Maso a květina
Rosana Zvelebilová
„Rastimir. Z květinářství naproti,“ představuji se dívce s fialovými vlasy, piercingem na obličeji a v tmavočervených šatech. Materiál odhaduji na polyvinylchlorid, ale je možné, že se jedná o pravou kůži. Její obchod zaměřený na graffiti je mírně děsivý, neuspořádaný a plný věcí, ale je to pochopitelné – jistě ještě nestihla vybalit. „Vítejte a přeji, aby se vám zde dařilo.“
„Dneska je rukavičkovej den?“ zeptá se mě jízlivě, když si všimne, že mám bavlněné rukavice. Vzhledem k panujícímu vedru je to nekonvenční, ale lidé v mém okolí jsou již zvyklí. Mlčím.
„Lída,“ řekne už milejším tónem a podává mi ruku. Ona má také rukavice. Krucinál, kožené! Trapas. Ale už chápu, co myslela tím rukavičkovým dnem – sama je v tomto horku také nosí.
Bezděčně schovám dlaně za zády a sklopím zrak.
„Pán je netykavka…“ rýpne do mě.
Lehce přikývnu a propadám se studem.
„Ale mohli bysme si tykat, co?“
„Děkuji. Má… máte… teda máš… potřebuji latexové rukavice.“
Není uražená. Naopak – hezky se na mě usmívá. „Jsi můj první zákazník, víš to?“ Rovná balení rukavic na pult.
„Ty silnější prosím.“ Hodím před ni dvoustovku a raději mizím.
Celé dopoledne si ji vyhledávám na Googlu. Jmenuje se Ludmila. Tajně si přeji, aby si přišla koupit květinu. Chci se s ní potkat znovu. Ačkoliv je mi její styl zahrnující barvy, kůži a piercing cizí, myslím na ni. V poledne zamknu a s fialovou orchidejí vyrazím naproti.
Ona zesiná, sotva mě uvidí.
Mám příšerný pocit, že jsem udělal něco špatně. Nevím, zda se otočit a mazat zpátky, něco říkat, nebo co mám vlastně dělat, proto jen stojím jako solný sloup.
„Promiň,“ všimne si mých rozpaků. „Mám dotykovou alergii na všecko, co je rostlinnýho původu.“
„To jsem nevěděl. Říkal jsem si, že by květinka mohla oživit tvůj obchod.“
„Nemůžu se o ni starat.“ Vypadá, že jí to je skutečně líto.
„Stačí zalévat dvakrát týdně, nemusíš se jí dotýkat.“
„Umře.“ Tváří se, jako by mi dávala jakousi nápovědu, které nerozumím.
„Mohl bych ti ji zalévat já,“ navrhnu po chvíli.
Nadšeně přikyvuje a usmívá se. Má nádherný úsměv. Možná jsem nápovědu pochopil správně – chce mě vídat. Orchidej umístím na okno, kde je nejméně věcí.
„Jdeme na oběd?“ ptá se. „Neznám to tu.“
„Bude mi ctí,“ odpovím a hned bych si nafackoval – jistě opět zním jako z předminulého století. Doprovodím ji do blízké restaurace.
Prohlíží si mě.
Stydím se a jsem z toho v rozpacích, rozhodně nejsem zvyklý na pozornost žen.
„Seš hipster, že nosíš lněný košile?“ ptá se posměšně.
„Preferuji přírodní materiály,“ mlžím a objednám si veganské menu, zatímco ona steak s důrazem na to, že tam nesmí být žádné koření ani zelenina.
„Nevadí?“ zeptá se mě, když před ní přistane talíř s kusem masa. „Když jsi vegan… Nebo ezo eko bio cosi.“
„Nejsem tím cosi dobrovolně. Také mám dotykovou alergii…“ Zhodnotím, že tato výmluva je vcelku dobrá. „… řekněme, že na vše, co je živočišného původu.“
„To musí bejt tvoje holka v posteli nadšená.“
Nechápavě na ni zírám.
„No, když na ni nemůžeš šmatat… Nebo to děláte v latexu?“
Stále nepobírám, o čem to proboha mluví.
„Fetiš… Latexový oblečky… Co?“
Z latexu znám leda rukavice a prezervativy.
Ona vyhledá na smartphonu obrázky dívek, které mají na sobě černé lesklé oděvy. Materiál spíše připomíná nafukovací balónky, ale musím zhodnotit, že je to sexy.
Jistě se už studem červenám. „Jsem na tohle totální dřevo,“ směji se, abych zastřel, jak je mi trapně. „A děvče jsem měl naposledy někdy ve středověku.“
***
Někdy ve středověku.
Jmenovala se Zdislava. Mně bylo čtrnáct let a pracoval jsem jako výrobce luků, což bylo velké štěstí, jelikož sirotci se obvykle dospělosti nedožívali, a už vůbec je nikdo nebral do učení. Navíc jsem byl „jiný“, lidé se mi vyhýbali, byli na mě zlí a já jsem netušil proč. Zdislava ale byla z vedlejší vesnice, proto vůči mně neměla předsudky. Nikdy se na mě žádná ani nepodívala, a když už, tak jedině pohrdlivě či vystrašeně, proto mi velmi lichotil její zájem.
Dlouze jsme si se Zdislavou povídali a mé srdce vzplanulo. Ačkoliv ji všichni přede mnou varovali, souhlasila se schůzkou u lesíka. Neodolal jsem, objal jsem ji a políbil. Byl to nejkrásnější okamžik mého života. Hlava se mi zatočila a ucítil jsem příjemný pocit vzrušení. Jenomže když se naše rty od sebe odtrhly a zadíval jsem se jí do očí, zatvářila se nadmíru vyděšeně. Zamilovaný okamžik se vytratil v hrůznosti toho, co se dělo dál… Z prstů jí záhy začaly rašit lístky, nohy se jí měnily v kořeny a kůže se jí vrásčila. Během několika okamžiků se proměnila na vzrostlý strom. Co jsem to udělal?! Vyčítal jsem si to a zlobil se na sebe.
Věděl jsem moc dobře, že nesmím sahat na živé tvory. Už v dětství jsem to zjistil… Sáhl jsem na brouka, a ten se proměnil ve stéblo trávy. V touze pomazlit se s kotětem, proměnil jsem jej v keřík. Poctivě jsem nosil rukavice, abych už žádnému živočichovi neublížil, jen mě nenapadlo, že polibek je také dotyk.
„Zabil jsem Zdislavu,“ řekl jsem lidem rovnou. Hlavně jsem nechtěl přiznat, že podlehla mému prokletí, proto jsem raději tvrdil, že jsem vrahem. Nevzpouzel jsem se, když mě vedli na šibenici. Poddal jsem se svému osudu a smířil jsem se s trestem, litoval jsem svého činu a byl jsem si jist, že si smrt zasloužím. Avšak… Nezasloužil jsem si ani tu, čekal mě totiž mnohem horší trest – jakmile pode mnou kat odebral žebřík a já jsem visel vysoko nad zemí, stále jsem mohl dýchat, ačkoliv mi oprátka stahovala hrdlo. Sužovala mě neskutečná bolest, ale i po dlouhých minutách utrpení jsem byl stále živ. Nevěděl jsem, co mám dělat. Mluvit jsem nemohl, abych katovi sdělil, že je něco špatně, proto jsem smrt předstíral. Diváci odešli a mě tam nechali. Visel jsem několik dní, než jsem se z oprátky vyprostil, a poté jsem utekl do lesa.
Ale chtěl jsem zemřít, však to měl být můj trest za proměnu Zdislavy ve strom. Pohltilo mě takové zoufalství, že jsem se několikrát pokusil vzít si život sám. Vždy to končilo fiaskem. Když jsem skočil do rybníka, abych se utopil, nebyl jsem schopen ponořit se pod hladinu – prostě jsem plaval jako kláda. Po skoku ze skály jsem si zlámal kosti, ale ty záhy srostly a já byl jako znovuzrozený.
Nakonec jsem snahu zemřít vzdal a trmácel se světem, vědom si toho, že se nesmím nikdy, za žádnou cenu, nikoho a ani ničeho živého dotknout. Pouze rostliny mi dělaly společnost a dlouhá desetiletí jsem aspoň pracoval jako květinář, když mi vše kvetlo pod rukama. Doslova.
***
„Co že jsi najednou tak zamyšlenej?“ vyruší mě ze vzpomínek Lída. Právě dojedla svůj steak.
„Vě… Věřila bys, že jsem živ už stovky let?“ vykoktám a hned si vyčítám, že se na to vůbec ptám.
„Jo. Proč ne?“ směje se.
„Protože lidé se nedožívají stovek let,“ odpovím a až poté si uvědomím, že její otázka byla spíše řečnická či myšlena v žertu.
Doprovodím ji do jejího obchodu a rozhodnu se, že už se s ní vídat nebudu, abych ji neohrozil jako kdysi Zdislavu.
Jenomže mi tato dívka nedá spát. Neustále na ni myslím a toužím po dalším setkání. Orchidej, o kterou jsem slíbil, že se budu starat, mi dává pádný důvod k návštěvě obchodu s graffiti potřebami. Je možné, že tu ubohou rostlinu utopím, ale docházím tam denně. Prostě si nemohu pomoct.
„Proč se se mnou nebavíš?“ zeptá se mě podrážděně asi po dvou týdnech, když nenápadně propluji do krámku, zaliji orchidej a chystám se utéct jako největší zbabělec.
„Promiň,“ je jediné, co svedu odpovědět.
„Už toho mám dost,“ řekne, sundá si koženou rukavici a mrskne s ní na parapet. „Jestli se se mnou nechceš bavit, lézt už sem nemusíš.“ Chystá se sáhnout na květinu.
Bojím se, že si ublíží. „Zadrž, prosím. Já…“ přemýšlím, jak jí to vysvětlit. Nenacházím vhodná slova, proto se rozhodnu, že jí to ukážu – svléknu si rukavici a holou rukou zvednu z parapetu tu její koženou. Hned začne černat a rozpadat se.
Ona na to vyjeveně zírá, ale nezlobí se a ani ji to neděsí. Spíš žasne.
„Vše, co je živočišného původu, měním na rostliny,“ vysvětluji. „A co je již mrtvé, měním na prach.“
„Taky jsem kecala,“ řekne a chytne orchidej za list, zatímco mi stále hledí do očí. „Nemám alergii. To všecky kytky maj alergii na mě…“ Jak to dořekne, květina začne černat, usychat a vadnout. Je mi jí líto, ale… Pane bože! Takovou krásu jsem jakživ neviděl! Jsem dojatý a sotva se nadechnu, jak mě smrt květiny fascinuje. Jakmile povadne úplně a schoulí se v květináči, shnilá, uschlá a mrtvá, nezabráním úsměvu.
„Jsem myslela, že tě spíš naseru,“ diví se mé reakci.
„To… To byla taková nádhera…“ rozplývám se.
„Seš magor?“ mračí se na mě.
„Prosím! Pojď, prosím!“ Vedu ji do svého květinářství a po jejích prvotních drahotách ji donutím sahat na květiny. Jsem v sedmém nebi při pohledu na to, jak vše, čeho se dotkne, umírá.
Ji to začne bavit. Směje se a osahává další květiny, které mám vystavené. Její dotyky následuje hnití, tlení a smrt. „Nemůžu ti zlikvidovat celej krám, vole,“ směje se, když ji pobízím, aby pokračovala.
„Já ničím vše živočišné. Ty zase zabíjíš rostliny!“ žasnu.
„To je úlet, co?“ směje se.
„Já…“ zarazím se a uvědomím si poměrně děsivou věc – proto jsem možná nikdy nezemřel, ačkoliv jsem se o to velmi snažil. „… já jsem asi sám rostlinou.“
Chvíli na mě pochybovačně hledí.
Rozepnu si košili a odhalím jí hruď. Jsem připraven. Chci to. Moc toužím po smrti. Mám naději – a ona mě může nyní vysvobodit. „Prosím, dotkni se… mě.“ Zhluboka dýchám, třesu se, mám velký strach, ale zároveň se trochu těším. Konec života je v dohlednu! Sleduji, jak ke mně natahuje dlaň. Je napjatá a zorničky má roztažené doširoka.
Ucítím hřejivý dotek jemné ruky. Sleduji její prsty – žádné rašící lístečky ani vrásčení kůže. Je proti mně imunní. Neproměním ji na strom! Velmi se mi uleví. Ale smrt nepřichází… Ona se na mě hezky usmívá. Přibližuje se ke mně, až skončí v mém objetí. Kožené šaty, které má na sobě, se v místech mých dotyků rozpadají. Stejně tak cítím, jak ze mě opadává lněná košile i bavlněné kalhoty. Díváme se zblízka do očí sobě navzájem. Políbíme se. Já nehniji a neusychám. Ona se nemění v dřevinu. Je to tak krásné! Když se naše rty odtrhnou, zašeptá: „Konečně! Hledala jsem tě asi dvě stě let…“