již přec, neb mě do většího neštěstí přivedeš. Vzpomínám. Celý krvavý jsem byl. U tvých kořenů bylo mi spočinout, spát ve tvém stínu za tepla a v noci se tulit k tvému hebkému kmenu. A potom jsem uviděl i tvou tvář.“
„Ach, jdi honem! Spas se alespoň ty, když nohy tě ponesou. Už slyším praskat mohutných stromů koruny a zděšené ptáky z hnízd vylétat. Kéž tobě je dáno přežíti déle.“
„Nemohu, milovaná Silvie, nemohu opustit tebe.“
„I musíš!“ rozkřikla se naň. „Prosím tě. Pekelný plamen se po mně sápe, tebe spíš váš Bůh v Eden přivede.“
Poklekl do měkkého mechu a objal vzrostlý kmen. Pomalu se začaly vytrácet plavé vlasy a tvář bledla, až před mužem byla tatáž břízka, již uzřel tu prve.
Políbil peň a zavolal do větví: „Nikdy bych nevyměnil dřevěnou dívku se zlatým srdcem za živou dívku se srdcem kamenným.“ Vítr zaševelil ve větvích a na zem spadla živá ratolest.
Rychle ji sebral, vzal luk a utíkal zpět do vsi. Ďáblova ruka již sahala po blízkých stromech. Nemohly utéci, stály ve své výši a očekávaly konec. A ten se blížil…
Večer celou vesnici v údolí osvětloval oheň na všech návrších a kopcích, na nichž kdysi stával les. Vesničany čekaly jen dny klučení a lopotné práce. Za kamennou zídkou vešel lovec do dveří a odložil luk s toulcem. Uchopil lovecký tesák, seřízl čerstvou větévku a zasadil ji do trávy před domem. Kdo ví, třeba se i láska dá vypěstovat.