Zahrádka
Karin Novotná
VOSAT
Ten zrcadlově převrácený nápis na čelním skle linkového autobusu jsem si za tu čtvrt hodinu jízdy přečetla nejmíň desetkrát. Respirátor jsem si stáhla pod bradu. Ani tak ne kvůli revoltě jako kvůli prostému faktu, že jsem se v něm v neklimatizovaném autobusu dusila. Stejně jako zbylých pět cestujících, kteří svěřili své životy do rukou pravděpodobně maďarského řidiče. Ten část cesty protelefonoval a zbytek probroukal v doprovodu jakýchsi cizojazyčných lidových písní linoucích se z rádia. Když jsem mu při nástupu do vozidla sdělila, že chci do Náměště, ani se to nesnažil zopakovat a jen ke mně pootočil monitor s názvy zastávek.
„Tóto?“ zeptal se a píchl prstem na jeden z nápisů. Naštěstí trefil ten správný hned napoprvé.
Obvykle mě z práce vyzvedával manžel, ale dnes ne. Ačkoli jsem měla pocit, že jsem jeho auto zahlédla kroužit po náměstí, zatímco jsem seděla v cukrárně. Po pracovní době. Ve chvíli, kdy jsem mu obyčejně doma ohřívala pozdní oběd, jsem pojídala dort a smála se vtipům někoho jiného.
Zadívala jsem se na svůj obličej zrcadlící se v okně – odrostlé blond vlasy, modré oči a hezky tvarovaná ústa. Před nějakými deseti lety říkali, že vypadám jako Madonna a tím mysleli tu popovou zpěvačku, ne tu svatou. Když se občas nalíčím, podobám se jí ještě teď. Jenže to moc často nedělám, nemá to rád.
Z kabelky jsem vylovila vlhčený ubrousek a ještě jednou si otřela tvář a rty. Pro jistotu.
Mobil, který jsem celou dobu svírala v dlani, zavibroval. Smska.
Manžel: Kde jsi?
Alespoň to nebylo verzálkami, to bylo dobré znamení. Měli jsme asi dvouminutové zpoždění.
Já: Na kruháči u Penny. 2 minuty. Promiň.
Úplně jsem slyšela Míšu, kamarádku z práce, jak nad tím vrtí hlavou a ptá se, za co se jako omlouvám. Myslím si, že právě kvůli ní se budu muset dneska omlouvat ještě hodněkrát.
***
Už stáli na zastávce. Samozřejmě. On, vysoký, samý sval, pečlivě zastřižené vousy a modré oči, které mi kdysi připomínaly bezmračné nebe. Teď spíš led. Stál tam v maskáčových kalhotách a černém tričku a za ruku držel naši šestiletou dceru. Nádhernou, laskavou tmavookou dívenku v šatech s dlouhým rukávem, co jsem jí ráno nachystala do školy.
Seběhla jsem natěšeně těch pár schodků z autobusu a rychle jsem dceru objala. A bylo mi krásně. Vlasy jí ještě voněly po heřmánkovém šamponu, kterým jsem jí je včera myla. Držela jsem ji pár vteřin, abych oddálila chvíli, kdy budu muset vstát a čelit jeho naštvanému pohledu, protože jsem dnes po práci šla s holkama na kafe bez něj. A protože mě nemohl ani vyzvednout, jelikož musel odvézt dceru na výtvarku a počkat, až tam skončí. A já jsem si to naplánovala přesně tak, abych mohla jet ještě těch dvacet minut autobusem. Sama.
„Ahoj,“ pohlédla jsem mu do očí, když jsem se zvedla.
„Ahoj,“ odpověděl a naklonil se blíž, aby mě políbil. „Bavila ses dobře?“
Usmála jsem se. Nezdálo se, že by v tom zazněla výčitka.
„Jo, bylo to fajn. Míša měla z dárků pro mimčo radost. Pozvala nás na oplátku na kafe a zákusek. Holky si daly víno…“
„No prosím, kafe a zákusek. Pak se nedivím, že ta tvoje Míša vypadá, jak vypadá…“
„Má za dva měsíce rodit, takže vypadá jako každá jiná těhotná ženská.“
„No jo, ale aby to taky potom shodila,“ nakrčil obočí a zadíval se na mé šest let povolené břicho. Jsem štíhlá, ale toho faldíku, ukazatele většiny matek, se zbavuje těžko.
„Byla zvyklá chodit pravidelně do posilovny, takže nejspíš po porodu zase začne. Třeba bych mohla chodit s ní. Jednou týdně,“ navrhla jsem, i když jsem předem věděla, že řekne ne.
„To by se ti líbilo, courat se někde po večerech, když máš doma malý dítě. A úkoly s Andulou budu dělat já, jo?“
„Ne, to samozřejmě ne,“ odmlčela jsem se. „Stejně bych u toho nevydržela, byly by to vyhozené peníze,“ dodala jsem smířlivě. Něžně jsem dceru postrčila k zaparkovanému autu.
***
„Mami, můžeme být chvilku na zahradě?“ zatahala mě Anička za ruku, když jsme na chodbě bytovky míjeli dveře na travnatý plac se sušáky na prádlo, několika stromy, záhonky a pískovištěm.
„Je krásně,“ usmála jsem se. „Včera jsem si koupila macešky a chtěla jsem je zasadit.“ Obě jsme se otočily na Lukáše.
Jarní slunce jako na povel prozářilo tabulku skla. Tam venku to byl úplně jiný svět – jako bychom ani nebydleli ve městě spolu s dalšími pěti tisíci lidmi. Jako by se tu zastavil čas.
Ze zahrady rozkládající se na jednom ze dvou náměšťských kopců byl výhled do údolí, při kterém se tajil dech. Z komínů asi deseti domků stoupal kouř – tady na Vysočině trvá o něco déle, než zimě definitivně řekneme sbohem. Pár silniček, snad aby se neřeklo. A pak už jen zeleň – šumící stromy, pole a louky se stády popásajícího se dobytka (prý je zdejší kraj kravám zaslíbený). A kdesi v dálce, na samém vrcholku protějšího kopce, sluncem zalitý zámek. Pohled, který se neomrzí. Ještě navíc lemovaný vzrostlými stromy. Jako obrázek.
„A co úkoly?“ zajímal se manžel.
„Dneska nemáme,“ nasadila Anička obličej neviňátka. A i kdyby nějaké měla, určitě by do večeře počkaly, to jsme věděly obě dvě.
„Mám hlad,“ zavrčel.
„Včera jsem dělala špagety, ohřeju ti je.“
Pokrčil rameny a otevřel dveře na zahradu. Vítězství.
Na lavičce už seděl soused. Zakrákoral na pozdrav, před sebou láhev piva. Na pískovišti pár dětí kopalo lopatkami díru.
„Sním si to venku,“ houkl Lukáš přes rameno a hnal se za kamarádem. „A vem mi ze sklepa pivo,“ zahulákal ještě.
„Můžu jít taky?“ špitla Anička už napůl ve dveřích.
„Převlečeš si šaty a můžeš letět.“
***
Dřepěla jsem v záhonku a po letošní dlouhé zimě poprvé plela. Někdo tohle pletí, přesazování, stříhání a přihnojování nesnáší, ale mě zahraničení bavilo. Zahrada byla můj malý tichý koutek radosti, kde jsem byla svou paní. Rytmická práce rukama mě uklidňovala. Ostrou špicí motyčky jsem ze země dolovala dlouhé kořeny pampelišek a házela rostlinky na pozvolna rostoucí hromádku.
Udeřit, protáhnout a vybrat plevel.
Z lavičky ke mně dolehl mužský smích. Ohlédla jsem se přes rameno. Manžel se sousedem právě dopíjel třetí pivo. Protočila jsem oči v sloup. Bavili se o mně a ne zrovna lichotivě.
Zoufale jsem zatoužila zmizet. Vypařit se.
Vzpomněla jsem si na jeden z obrazů, který jsem analyzovala ve své bakalářské práci – ilustroval příběh víly Dafné, která se ve snaze uprchnout před dotěrným Apollónem proměnila ve vavřínový strom. Kéž bych byla víla.
Zanořila jsem obě ruce až po zápěstí do měkké kypré hlíny vonící jarem. Líbil se mi kontrast mezi hřejivým dotykem sluncem na tváři a chladnou zeminou. Země mi pod prsty zavibrovala a chvění postupovalo po předloktí až do paží.
Něco se mnou zacloumalo a já se ocitla v mikrosvětě obyvatel naší zahrady. Slyšela jsem cupitání nožek brouka pochodujícího po prokypřené hlíně i larvu líně si prokousávající cestičku v kůře nejbližší jabloně. Drobné macešky nespokojeně bručely v květináčích, natěšené, až se zbaví těsného sevření plastového kelímku.
Cítila jsem, jak se mé prsty prodlužují, rozvětvují a napojují se na kořenový systém okolní vegetace. Vlasy mi zavířily kolem hlavy a změnily se v listoví.
Přede mnou se otevřely dveře do světa pod zemí a vtáhly mě do světla. Napojila jsem se na cesty, které propojují stromy a umožňují jim spolu komunikovat. Zaslechla jsem dunivé a harmonické pulzování jejich srdcí pumpující životodárnou vodu až k tomu nejposlednějšímu lístečku.
Vítej.
To promluvila nejstarší z jabloní a já cítila, jak se její vědomí zlehka dotklo místa kdesi v mém středu. Byla jsem připravená se tomu zcela poddat.
„Mami, chceš pomoc?“
Hlas mé dcery mě vrátil zpět do těla s takovou razancí, až to zabolelo. Anička stála u nízkého plůtku z dřevěných kůlů v teplácích špinavých od písku.
Zhluboka jsem se nadechla a prudkým škubnutím vytáhla ruce, které vězely v hlíně až po lokty, ven. Zvedla jsem je před obličej. Vypadaly na první pohled normálně, obyčejně. Do chvíle než z malých ranek na obou stranách prstů začala vytékat bílá tekutina.
Periferně jsem zahlédla Lukáše mířícího k nám. Lehce vrávoral.
„Andulo, mohla by sis laskavě oprášit ty kolena?“ utrhl se na dceru. „To ji nemůžeš trochu hlídat?“ To bylo směrem ke mně. „Kdo to má pořád prát? To nemáš maminku ráda? Nevydržíš pět minut čistá, aby si mohla maminka po práci zasadit kytky a ne jen řešit špinavé prádlo?“
Anička tam stála a oči, ty její krásné a laskavé oči, se plnily slzami a ona se choulila do sebe. Každé jeho další slovo, každá další výčitka, na ni dopadaly jako kámen. Jako už tolikrát.
V duchu jsem ji viděla, jak se za pár let, až se jí začne žensky kulatit postava, bude bát najíst, protože jí táta bude vyčítat, že je tlustá. Představila jsem si, jak se bude bát přijít domů, až se jí nepovede písemka z matematiky a pak z ní vyroste další uťáplá ženská. Schoulená sama do sebe. Bez sebevědomí.
Lukáš přišel až k nám a hrozivě se tyčil nad dcerou, která s rukama svěšenýma podél těla zoufale plakala. A ty její oči volaly po tom, abych se jí zastala. Abych se vzepřela a něco udělala.
Vzala jsem do ruky motyčku.
Udeřit, protáhnout.
Čerstvě prokypřený záhon pokropila sprška krve.