Šťastné prokletí
Anna Šebelová
V nebi panoval neuvěřitelný chaos. Bylo ráno před Velkou zkouškou. To je den, kdy každý anděl, který dosáhl plnoletosti, byl vyslán na Zem. Na Zemi měl prokázat, zda je hoden nesmrtelnosti. Jsou vysláni v lidské podobě. Tráví tam třicet dní a za tu dobu nesmějí propadnout zlu a hříchu. Pokud tuto zkoušku zvládnou, vrátí se do nebe a tam žijí navždy. V případě, že neobstojí, propadnou peklu.
Anděl Matyáš se ten den také chystal na Velkou zkoušku. Byl na cestě k nebeské bráně, ale jeho hlavou bloudily pochyby: Co když propadnu peklu? Co když je to naposledy, co jsem v nebi? Co když, co když… Naštěstí už neměl moc času tyto myšlenky rozvíjet, protože dorazil na místo. Byla to nejdůležitější zkouška andělského života a proto je přišel podpořit sám Bůh.
„Úkol je prostý,“ začal. „Prokažte, že jste hodni nesmrtelnosti. Třicet dní strávíte na Zemi v lidské podobě. Nesmíte však hřešit, jinak je s vámi konec.“ Na chvíli se odmlčel a pak ještě dodal: „Doufám, že se s většinou z vás zde znovu shledáme.“ To bylo to poslední, co Matyáš slyšel.
Z ničeho nic sebou trhnul a probudil se. Zjistil, že nemá křídla, má na sobě lidské oblečení a leží uprostřed pole na seně. Uvědomil si, že mu neuvěřitelně kručí v břiše, proto se rozhodl, že zkusí najít něco k snědku. Když se vyhrabal ze slámy, tak se vydal k nejbližšímu stavení.
Byl to velký statek. Bylo hodně brzy, takže nikdo nebyl venku. Matyáš dobrou půlhodinu přešlapoval před dveřmi, než zaťukal.
Nejprve se nic nedělo, ale když zaťukal podruhé, vyšel ze dveří postarší muž. A hned začal: „Co potřebujete, mladíku, takhle brzy?“
Matyáš zaváhal, ale pak rychle odpověděl: „Já mám strašný hlad. Od včerejšího rána jsem nejedl.“ Podíval se na statkáře a dodal: „Samozřejmě bych si to u vás odpracoval.“ Muž něco zabručel a pozval ho dále.
Prošli přes dvůr, kolem stodoly, až k malým bílým dveřím, kterými se chodí do obytné části, jak si Matyáš myslel. A taky se nemýlil. Vešli do malé, zato ale útulné síně, kde to vonělo čerstvě upečenými buchtami a bylinkami. U kamen stála dívka. Ta nejkrásnější dívka, kterou kdy Matyáš viděl. Měla blonďaté, kudrnaté vlasy, které jí splývaly až po pás. Lehce opálenou pleť. Tváře zbarvené do růžova a oči jako z pohádky: modré jako dvě studánky.
Úplně se andělovi zastavil dech. Do přítomnosti ho vrátil statkář, který si hlasitě a důrazně odkašlal. Dívka u plotny se poprvé podívala jejich směrem. Bylo vidět, že si Matyáše také důkladně prohlíží. Brzy přerušila ticho, které v síni panovalo, a představila se: „Jmenuji se Magdaléna. Kdo jste vy?“
Anděla zaskočila nepřipraveného, ale rychle odpověděl: „Já jsem Matyáš z … Andělské Lhoty,“ rychle vymyslel. Statkář se představil jako otec Matěj a tak se všichni dali do přátelského rozhovoru. Matyáše překvapilo, jak snadné a milé bylo s těmito lidmi mluvit. Bavili se až do oběda, ke kterému Magdalenka připravila pečené kuře.
Po jídle se po dlouhé době zvedli od stolu a vydali se za prací. Matyáš slíbil, že půjde otci Matějovi pomoci na louku hrabat seno. Andělé sice pracovat moc neuměli, ale tenhle se učil rychle. A díky tomu mu statkář nabídl, jestli nechce u nich na nějakou dobu zůstat. Že prý by se jim pomoc hodila a že mu za to poskytnou nocleh a stravu. Matyáš souhlasil.
Když ležel večer v malé komůrce v posteli a bolel ho každý sval v těle, pomyslel si: Na práci si brzy zvyknu, ale hlavně jsem měl štěstí, že jsem narazil na tenhle statek. A s těmito myšlenkami hluboce usnul.
A tak to šlo dál. Dny plynuly. Matyáš přes den pomáhal na statku a v okolí a podvečery trávil s Magdalenkou. Čím více času spolu byli, tím lépe si anděl uvědomoval, že je zamilovaný až po uši. I Magdalenka si brzy uvědomila, že tohoto muže má také ráda.
Jednoho večera, když se Matyáš chystal na kutě, přišel otec Matěj a vedl s ním vážný rozhovor. Sdělil mu, že se mu líbí a že se s Magdalenkou k sobě hodí. Že by mu za pár let i předal hospodářství, ale pak hodně vážně pokračoval: „Ale běda ti, jestli jí zlomíš srdce. To bych ti do smrti neodpustil a myslím, že ani ty by sis to neodpustil.“ Matyáš vypadal dosti nechápavě a tak se statkář pustil do vysvětlování: „Když byla malá, matka ji proklela, aby se mi pomstila. Byla to zlá žena. Proklela ji, že prý pokud jí nějaký hoch zlomí srdce, proroste skrz její tělo strom. Bude žít, ale bude navždy uvězněná.“ Sklonil hlavu a po tvářích se mu začaly koulet slzy.
Matyáš se naprosto zhrozil. Do tohoto okamžiku, do tohoto rozhovoru, si absolutně neuvědomoval, že je na Zemi jen na třicet dní a pak že bude muset statek i s Magdalenkou navždy opustit. Celou tu dobu na zemi žil v domnění, že takhle to bude navždy, ale nebude.
Otce Matěje utěšil konejšivým slovem a když konečně zůstal v komůrce sám, začal horlivě počítat dny strávené na Zemi. Napočítal dvacet osm, to znamená, že mu zbývají jen dva poslední dny. A to ho rozesmutnilo. Ale rychle se vzchopil a začal usilovně přemýšlet. Nesmím dopustit, aby Magdalenkou prorostl strom. Tuto myšlenku si stále opakoval. Musím ji opustit tak, abych jí nezlomil srdce!
Po dlouhé probdělé noci našel pouze jedno možné řešení, ale ani tím si nebyl jistý: Musím jí říct pravdu. A to taky udělá. Zítra. Dnes ještě prožijí jeden společný den. Na rozloučenou. A pak jí řekne pravdu.
A taky to tak bylo. Celý den strávili společně. Leželi na sluníčku a předčítali si příběhy. Koupali se. A Matyáš si užíval každý strávený okamžik s Magdalenkou, která netušila, co se jí chystá na zítřek říct.
Byl to neuvěřitelný den. Náramně si ho užili. Matyáš jen doufal v možnost žít ho navždy.
Nakonec se Matyáš s Magdalenkou domluvili, že u jezera přespí. Večer pozorovali hvězdy a do brzkého rána si vyprávěli neuvěřitelné příběhy.
Na druhý den anděl připravil snídani. Magdalenka si k němu přisedla a hned na něm poznala, že se něco děje. „Copak, můj milý, co tě trápí?“ zeptala se starostlivě. A tak se Matyáš přemohl a všechno jí řekl. Že je anděl. Že plní andělskou zkoušku na Zemi. Že se dnes musí vrátit do nebe. A že jí neuvěřitelně miluje a rozhodně jí nechce zlomit srdce, ale bude ji muset opustit. V tu chvíli se jeho milované dívce začaly koulet slzy po tvářích. Anděl ji chtěl vzít do náručí a utěšit, jenže Magdalenka se od něj odtáhla.
Po dlouhé době tichého pláče si otřela tváře a vážným hlasem pronesla: „Myslíš, že to dokážu přenést přes srdce? Pokud ano, tak se mýlíš. Já tě miluji celým svým srdcem a tohle nezvládnu, ani kdybych chtěla…“
Odpoledne toho dne se Matyáš vrátil do nebe. Přiletěl pro něj anděl strážný, který na něj během zkoušky celou dobu dohlížel. O tom anděl ovšem nevěděl. V nebi mu bylo sděleno, že zkouškou prošel a čeká ho věčný život.
Následující dny žil Matyáš zahalený ve svých myšlenkách. Jedno odpoledne, kdy jen tak bloumal po nebi, potkal Boha. Ani by si ho nevšiml, kdyby na něj Bůh nepromluvil. „Andílku Matyáši, od té doby, co ses vrátil ze Země, jsi smutný. Že tě trápí, že jsi tam nechal to děvče?“
Anděl vzhlédl a odpověděl: „Ano, Bože, je tomu tak. Velice mě trápí, že jsem tam Magdalenku nechal. A víte, co mě trápí ještě více? Že skrz její tělo prorostl strom.“
Bůh se na chvíli zamyslel a pak odpověděl: „Ty ses do této dívky zamiloval, Matyáši,“ lehce se pousmál. Pak zvážněl a pokračoval: „Je tady jedna možnost, jak ti mohu pomoci. Pokud tuto, jistě výjimečnou, dívku chceš zachránit a být znovu s ní, tak můžeš. Ale má to svou cenu. Ty půjdeš na Zem v těle smrtelníka a budeš tak žít až do smrti. Já zachráním Magdalenku od jejího prokletí. A budete moci být šťastní. Ale jak jsem zmínil. Už nebudeš nesmrtelný. Umřeš stejně jako lidi. Ale je to na tobě. Ty se musíš rozhodnout,“ dořekl a dal prostor Matyášovi, aby odpověděl.
Ten však neváhal a rychle vyhrkl: „Pane Bože, to byste pro mě udělal? Tak to rozhodně chci. Chci být s Magdalenkou. Navždy. Teda do smrti,“ poupravil své tvrzení.
Druhý den ráno anděl procházel nebe a loučil se se svými přáteli, rodinou, známými a všemi, které potkal. Později dopoledne došel k nebeské bráně, kde na něj už čekal Bůh. „Jsi si opravdu jistý, že tohle chceš?“ zeptal se.
„Rozhodně ano, rozhodně ano,“ odpověděl okamžitě.
„Tak dobrá, až se dostaneš na Zem a pak k Magdalence, řekneš jí do ucha: Bůh tě osvobozuje,“ řekl. „Dávej na sebe pozor a užij si svůj pozemský život, Matyáši.“
Matyáš se najednou probudil na té stejné louce, jako v den své Velké zkoušky. Ale tentokrát věděl, kam se vydat. Rychle vyskočil a běžel k místu, kde řekl Magdalence své sbohem. A jak předpokládal, jeho milá tam stála a jejím tělem prorůstal strom. Andílek k ní přistoupil a do ucha jí pošeptal: „Bůh tě osvobozuje.“ V tu chvíli strom začal mizet a stála před ním dívka, do které byl zamilovaný až po uši.
Magdalenka mu padla do náruče a dlouho ho pevně svírala. Když ho konečně pustila, Matyáš jí pověděl, že s ní bude až do smrti. Na to mu dala velkou pusu na tvář a byli oba šťastní. Velice šťastní. Až do smrti.