Poutník
Eva Osičková
Poutník stoupá do kopce. Prodírá se křovím v hlubokém lese a zakopává o kořeny, jež mu pod nohy posílá snad sám ďábel. A proč vlastně tak vytrvale stoupá do výšin? Kdesi v údolí ve vsi se totiž před pár hodinami objevil potok. Tou dobou to byl jen maličký pramínek, ale… A víte vy co? Převyprávíme si to hezky od začátku.
Krásný den. Slunce vystoupalo vysoko nad obzor a směje se vesele na všechny, kteří vykoukli ven. Ale starému muži, který se potuluje světem křížem krážem a nezná domov, toto počasí rozhodně nedokáže zlepšit den. Ale žebrákem se nestal hned po narození. Kdysi, zhruba ještě před třemi lety, se měl velice dobře. Lidé ho ubytovávali na honosných hradech a měli ho rádi. Dřív se totiž také živil neobvykle výnosným zaměstnáním. Uměl totiž čarovat. Magii ovládal už od narození, nepodědil ji ani po matce, ani po otci. Mnozí tvrdili, že samotný Bůh ho obdařil těmito zázračnými schopnostmi. No zkrátka a dobře, dařilo se mu jako nikomu jinému a všichni ho znali.
Co tedy způsobilo onen veliký zlom, který převrátil jeho život naruby? Jednoho dne onemocněl a o veškerou moc přišel. V době, ve které žil, se moc nepotrpělo na práva a vychování. To, že mají další hladový krk, se nikomu nelíbilo, a proto starce vyhodili rovnou ze dveří.
A teď je zde. Žebrá u jednoho z bohatých statků, kterých je v celé vsi asi sedm a prosí o nocleh, trochu jídla a pití. Dříve, než však dokončí svoji prosbu, někdo mu zabouchne dřevěná vstupní dvířka před nosem a pošle ho k čertu.
Nedostatek sil, sucho v krku, hlad, pocit duševního pekla… To vše sužuje postaršího muže, který opouští pozemek velmožných vesničanů. Usadí se poblíž tak, že na něj slunce svítí přímo a neustále. Usne. A sny se místo představ o hoře zlata mění na noční můry o smrti hladem.
Náhle ale přijde něco neočekávaného. Něco ho zastudí. Stařík se rázem probudí a hned se dá do zkoumání, co je ta nová věc zač. Zjistí, že to úzký pramen vody mu namočil prsty na nohou. O tom, že byl studený, neměl pochyb.
I šel proti jeho proudu. Jeho dobrá voda mu dodala neobyčejně mnoho energie. Po pár hodinách cesty ho pramínek zavedl do tmavého lesa.
Ale to už se dostáváme do nynější chvíle.
Světlo! Mezi stromy kus před ním se objevily prosvítající paprsky slunce! Konečně může vyjít z lesa a možná dokonce uvidí zdroj toho potůčku! Hlavou mu létalo plno otázek. Jak je možné, že z ničeho nic se objevil nový potok? Co takový jev mohlo způsobit? Najednou se z něj stal zvědavý klučina toužící po poznání.
Byl to hrad. Zpoza jeho věží zářilo slunce a vytvářelo tak korunu oslepující oči. Stavba se skládala z kamení a bylo více než jisté, že jde o gotický sloh. Ale jedno na tom všem nějak nesedělo – ta voda tekla právě odtamtud. Poutníkovi to nedalo a šel blíž.
Přiblížil se natolik, že bez přestání slyšel hulákat místní obyvatele o pomoc. Na hradbách se jich shromáždily asi dvě kopy a nikdo z nich nebyl příliš nadšený z faktu, že právě přišel o domov. Poutníkovi vyvstávalo v hlavě hned několik otázek, nicméně obešel hrad, že se pokusí přijít celé věci na kloub.
Překročil hned několik dalších potoků. Voda se sice nejprve zasekla v hradním příkopu, ale pak přetekla a místo toho, aby tekla jednotně, seskupovala se do jednotlivých dalších potoků.
Už to bylo jasné. Postupem za celou pevnost stařec zjistil, že to množství vody, které odtud odtékalo, odněkud také přitékalo. Plocha, na které byl hrad postaven, neležela na úplném vrcholu kopce. Za stavením se táhl ještě dlouhý hřeben směřující mírně vzhůru a právě po tom stékala voda sem. Ano, už pochopil! Na úplné špičce hory pramenila nějaká řeka a někdo buďto hodně škodolibý, nebo přespříliš naštvaný, otočil tok té vody a nasměroval jej přesně tak, aby stekl po hřebeni a zatopil tuto pevnost.
Vtom poutníka zachvátil hněv. Jak někdo může být schopný provést takovou věc? Vždyť se ti lidé mohli utopit! Jak někdo může jen tak ohrozit životy tolika lidí?
Ano, svět je krutý. Stařík se podíval na stavení. Zavřel oči a představoval si, že se nic z toho nestalo. Na kamenné fasádě ve své představě neviděl jediný náznak mokra či pouhého vlhka. Lidé sice stále stáli na hradbách, ale už nekřičeli hrůzou a pozorovali svého zachránce. Sledovali jej a mávali mu, provolávali slávu a děkovali za záchranu. Ó, jaká to byla okouzlující představa!
Víčka se zvedají, zvedají a poutník zůstává s pusou dokořán. Nic se nezměnilo! Hrad je úplně suchý, jen v hradním příkopu se vlní hladina vody! Magické schopnosti jsou zpět! Lidé spouštějí padací most a zvou ho dovnitř.
Hradní pán k němu kráčí s otevřenou náručí, ale jen co se přiblíží natolik, že vidí jeho podobu, už se netváří tolik přívětivě. Asi čekal většího mladíka, pomyslel si stařík a čišela z něj po dlouhé době dobrá nálada.
„Kdo jsi, cizinče? Mé jméno jest jménem knížecím, zní Vykuk.“ Ke staříkovi promlouvá obtloustlý mužík, zřejmě hradní pán.
„Zakopnul, jméno mé, ale můžete mi říkat Zakope,“ dodal. „Jsem magický mistr. Kdopak vám hrad předělal na vodotrysk, smím-li se ptát?“
„Víte, pane Zakopnul, má dcera Lenka je děvče na vdavky. V sousedním panství jim zase dorostl syn na ženění. A on tu moji dcerušku požádal o ruku. Inu, já bych souhlasil, ale ona že je to stále malý prcek, u stolu jí bez příborů a tak. A tak ho odmítla. A ačkoliv sousední šlechtic byl dřív naším dlouholetým přítelem, usmyslel si, že se nám odvděčí. Avšak když nedávno vytáhl armádu do boje proti jinému knížeti, ztratil více než polovinu vojska. I když si myslím, že by s námi vymetl, nechtěl riskovat. A proto na nás radši seslal povodeň. Štěstí, že jsi přišel ty a zmařil mu ty jeho zatraceně hnusné plány, cizinče. Všichni jsme tvými dlužníky.“
Lidé vzali starce do hradu, dali mu teplého jídla a pití, ubytovali ho v komnatě s nebesy a opečovávali ho jako vlastního syna. Inu, měl se tedy dobře. Ale tak nějak cítil, že na hradě něco není v pořádku. Kníže Vykuk s ním od posledního rozhovoru nevedl jediné slovo, ani při jídle mu nepopřál dobrou chuť. Poutník měl pocit, že se mu vyhýbá velikým obloukem a dokonce se na něj i mračí. On to však nechápal. Zachránil je všechny i s hradem před zhoubou.
Pár dní to tak šlo stále dál. Sloužící na hradě měli Zakopnula za hrdinu a moc rádi se s ním dávali do řeči. Asi pět dní tak pobýval na hradě, než si ho k sobě povolal Vykuk.
„Milý poutníku,“ tak zněla jeho první slova po dlouhé době, „musím ti něco důležitého sdělit.“ Stařík dychtivě nastražil uši. „Oni se vrátili. Chtějí vidět toho, kdo jim překazil plány. Oni tě chtějí dostat – a mučit do té doby, než vypustíš duši! Omlouvám se, že ti to hlásím až teď, ale… Musíš odejít, ztratit se jim z dohledu, prostě zmizet!“
„To nebude třeba,“ ujistil ho Zakopnul, „zůstanu tady.“
Za pár hodin se přihnali vojáci. Byla jich přesila a hledali jediného člověka. Jeden kuchtík poutníka schoval do hladomorny. Ne snad proto, že by už ho neměl rád, ale řekněte sami: být těmi vojáky, čekali byste, že nepřátelé svého hrdinu schovají právě tam?
Armáda vnikla do pevnosti. Vojáci nedbali na zoufalou obranu služebnictva, to poráželi jako domečky z karet. Místní ozbrojená obrana se jim sice postavila do cesty, ale početně jí nebylo tolik, aby představovala hrozbu. Asi největší problém měli nepřátelští při styku s kuchaři. Všichni z kuchyně sebrali vařící vodu a lili ji po armádě, avšak jen trocha se jí dostala mezi tlustou vrstvou jejich brnění. Nic nepomáhalo. Ti, co se silou rovnali býkovi, po nich sice dokonce házeli dobytek, aby je zahnali, což zaručeně dobře pomáhalo, ale takových tu na hradě bylo velice málo. Asi jeden. Možná ani to ne.
Žádná z věží nezůstala neprohledaná. Každičký kout spálily bystré zraky vojáků, dokonce i na střechu se podívali. Nikde nic. Až přišlo na okamžik, kdy vetřelce napadlo podívat se do hlubokých sklepení, do hladomorny.
Podle zvýšeného odporu dvořanů nepřátelská armáda zjistila, že asi narazili na správnou stopu. Hnali se po schodech zuřivě jako stádo divokých koní a otevírali dveře v každém patře, kde jen to šlo. Poutník ve své kobce cítil, jak se třese strop. Ani nedutal.
Poslední, nejhlubší patro. Vojáci se ženou dlouhou chodbou vpřed, postupně se rozdělují, když vždy jejich část odejde prohledat jednu celu. Za chvíli se do průvodu vrátí s prázdnou, ztratí však své přednější místo.
Konečně se dostali k posledním dveřím. Ano, právě tam se schovával hledaný. Už sahají po klice, už už…
„Ne! Já vás dovnitř nepustím!“ Před celou armádu se na odpor postavil malý kuchtík. Odhodlaně rozpřáhl své dětské ruce a z očí mu vytryskly slzy. Voják, který stojí v čele průvodu, na něj namíří svoji naostřenou halapartnu.
„Asi nemáš na výběr, hochu…“ řekne přeslazeným hlasem.
„Ne…“ Hrot zbraně se přitisknul ke kůži na krku a vytvořil tenkou rýhu. Z ní pomalu vytékala krev. Chlapec s němým pláčem ustoupil stranou.
Dveře se prudce rozevřely. Kobku osvětlilo světlo z chodby, rudý paprsek ohně. Na vlhké zemi ležela sláma, po kamenných stěnách stékala studená voda a po podlaze běhaly krysy. Ze stropu odkapávala další studená voda.
Prázdno, prázdno, prázdno… Vojáci nevěřili svým očím, ale jelikož byli pohotoví, usmysleli si, že ten kuchtík asi měl za úkol je zmást, a odešli.
Hoch se zamyšleně dívá do prázdné cely. Dal by krk za to, že nechal staříka právě zde!
A taky že ano. Zanedlouho se poutník zase objevil. Proč by se přece stal magickým mistrem, kdyby se neuměl zneviditelnit?!
Další den vojáci odešli. Vykuk si Zakopnula zavolal k sobě a mezi čtyřma očima si s ním promluvil. Prozradil mu, že má ještě jednoho syna, který je neschopa. Toho chtěl zviditelnit, aby se zapsal do dějin. To na něho měla padnout zásluha za záchranu hradu! Jeho kamarád, sousední kníže, mu v tom měl pomoci.
S křikem tedy vyhnal kníže magického mistra z hradních dveří. Už ho nechtěl ani vidět. Zakopnul, s obrovským knedlíkem v krku a zhroucenou nadějí, pomalu odkráčel. Bude hledat štěstí jinde. Ale magické schopnosti se mu po té události vrátily!