Hrátky se smrtí
Tomáš Balada
Prošedivělý poutník ošlehaný větry i časem se zastavil u starého vavřínového stromu. Po okolních stromech už bylo veto, jako jejich připomínku zde dřevorubci nechali několik klád, vhodných k posezení. Poutník se usadil, sáhl do svého tlumoku a vyndal z něj čtyři čtverce z hladkého obarveného dřeva. Ještě než stačil udělat cokoliv dalšího, vyrušil ho šelest z nedalekého porostu. Jako první z něj vyběhla sněhobílá ovečka následovaná zadýchaným pastevcem.
„Stůj, kam utíkáš?“ zakřičel na ni a pokračoval v pronásledování. Teprve když už ji definitivně zabránil v útěku, všiml si osamělé postavy sedící na kládě.
„Zdravím tě, poutníku. Co hledáš v těchto krajích?“ řekl, zatímco svíral ovečku v náručí.
„Zajímavé příběhy,“ pousmál se poutník. Jeho stará, vrásčitá tvář byla něčím povědomá.
Pastevec uvázal ovečku, posadil se na druhou kládu a začal si prohlížet tabulku ze dřeva položenou na zemi. Bílé čtverce střídané černými opanovalo několik figurek obou barev na každé straně.
„Tohle už jsem někde viděl. Na trhu v Laikedosu,“ prohodil.
Jenže to byly mizerné kusy dřeva oproti tomu, co poutník vytáhl z tlumoku.
„S takovými figurkami snad musejí hrát jenom bohové,“ pomyslel si pastevec. Všechny byly zdobené zlatem a drahými kameny.
„Zahraješ si?“ zeptal se poutník.
„Nikdy jsem něco takového nehrál,“ opáčil po chvilce váhání pastevec.
„Když prohraješ, porazíš támhleten vavřínový strom. Když zvítězíš, přenechám ti tohle všechno,“ navrhl poutník. Taková nabídka se nedala odmítnout. Pastevec pak začal táhnout bílým pěšcem kupředu.
Desítky člunů pomalu zastavovaly o přístavní molo. Většina Laikedosu byla stále ponořená do ranní tmy s výjimkou právě přístavu. Ponocný ukončující zde hlídku, mohl vidět pouze jasné slunce, když ho zasáhla šipka.
„Kupředu!“ vydal rozkaz velmistr.
Okované boty paladinů daly molu co zabrat. Na jejich perfektně vyleštěných zbrojích ozdobených bílými plášti hrálo světlo všemi barvami.
„Velmistře, přístav je zajištěný, čekáme na další rozkazy,“ uklonil se před ním jeho pobočník.
„Obsaďte městskou tvrz a východní bránu. Musíme se připravit, než sem ti zatracení elfové dorazí,“ zavelel velmistr.
Pak jeho zájem upoutalo hemžení příslušníků městské milice na okraji přístavu.
„Bratři, vyřiďte tu lůzu,“ prohlásil, ještě než vytasil meč.
„Pokud je to opravdu tvá první hra, tak všechna čest. Byl by z tebe dobrý stratég,“ prohlásil poutník směrem k pastevci. Ten jen okem zavadil o tři vyřazené černé pěšce. Pokus o agresivní útok to byl dobrý, ale proti velmi opatrnému začátečníkovi neúčinný.
„Jen tak dále,“ pousmál se pastevec a pokračoval.
Velmistr se unaveně opřel o meč. Všude kolem něj odpočívali mrtví.
„Velmistře, nemůžeme dál čekat, elfské legie už vstoupily do města. Pokud se ke Stromu života dostanou dřív než my, tak to je konec lidstva,“ skoro až zakřičel jeho pobočník.
„Musíme na náměstí. Skrze něj k městské tvrzi a pak pryč z Laikedosu. Ten strom bude někde za městem,“ ukázal velmistr na vysoké kopce vypínající se za hradbami. O několik minut později už oba paladinové přibíhali na náměstí. Podle bílo-zlatého praporu poznali, že městská tvrz je pevně v rukou jejich bratří. Jenže náměstí opanovala městská milice doplněná posilami. Desítky elfských legionářů v černých kyrysech působily až děsivě.
„Přes ty nikdy neprojdeme,“ prohlásil pobočník. Ještě než stihl velmistr byť jen otevřít ústa, z jedné z postranních ulic začali vjíždět jezdci. Paladinská kavalérie se seřadila na opačné straně náměstí než jejich protivníci. Nejkrásnější jezdectvo světa, jak ho mnozí nazývali, drtilo vše.
Pastevec odstranil další dva černé pěšce a s pobavením se zadíval na poutníka. Ten, ač neměl daleko k porážce, stále zachovával kamennou tvář.
„Pořád chcete hrát?“ zeptal se pastevec a jen stěží skrýval úsměv. Odpověď mu řádně zmrazila krev v žilách.
„Bitva stále neskončila.“
Velmistr doprovázený svým zadýchaným pobočníkem vyběhl z brány Laikedosu. Litoval, že s sebou nemá ozbrojený oddíl, ale tady se nyní hrálo o minuty. Cesta to nebyla dlouhá, jen dost trnitá.
„No tak, musíme jít dál,“ pobízel stále svého pobočníka. Zrovna, když vstoupili do lesa, uslyšeli za sebou ržání koní. Několik elfských jezdců je urputně pronásledovalo.
„Velmistře, nesmí se dostat ke Stromu života jako první, já je zdržím,“ zakřičel pobočník a vytasil meč. Poslední, co velmistr slyšel, byly zvuky boje. Pak všechen hluk utlumily všudypřítomné stromy.
Pastevec nevěřícně civěl na hru. Z překvapení ho vytrhl až poutníkův zlověstný smích.
„Šachovnice je zrádná. Chvíli si myslíš, že jsi zvítězil, ale pak si uvědomíš opak.“
Nebyl daleko od pravdy. Pravá strana šachovnice, kde pastevec soustředil téměř vše, se stala mlýnkem na maso. Kromě pár nepodstatných figurek na okraji, mu zbýval pouze král a královna, snažící se udržet dotírající černé koně. V podstatě už bylo vše rozhodnuto.
„Je to krásný strom, je škoda ho porazit,“ povzdechl si pastevec, zatímco si ho zevrubně prohlížel.
„Buď ty, nebo on,“ pohrozil poutník.
Pastevec zvedl sekeru zaťatou do jedné z klád a vydal se k vavřínovému stromu. Srdce ho bolelo jen při pomyšlení na to, co mělo následovat. Když však došel blíž, uvědomil si, že to není obyčejný strom. Jeho část postupně dostávala tvar obličeje sličné dívky, vyděšené sličné dívky. Náhle pastevec dostal strach. Dobře znal ty legendy, ve kterých Smrt k zabití božských bytostí používala obyčejné smrtelníky, neboť jim ona sama nemohla nijak uškodit. Teprve teď si pastevec uvědomil, kdo byl celou dobu jeho protihráčem.
„Musí to přece jít i jinak,“ pomyslel si a vrátil se k šachovnici.
„Copak, pořád jsi to nevzdal?“ popichovala ho Smrt. Pak zůstali několik minut v absolutní tichosti vyplněné usilovnou prací jednoho mozku. Když už pastevec sáhl po královně, uslyšel vzdálený výkřik.
„Stůj!“
Z dálky k němu přibíhal rytíř v bělostné zbroji a daleko za ním dvojice černých jezdců, kteří se úporně prodírali lesem, aby aspoň trochu snížili rytířův náskok.
„Paladin,“ zasyčela Smrt. „Hraj a nezdržuj!“ naléhala na pastevce. Ten, něčím náhle osvícen, zanechal obrany svého krále a vyslal svou královnu proti černému králi. Smrt už si v této partii prohru nepřipouštěla, takže táhla koněm.
„Vyhrál jsem,“ pronesl pastevec, ač tomu sám nedokázal uvěřit. Smrt se na něj podívala jako na blázna, než si plně uvědomila, že se ocitla v obklíčení mezi královnou a věží. Kladivem a kovadlinou.
„Ty…“ zasyčela Smrt. Najednou začala svírat železnou hůl.
Pastevec už tušil svůj konec, tak jen svou královnou vyřadil černého krále. „Šach mat,“ zašeptal ve chvíli, kdy hůl už svištěla vzduchem. Pak železo zazpívalo. Paladinský meč odrazil hůl a zabil jejího držitele. Náhle se poutnický šat sesunul k zemi, neboť se jeho obsah rozplynul ve větru. Velmistrův pobočník chtěl utíkat svému pánu na pomoc, jenže jezdci, když ho zahlédli, tak své téměř úspěšné pronásledování vzdali.
„Strom života je zachráněn,“ prohlásil pobočník, jakmile k nim dorazil velmistr. „Úkol jsme splnili, to bylo jediné, na čem nám záleželo. Z ostrova se živí kvůli elfům nedostaneme, ale i tak je to úspěch.“
„Nemyslím si, velmistře,“ opravil ho pobočník mrtvolným hlasem, zatímco ukazoval někam do dáli. Tam už stromy osvobozené od vlivu Smrti ožívaly s jediným cílem – vzít si svůj ostrov zpět.