Skalní příběh
Amélie Špinková
„Chceš závodit?“ poklepala Tereza na řídítka svého kola s pohledem upřeným kamsi do dáli.
Elen pokrčila rameny: „Proč ne? Ale můžu tentokrát vybírat trasu já? Koneckonců, jsem na řadě.“
„Tak říkej,“ vybídla Tereza kamarádku, zatímco si svazovala své blonďaté kudrnaté vlasy do copu.
„Pojedeme po lesní cestě k řece. Potom přes most a kolem starého buku. A od buku už vede jen jedna cesta na louku. Tam bude cíl,“ zářil Elenin úsměv.
„Máš to pěkně promyšlené,“ poznamenala Tereza. Dokončila úpravu copu, a pak pohlédla na hubenou černovlasou dívku vedle sebe.
„Jak by ne. Vždycky, když mám být na řadě, si vymýšlím trasu. Ale ty mě skoro nikdy nepustíš ke slovu a potom vyrazíš dřív, než stačím cokoli říct,“ kývala Elen. „Na tři?“
„Jedna…“
„Dva…“
„Tři!“ vykřikly obě dívky najednou jako jeden muž. Nebo jako jedna žena. Těžko říct, jaký by v tom byl rozdíl.
Opřely se do pedálů a vyrazily. Vítr jim svištěl kolem uší a ony jely bok po boku svůj další závod.
„To by se ani nedalo spočítat, kolik podobných závodů už jsme mezi sebou uspořádaly,“ pomyslela si Elen. A potom, aby k sobě byla upřímná, dodala: „To samé platí pro ty, co ještě budou.“
Po několika minutách před sebou zahlédly most. Vyměnily si rychlý pohled a pokud to vůbec ještě bylo možné, přidaly. Stále však jely vedle sebe a žádná nevedla. Jejich závody málokdy končily tím, že by někdo vyhrál. Většinou dojely do cíle zároveň a nebyly schopny rozhodnout, kdo by si měl připsat bod za výhru.
Dorazily k mostu. Upřímně to byla spíš lávka, ale most už se jí říkalo tak dlouho, že by se nikdo neopovážil nazvat ji jinak. Elen zastavila a slezla z kola jako první. Most byl už hodně starý a muselo se po něm přecházet pomalu, opatrně a nepřibližovat se k okrajům bez zábradlí. Chtě nechtě se k ní Tereza za okamžik přidala.
„Na druhé straně mostu odstartujeme znovu, ať vyrazíme najednou, stejně jako jsme jely!“ varovala Elen Terezu. „Ne, abys vyrazila beze mě jako minule!“
Tereza jenom pokorně přikývla a stoupla si vedle Elen. I když se zastavily jen na malý okamžik, nemohly se dočkat, až zase nasednou. Opět odstartovaly. Elen dojela ke starému, rozložitému buku a ohlédla se. Zatřásla hlavou, jako by z ní chtěla tím pohybem dostat všechny rozptylující myšlenky. Těsně před bukem totiž musela zpomalit, aby nevletěla plnou rychlostí do zatáčky. Tereza vedle ní provedla naprosto to samé. Jakmile byly za zatáčkou, opět zrychlily. Jejich cíl ještě vidět nebyl, ale měly ho na dosah. Za pět, šest minut by k němu mohly dorazit.
„Terko?“ zasupěla Elen. Její společnice jenom zamručela, jakože poslouchá a dál šetřila dechem.
„Nestanovily jsme výhru,“ pokračovala Elen a otřela si zpocené čelo.
„Pokud vyhraješ, dám ti…“ dál se však nedostala a přestala šlapat.
„Pane na nebi!“ vydechla Elen. Slezla z kola a několika kroky přešla k obrovskému kameni, který ležel těsně vedle cesty.
„Tak toho jsem si nikdy nevšimla,“ řekla Tereza a postavila se o krok za Elen.
Na starém kameni porostlém mechem byly vyryty dvě postavy v životní velikosti. Muž a žena. Ženiny ruce měnily svou podobu. Prsty se jí prodlužovaly a na jejich koncích pučely listy. Její nohy srostly do jediného dřevěného pahýlu, neschopného pohybu. Ta mladá žena se měnila ve strom. Její lítostivý pohled se stáčel k mladému muži, který k ní přibíhal. Natahoval k ní ruku, aby jí zachránil. Ale…
„Přišel pozdě,“ zašeptala Elen se slzami v očích.
Celá ta rytina byla propracovaná do nejmenších detailů. Nebylo čárky, která by někde přebývala. Vše mělo své místo, vše dohromady tvořilo dokonalý celek.
„Amor,“ upozornila Tereza a ukázala do pravého horního rohu.
„Je to… Já nemám slov…!“ Elen přistoupila ještě blíž ke kameni a rukou zlehka přejela po jeho povrchu.
Zem se jí najednou zhoupla pod nohama. Všechno se začalo vlnit, kámen ji začal vtahovat do sebe. Vykřikla. Tereza neváhala, přiskočila k ní a popadla ji za nadloktí. Kámen se však vlnil dál. Pomalu je pohlcoval obě dvě. Dívky zděšeně zavřely oči.
Když je za několik vteřin opět otevřely, obě najednou vyjekly překvapením. Nebyly už v lese, který znaly. Vlastně nebyly v žádném lese. Krčily se mezi několika stromy uprostřed louky. Pár metrů od nich stál statek s doškovou střechou a nabílenými stěnami. Z otevřeného okna se linul křik.
„Terezo!“ zasyčela Elen, když se její kamarádka začala pomalu přesouvat k otevřenému oknu. Kudrnatá dívka však sebejistě postupovala dál. Naznačila Elen, aby byla potichu a sama se zaposlouchala do křiku
„Zrůdo! Můj bratr měl pravdu, neměli jsme tě zde zaměstnávat, ty čarodějko!“ křičel mužský hlas.
„Čarodějnice?! Čarodějnice?!“ odpovídala mu jakási mladá žena. „To je urážka, já jsem kouzelnice! Kdybyste jen věd–“
Její poslední slova plná pohrdání však přerušil příchod někoho dalšího. Bledý mladík v jezdeckém oblečení vtrhl do místnosti a začal mluvit, jako by nevěděl o hádce mezi mrzutým statkářem a mladou léčitelkou Annou. Ve skutečnosti však již několik minut poslouchal za dveřmi.
„Pane, králova družina je již na cestě, před chvílí vjeli do lesa, do půl hodiny budou tady,“ prohlásil s nepěkným úšklebkem na tváři.
„Králova co!?“ zaječela Anna a otočila se na statkáře.
„Králova družina, Anno, jedou si pro čarodějnici,“ zašeptal zlomyslně adresát.
Anně se v očích zaleskly slzy. Zavrtěla hlavou a pak tryskem vyběhla z místnosti a za několik okamžiků i z chalupy. Přeběhla louku a zmizela na jejím konci mezi jehličnatými stromy.
„Jdeme za ní,“ potvrdila polohlasem Elen, když viděla otázku v Tereziných očích. Jakmile totiž mladá Anna vyběhla ven, obě si všimly podobnosti mezi ní a ženou na kameni. Přeběhly louku a vstoupily mezi stromy. Kráčely po klikatící se úzké pěšince, kterou ze všech stran obklopovala příjemná zeleň. Potichu našlapovaly na lesní podrost, ale i tak šly docela rychle. Po nějaké době se cesta zúžila, prudce stočila a na jejím konci našly malý palouk. V jeho středu ležela jako hromádka neštěstí mladá Anna a vzlykala. Elen se k ní už už chtěla rozběhnout, avšak Tereza ji popadla a strhla za malý keřík. Na nechápavý výraz, který obdržela, odpověděla ukázáním ke stezce. Na palouk vběhl mladík, který – stejně jako Anna – jako by z oka vypadl muži na kamenné rytině.
„Jakube!“ zvolala Anna, jakmile ho spatřila. „Statkář, on to udělal, nemůžu tomu uvěřit, on na mě zavolal lovce čarodějnic!“
Jakub k ní přiběhl, vzal ji do náruče a něžně ji hladil po vlasech, zatímco mu vzlykala do ramene.
„To bude v pořádku, má milá, něco vymyslíme,“ utěšoval ji.
„My?“ Anna k němu zvedla svůj zrak.
„My,“ potvrdil Jakub. „Přece sis nemyslela, že tě v tom nechám?“
Anna zavrtěla hlavou. Po několika okamžicích ticha se opět Jakub zeptal: „Jak přišel na to, že umíš čarovat?“
„Pamatuješ na malou Zuzanku z vesnice, jak byla nemocná?“
Jakub pokýval hlavou.
„Byla na tom hodně zle a když jsem se jí tuhle snažila srazit horečku, nechala jsem sklenici s meduňkou přeletět přes místnost. Musel to vidět,“ vzlykala Anna. „Už jsem s tím nemohla nic dělat!“
„Neboj. Vyřešíme to. Nenechám jim tě,“ sliboval Jakub. Jakmile však svá slova vypustil z úst, z hloubi lesa se k nim donesly výkřiky.
„Jsou tady,“ pípla Anna. „Je mi to líto,“ otočila se ještě na Jakuba. Na to se zvedla a utíkala pryč. Jakub však nečekal a běžel za ní.
„Jdeme,“ zavelela po chvíli Elen a s Terezou v patách se rozběhla za Jakubem. Když se za několik desítek metrů zastavily, naskytla se jim děsivá podívaná. Viděly Jakuba, jak zoufale křičí Annino jméno. Viděly Annu, jak se slzami v očích šeptá ta děsivá slova na rozloučenou, když jí na koncích prstů začaly rašit první listy. Když její nohy zarostly do země a…
„Ne!“ zaječela Elen. Jakmile ji Anna spatřila, provedla pár pohybů dlaněmi ve vzduchu a za chvíli už vypadala jako každý normální člověk.
„Anno, nedělej to, musí existovat i jiná cesta, prosím,“ drmolila Elen a opřekot se hnala ke kouzelnici. „Nedělej to, tohle nedělej. Prosím, najdi nějakou jinou cestu, musí to jít.“
Zastavila se několik kroků před Annou a smutně na ni hleděla. Nadechla se, připravená mluvit dál. Ale země pod jejíma nohama se zhoupla. Elen i Terezu začala země vtahovat do sebe. Zavřely oči. Tohle už znaly. Kámen usoudil, že svoji roli v životech Anny a Jakuba již sehrály, a vracel je zpět do jejich světa.
„Au!“ vyjekla Tereza, když dopadla na kamenitou cestu a odřela si lokty. Otevřela oči. Napravo od sebe zahlédla Elen a nalevo jejich kola, položená přesně tak, jak je tam nechaly. Před sebou spatřila kámen s rytinou. Po tváři se jí rozlil úsměv. Byl na něm Jakub, jak objímá svou drahou Annu. Stáli před malým kamenným domkem v horách. Daleko, daleko od krále a jeho lovců čarodějnic.
„Nu, myslím, že jsme nedořešily tu cenu za první místo v závodě,“ zašklebila se na Elen.