P.
Aleš Dvořák
Do budovy jsem vběhl na poslední chvíli. Debilní dráhy! Hlavně že jim Trojan dělá reklamu. „Zase pozdě, zase pozdě?“ šklebila se u dveří kolegyně, přitom zaseklou gramodesku neimitovala jen slovně, ale díky oblibě sladkostí i fyzicky. Nepozdravil jsem ji záměrně, místo toho jsem rozrazil dveře přípravny, usmál se na nervózní laborantky, rychle zkontroloval nachystané chemikálie a vpustil studenty dál k pracovním stolům.
„Zdravíčko,“ řekla v té fádní záplavě pozdravů Monika. Jednou mi někdo řekl, že totéž používá, když neví, zda má dotyčnému tykat, nebo vykat.
„Dobrý den,“ usmál jsem se trochu zbytečně, jelikož toto upřímné gesto stejně zakryl respirátor. Při výkladu jsem pak dost improvizoval, což fungovalo, navíc jsem ráno nestihl vytisknout testy, a to mi zase zvedlo u studentů o něco víc kredit.
„Je vám dobře?“ zeptal jsem se Patrika, když mu snad podesáté upadla pipeta. Celý se potil. Nereagoval, jen dál pracoval a míchal lektvary, které podle návodů sestávaly z pár běžných chemikálií. Proč je tak nervózní? Dala mu Monika košem?
Pro jistotu jsem otevřel okno a v tom momentě uslyšel ránu. Na protějším chodníku asi vypadl nebožtík z rakve, pomyslel jsem si lehkovážně, protože vedlejší fakultní nemocnice byla obléhána pohřebními službami stejně jako kdysi Brno Švédy. Vyklonil jsem se zvědavě ven.
„Pane doktore,“ pronesla nevěřícně Monika, čímž si definitivně vylepšila ono „zdravíčko“. Ale ten tón…
Přinutil jsem se vrátit do reality a otočit. Patrik ležel na podlaze a nehýbal se.
„Co koukáte, z vás mají být doktoři, ne?“ obrátil jsem se na studenty.
Jasně, situaci jsem dost zlehčil, ale jen proto, že jsem byl vyděšený.
Nikdo se na okamžik k ničemu neměl.
A pak se strhla mela.
***
Ani já, ani kolega z paralelní skupiny, který slouží na JIPu, ani studenti, kteří v tu dobu už dávno měli zápočet z ošetřovatelství, jsme nic nezmohli. Patrik byl po smrti už v momentě, kdy se skácel. Pak přijela policie, všechno zkoumala, všechny vyslýchala a spontánně šířila všemožná podezření. Vedoucí kurzu se za mě jednoznačně postavil a trval na tom, že nenesu ani sebemenší díl viny, což snad byla i pravda.
Když opadla hysterie a všichni šli domů, vrátil jsem se do výukové laboratoře a prošmejdil Patrikův stůl. Zajímalo mě, jestli nenajdu náznak toho, proč by měl umřít na – předběžně – zástavu srdce. Mladík plný sil – chodil s nejhezčí holkou v druháku.
Tohle nedávalo smysl.
V miniaturním koši na infekční odpad, který stojí u každé dvojice na stole, jsem zahlédl něco divného. Obrázek. Dost zvláštní s evidentně historickým odkazem, byl ale natištěný na podobném papíře, do kterého se balí grilovaná kuřata, aby vám nezamastila tašku. Byl o rozměrech asi 5 × 5 cm. Nikomu jsem nález neohlásil.
Co bych taky měl říkat? Že vidím trávu růst? Hlásit policii, že jsem našel v koši omalovánky? Obrázek jsem si ale vzal a vyfotil, a protože jsem byl zvědavý, fotku jsem nahrál do aplikace, která umožňuje skrze Google vyhledat podobné věci. Odkázalo mě to na Ovidiovy Proměny, konkrétně na kapitolu o Dafné, která se raději proměnila ve vavřín, než aby se stala milou jistého Apollóna. Ta ilustrace byla skvěle propracovaná, ale hrozně smutná.
Pomyslná varovná kontrolka se rozsvítila skoro hned: Dnešní parta studentů mě přeci v předchozím semestru pozvala na vánoční večírek do nějakého klubu Dafne na Žižkově. Tenkrát jsem nešel, protože jsem se den předtím opil tolik, že jsem si za sebe do laborek musel najít supla a jet se domů vyspat.
Otevřel jsem Instagram a zadíval se na fotky. Mladé studentky se na parketu kroutily, jako kdyby se měla zítra Země stát jen pomíjivou supernovou. Kolem se motali kluci, oslnivé úsměvy a grimasy vypovídající o tom, že se možná až příliš snadno nechali strhnout tamní atmosférou.
A pak mi přišla zpráva: „Večer budeme všichni v Dafne, P. to tam měl moc rád. Dorazte, 7.“ Číslovka na konci bylo označení jejich kruhu a P. vždycky používal Patrik místo podpisu.
***
Do klubu jsem dorazil skoro poslední a už u dveří mi bylo jasné, že zvedám vcelku solidně věkový průměr. Zábava plynula a s vypitým alkoholem jsem se stával více a více otupělý. Opilost mě vtahovala do spirály, kde se čas podivně ohýbá. V jednu chvíli jsem se přistihl, jak zcela bez okolků sleduju Moniku na tanečním parketu. Z očí jí tekly slzy. Truchlila pro něj.
P.
Byla neskutečně zranitelná, tolik ženská a neuvěřitelně sexy.
„Tý by tam slušel, co?“ ozvalo se vedle mě a já se zmohl jen na souhlasné pokývnutí. Teprve po vteřině jsem se probral a znechuceně otočil. Byl to tuctový mladík.
„Tebe neučím, že ne?“ oddechl jsem si. „Za tyhle kecy bych tě vyhodil!“
„A ji učíš?“ otázal se naprosto střízlivě.
„Snažím se…“
Nikdy jsem se nepovažoval za hvězdu mezi pedagogy vysoké školy. Myslím, že jsem byl u studentů oblíbený, snažil se jim něco předat, občas jsem s nimi chodil na pivo a brával je i běhat, nepovyšoval jsem se, ale ze všeho nejvíc jsem zbožňoval vědu. Práce s lidmi mi nikdy moc nešla, jenomže právě proto jsem se rozhodl ji na částečný úvazek dělat. Trénuj nejvíce to, co ti nejde.
„Tak tady ti dám něco gratis, abys s ní do rána mohl držet krok.“ Strčil mi to do náprsní kapsy košile a zmizel. Už jsem ho neviděl.
***
Ráno jsem se probudil na koleji. Do prdele, vždyť jsem slíbil, že přijedu domů. Měl jsem na sobě boty i bundu, a co bylo nejdůležitější, měl jsem na sobě i kalhoty a trenky. Uf. Skoro nic si z druhé poloviny večera nepamatuju, ale celkem živě jsem si vybavil ten okamžik v Dafne. Sáhnul jsem do náprsní kapsy, kam mi strčil tu šmíru. Upřímně, neodvažoval jsem se to vytáhnout pod parou. Nebo jsem byl opilý tolik, že jsem na to zkrátka zapomněl. A to byla chyba. Motiv Dafné a Apollóna natištěný na papírku od grilovaných kuřat bil do očí. Uvnitř byla bílá tableta. Prášek jsem předal policii, všechno jim vysvětlil a dostal vynadáno za zatajování důkazů. Uklidňovala mě však skutečnost, že se snad brzy dozvím, co v tabletce je. Kousek jsem totiž vyrýpnul a nechal ho analyzovat našimi toxikology. Dvě referenční laboratoře…
***
Tři dny nato mi zavolal spolužák z vysoké školy.
„Mám to a je to ještě větší bomba, než bys myslel,“ úplně se zajíkal.
„Povídej…“
„No, tak předně ti chci říct, že mi dlužíš flašku, jo?“
„Jasně, to už jsme si ujasnili,“ odsekl jsem netrpělivě.
„OK, fajn. Hele takhle, já se do toho pustil s vírou, že najdu novou syntetickou drogu a budu zase hvězda podcastů, novin a budu mít zvanou přednášku na letošní konferenci toxikologů.“
„Ale tu konferenci snad zrušili kvůli koronaviru, ne?“ zeptal jsem se jízlivě, protože mě štvalo, jak to natahuje.
„Jo, jasně, neser, jo! No prostě ani ťuk!“ řekl.
„Jak jako ani ťuk? Tohle snad říkají rybáři, když ryby neberou, ne?“ bouchl jsem jako zkvašený burčák. „Co v tom je?!“
„Je v tom jen kofein!“ vybuchl smíchy.
Pak zmlkl. Pochopil, že mi to nepřijde vtipné.
„Kolik?“
„Asi 170 mg, v podstatě množství, co užívají profi-sportovci před závodem.“
***
„Věděl jste, že se ve vašem klubu prodávají drogy?“
Majitele Dafne jsem prostě konfrontovat musel. Když mě něco fakt štve, tak to jen tak nenechám, nepřenesu se přes to. Jeho hřmotná, tukem obalená postava seděla na rozložitém křesle v místě, kde se večer tísní puberťáci natěšení na další píseň z repertoáru asi nejhoršího žižkovského DJ. Policie zjistila to samé, co můj kamarád, a neudělala nic. Prodávat kofein se smí, ještě aby ne. Vždyť pití kávy je prý nejušlechtilejší toxikománie.
„Myslíte tu náhražku kávy?“
„Takže to víte a nevadí vám to?“
„Proč by mělo? Přišel s tím syn. Říká tomu Eros, ani nevím proč. Pořizovací cena je skoro nulová, oni dostanou tabletu zdarma, po které se rozparádí na zbytek večera, protože tolik kofeinu je prostě účinnější než Red Bull s vodkou. A pak to chtějí znovu. To už prodáváme za pár stovek, nikomu tím neubližujeme, neporušujeme zákon, a přesto bohatneme.”
„Ale tomu klukovi jste ublížili!“ vyprskl jsem.
„Nikdo kromě jeho rodičů a jeho samotného nevěděl, že má slabé srdce a může ho to položit. My jsme mu to do pusy nestrčili, neřízli jsme mu drink, prostě jsme mu jen nabídli možnost, kterou měl odmítnout.“
„To je alibismus,“ křikl jsem, „vždyť ani nevěděl, co si bere!“
Byl jsem fakt naštvaný a paradoxně to tlusté prase proti mně bylo ledově klidné. Na každou svini se vaří voda.
Jenomže ne dnes.
„Alibismus? Jestli byl tak nemocný, tak proč pařil v nočním baru? Proč se raději neučil a nechodil spát se slepicemi?“
Vysokoškolský život a krásná spolužačka…
„Vy jste prostě kofein vydávali za drogy a myslíte si, že vás snad za to budeme blahořečit?“
„Pane doktore,“ řekl mi lakonicky, „položil jste si tu základní otázku?“
„Jakou?“
„Jestliže si myslel, že je to nějaká stimulující droga, a zároveň měl slabé srdce, tak proč si to bral právě při vaší hodině? Moc vás neznám, ale přijdete mi k smrti nudný. Možná doufal, že má větší šanci přežít trip než vaše poučování?!“ zvedl vyzývavě obočí.
A tím mě dostal, i když jsem věděl, že nemá pravdu. Nešlo o mě, šlo o to, co jsem řekl při oné osudné hodině. Bavili jsme se mimoděk o limitech těla a skrytých rezervách. Ta moje improvizace. O výkonech lidí, kteří posunuli hranice možného. Možná to chtěl vyzkoušet na sobě a doufal, že když něco selže, tak mu na půdě lékařské fakulty pomůžeme. Kde jinde než mezi tolika zdravotníky měl experimentovat s drogami, které brali všichni kolem, když měl hodně specifickou srdeční vadu? Bylo to absurdní, ale pravděpodobné, navíc věděl, že kdyby byl jen mimo, tak bych to nerozmázl. Měl jsem ho rád. Maximálně bych mu napsal absenci a poslal ho domů se vyspat. V horším případě by byl příchod do hodiny pod vlivem čehokoliv jeho nejmenší starostí. A to se právě stalo, jen jinak, než se dalo čekat. Smrt byla o krok dál než šance zareagovat.
Uvědomil jsem si, že svalování viny na ostatní nepomáhá. Cítil jsem přímou zodpovědnost – za to, co jsem řekl, i za to, co jsem neudělal. Nezachránil jsem ho a přitom mu svým chováním de facto nabídl možnost. Byl jsem stejně vinný jako ten kretén z Dafne, ovšem navenek ušlechtilý.
„Vypadáte děsně,“ řekl posměšně tlusťoch, „já si někdy vařím na uklidnění vavřínový čaj. Nedáte si?“