Návrat krve
Ema Jandová
Stavení bylo až po strop naplněno kyselou vůní husté Soljanky. Do dubového stolu se pomalu vsakoval rozlitý okurkový nálev – Olga Petrovna ho hbitě setřela lemem zástěry. Dmitry za malou chvilku přijde z pole… Dřevěnými okenicemi se do světnice sápaly poslední paprsky slunce. Olga nakrájela ještě teplý chléb na tlusté krajíce a jeden položila do rohu místnosti pro domovoje. Snažila se udržet si ho po vůli a zatím se jí to věru dařilo – za svítání v koutě zůstávaly jen drobky a oheň v krbu nezhasínal, dokud se o to sama nezasadila.
Byl čas, kdy chodí polednice a děti běží z polí domů. Masivní dveře se otevřely a odhalily postavu oblečenou ve slunečním rubáši. Krátké vlasy mu kolem hlavy zářily jako svatozář. Společně s ním vstoupila i vůně lesa, pole, vlhké hlíny a venkovního vzduchu. Silnou rukou se opřel do dveří a ty se s ohlušující ránou zabouchly. Uťaly všechno světlo i nově příchozí vzduch. Dmitrymu teď bylo vidět do tváře, ale ihned ji od Olgy odvrátil, aby se rozhlédl po světnici.
„Do rohu ti spadl krajíc chleba,“ konstatoval. „Seber ho a dej ho krávě do chlíva.“ Olga přikývla, sbíraje skývu a nesouc ji pryč. Však on to domovoj pochopí a Olga mu na noc k prahu stejně schová zbytky od večeře. Třeba obětina potěší aspoň dvorovika.
Dmitry už seděl u stolu, nohy roztažené. Neočistil si zablácené holiny a na podlaze se teď povalovaly hrudky. Neřekl ani slovo, čekal na polévku.
„Mám ti nalít i kapku medoviny, aby sis odpočinul? Pár dnů zpátky se tu zastavil Lebeděv a dal mi za pár vajec dvě láhve.“
„Že ses ani nezmínila. Přijímáš takhle návštěvy často?“
„Ale vždyť jsem ti to přeci říkala, jak jsme si poklábosili!“
„Nemyslím, že bych zapomněl. Já nezapomínám.“ Olga zahnala slzy. „Samozřejmě,“ odvětila, „myslím, že jsem ti o tom chtěla povědět a zapomněla jsem. Už se to nestane, slibuju. Dáš si tu medovinu?“ Dmitry mlčky přikývl a pomalu se dal do jídla. Není nic lepšího než se starat o milovaného manžela. Nic lepšího.
„Víš, v Uzunově je jarmark a Igor Lebeděv říkal, že s manželkou pojedou a že můžu s nimi, jestli bych chtěla. Samosebou jsem jim řekla, že se tě musím nejdřív dovolit, ale že mě nejspíš pustíš, takový jsi hodný manžel. Vasja říkala, že mám zítra přijít za kuropění k nim před vrata a –“
„Nikam nejedeš.“ Ticho. „Jdu na lov.“
***
Dmitry vstal ještě před svítáním a oblékl se do loveckého. Když se ho zeptala, jestli má čekat úlovek a připravit solný nálev, odvětil něco o hloupé huse. „Neslyšela jsi snad? Nevíš, co se potuluje v lese?“ Neslyšela a nevěděla, než se ale stačila zeptat, měl nazuté boty a vycházel ze dveří. „Buď opatrný!“ křikla na něj hlasem plným obav. Volala za ním a doufala, že se jí vrátí. Ale když jí potřetí upadlo koště a saze se vysypaly na podlahu, věděla, že se ze strachu o něj zblázní. Co se chystali lovit? Nezemřel v posledních dnech někdo? Nepotratila nějaká… Stačí! Seber se, omnyjaška! Pod šátek do košíku vložila pár koláčů a vydala se k Lebeděvovým. Pokud neodjeli dřív, budou zrovna zapřahat koně. Igor byl jistě v hostinci a ví, co se šušká, třeba bude o biesu vědět víc.
Rosa se na vycházejícím slunci třpytila, den se probouzel a ona nedokázala udělat ani krok.
Co to… Prsty u nohou jí prořízla nepředstavitelná bolest, mnohem horší než ta, co cítila jako malá, když běhala bosky po strništích. Rychle svůj pohled vrhla k chodidlům. Kožené boty se vzdouvaly. Zrovna tak kope dítě na břicho hlásíc, že se blíží jeho čas. Kůže se krabatila a nitě ve švech začaly povolovat, až praskly úplně. Z trhance bot se vynořily větve s malými listy. Byly jich desítky. Cítila, jak se kůže chodidel trhá a jak z masa vyrážejí vydatné, masité kořeny a jako červi se zakusují to hlíny pod sebou. V záchvatu paniky začala rukama hrabat kolem kořenících nohou. Hlína jí zalézala pod prsty, zatímco kořeny lezly hlouběji pod zem. Bříška si rozdírala do krve, ale nohy se nepohnuly.
Listí se zelenalo u kolen. Když zavál vítr, švihalo ji do lýtek a hrálo si se záhyby sukně jako malé děcko. Hrudí se jí rozpínal pocit úzkosti tak silný, že by si rozdrápala prsa, jen aby ho propustila ven. Co když tu takhle zůstanu navždycky? Dmitry říkal, ať nechodím ven… Ó bohové… Perune, pokud jsi se mnou, snažně tě prosím, vyvrať moje kořeny, udělej něco.
Dažbog už pomalu stoupal po obloze a vítr ještě zesílil. Vířil její vlasy a zaséval do jejího těla střípky ledu. Znemožňoval dýchat, marně se snažila křičet. Cítila, jak její tělo ochabuje. Vítr jí zespoda narazil do překřížených rukou a rozrazil je jako sekyra suchý špalek. Útočil teď na nekrytý hrudník, namáhaný pláčem s nářky. Už už se poslední myšlenkou vzdávala života… Pak ji ale poslední vzdušný nápor uhodil do prsou, na pár chvil v něm zastavil tlukoucí srdce a vyrval ze země spletité kořeny. Po zádech vletěla otevřenými dveřmi do stavení. Kořeny se schovaly zpátky pod kůži.
***
Světnice byla vzhůru nohama. V místnosti se všude válely střepy, nábytek byl převrácený a mouka rozsypaná. Březovým koštětem smetla střepy a navátou hlínu ven na dvorek. Trvalo většinu dne, než se stavení vzdáleně podobalo domovu. Z dřevěných polic zbyly třísky, stůl se viklal, rámečky se zlámaly, Vesně chyběla levá tvář – netroufla si bohyni spálit a tak tam teď visela, bez poloviny obličeje.
Muži se vrátili z lovu. Věděla to hned, jak slyšela jejich hlasy na návsi. Nezněly oslavně a nadšeně, naopak. Chtěla za nimi vyběhnout, ale v poslední chvilce se zarazila. Ani nápad, děvče zlatý. Ven už ani nepáchneš.
„Co tam stojíš jak solnej sloup? Zalez dovnitř.“ Dmitryho hlas se rozezněl přes celý rynek. Poslušně sklonila hlavu a zacouvala zpět do místnosti. Na stůl položila medovinu – nestihla připravit vůbec nic, leda tak vrátit vysypanou mouku zpátky do truhly.
Líce silou vůle vytvarovala v ten nejširší úsměv a čekala, přesně jak jí Dmitry nakázal. Když vkročil, spustila: „Uspěli jste? Nejsi zraněný? Ukaž, vezmu ti kabát.“ Vysmeknul se jí. Pohledem prohlédl každou část domu.
„Dělala jsi vůbec dnes něco?“
Rozhodla se, že mu o příhodě říkat nebude. „Strávila jsem úklidem celý den.“
„Proto chodím po mouce? Co má znamenat ta Vesna v rohu?“ uchopil její zápěstí a naklonil se k jejímu obličeji. „Snažíš se znepřátelit si bohy? O to ti jde? Chceš k šílenství dohnat mě a vysmát se do tváře samotnému Perunovi?“
„Samozřejmě, že ne, já – “ Jeho pohled ji umlčel. Zápěstí jí tiskl tak silně, že jí začaly nabíhat žíly na ruce a barvit její kůži na fialovo.
„Nechtěj, abych ještě litoval, že jsem si tě vzal. Pokud nebudeš plnit svoje povinnosti, ráno tě posadím na vůz a nechám vojákům v kasárnách jako nějakou kurvu. To chceš? Co?“ Jedna facka, druhá. Rty přiblížil k jejímu obličeji, jenže namísto líbání na ni zlostně syčel, prskaje jí do obličeje sliny. Kapky se jí neleskly jen na tvářích – v očích měla slané třpytky zoufalství.
„Přestaň fňukat!“ zaburácel Dmitry. Další rána přistála na Olžině tváři a zanechala za sebou pět hořících otisků. „Jsi tak neschopná! Já se honím s lukem po lesích a chráním naši vlast před biesem – biesem,chápeš to? Položil bych život za tenhle zpropadený statek a nakonec to budeš ty, kdo mě přivede do hrobu! Copak? Neslyším tě, Olženko, musíš nahlas! No povídej! Copak má Olžička zase na srdci?“ Její krk svírala ruka, nemohla dýchat. Snažila se, co jí síly stačily, horké slzy z jejích tváří stékaly na mohutné klouby prstů.
Právě její slzy byly nakonec tím, co Dmitryho donutilo ji pustit, i když jinak, než by si přála. Stočil pohled ke hřbetu svojí ruky, ušklíbl se a jedním pohybem slzy setřásl. „Připrav baňu.“
***
Žhavé uhlíky zasyčely. Ležel rozvalený na dřevěné lavičce, úplně nahý, bez smítka studu. Mohutný ohryzek mu vystupoval ze slastně zakloněného krku. Ona stála s větévkami listí v dlaních, několikrát jimi cvičně šlehla a přikročila k němu. Jemným pohybem ho několikrát šlehla po paži, pak po noze. Zrychlovala tempo, máchala listím tam a zpátky, aby se jeho kůže pořádně prokrvila. Když místo lehce zrudlo, posunula se o pár centimetrů dál. Jejich těla byla zahalena horkou mlhou, čela měli oba zpocená. Olga se ztratila v myšlenkách a dál pohybovala proutím.
„Huso hloupá! Kam jsi zase dala hlavu?“
Zmateně se podívala na Dmitryho: po jeho stehnech se táhla mělká ranka, ze které vytékal proužek krve. Jeho hlas se opět rozezněl, ale jen stěží k ní doléhal.
Konečky prstů se jí totiž rozběhla prudká bolest, cítila, jak se jí žíly rozpínají a tvrdnou – ruce zapomněly, co je pohyb. Nehty se rozštěpily na kusy, mezi nimiž vykukovalo čerstvé maso. Kosti se začaly protahovat, prorážet kůži a měnit se ve… větývky, samozřejmě. Z rukou jí rašilo proutí. Dmitry na ní nevěřícně zíral a couval. „Ty… bies.“ Olga jen zírala na své ruce. Z listů na zem odkapávala její krev. „Odpověz mi!“
Konečně se na něj podívala. Co to povídá? Ona že by byla bies běhající po lesích? Vždyť ani nemohla ven! V jeho očích byl opravdový strach, takový, jaký mají lidé, než je medvěd rozseká na kousky.
Po malých krůčcích ustupoval dál dozadu, dokud nebyl skoro u stěny – „Dmitry, ne!“ – naboural zády přímo do pece s doruda rozžhavenými uhlíky. Přepadl dozadu, jako dítě bruslící na zamrzlém rybníce. Uhlíky se začaly podepisovat na jeho kůži. Snažila se je z něj shrábnout, ale na větévkách se roztančil plamen. Pomalu stravoval větývku po větývce. Plaménky si prokousávaly cestu k jejím prstům, cítila jejich hlad na rozedraných bříškách. Kůže se začala škvařit.
Zpoza jejího ramene se naklonilo bělostné cosi a mocným fouknutím uhasilo všechny plameny naráz. Olga stála na místě, moc otřesená na jakékoli otázky či pohyby. Její mozek nedokázal zpracovat všechno, co se stalo, a přeskakoval od jedné události ke druhé. „Obávám se, že Dmitry už nevstane.“ Bies přešel zpoza Olgy k Dmitrymu a ona ho teď viděla v celé jeho ošklivosti. Byl mrtvolně bílý a hlavu měl k tělu nepoměrně velkou. Ústa kroutil do podlého úšklebku. Olga vyděšeně zírala. „Tak pojď, matko,“ řekl bies a studeným údem ji uchopil kolem ramen. „Myslím, že nám dvěma je souzeno víc než pár týdnů, po nichž jsi mě bez milosti umyla i s krví na stehnech.“