Bobkový list
Zdeňka Hucková
1
„Všechno nejlepší k narozeninám,“ vtiskla mu do ruky drobnou rytinu a na čelo letmý polibek. Rychle setřela šmouhu od rtěnky.
„Děkuju,“ usmál se rozpačitě.
Milovala ten úsměv. Trochu chlapecký. Vějířky kolem očí. V posledních dnech mu sice uvízl v pohledu smutek, ale tím přitažlivější se jí zdál.
„Dafné a Apollón,“ prohodila lhostejně, jako by mu dávala suchou jehlu od nounejma z tuctové galerie. Na obrázku prchá mladá dívka před zamilovaným pronásledovatelem. Marně, a tak na sebe bere podobu stromu, aby unikla. Její nohy vrůstají kořeny do země, z rukou vyrážejí výhonky podlouhlých listů.
„Proměny?“ prohlížel si Petr vzácný mědiryt. Konečně ho něco zaujalo, konečně na ni normálně promluvil.
Přikývla. Věděla, jakou mu ilustrace Ovidiových Metamorfóz udělá radost. Sbíral všechno kolem tématu proměny lidského těla. Přitom to jeho se téměř neměnilo, zůstávalo pružné a štíhlé. Čas k němu byl milosrdný. Ne tak k ní. Její krása brala kvapem za své přes veškeré úsilí výrobců krémů, sér, emulzí a barev.
„Jsi hodná.“
Sevřelo se jí srdce. Nebyl na konci té věty otazník?
Muž postavil dárek na krbovou římsu a zadíval se, snad už po sté, do zahrady k jezírku. Přípitek odmítl. Pustil hudbu a zapálil si.
Renata prošla kolem, aby obrázek srovnala. Pak si sedla. Pozorovala, jak její muž kouří a naslouchá melodii. Užívala si novinku, totiž že před ní neprchal, ani do svého pokoje, ani do pracovny, ani do zahrady, ani z domu. Seděla pokorně v jeho zádech a dívala se stejným směrem jako on. K rybníčku. Na stříbrné hladině se kolébaly lekníny, u stavidla se o své místo hlásila mladičká vrba. V Renatě se rozléval slastný pocit klidu a smíření.
Petr se hlučně vysmrkal. Nešlo nevidět jeho oteklé, nechutně zarudlé oči. Vstala a odešla do kuchyně. Takhle to dál nejde, její láska bude muset něco sníst! Vnutila mu dva teplé toasty se sýrem. Pak ho odvedla na lavičku k jezírku. Nebránil se. Byl jako dítě, které nikdy neměli. Poslušně seděl a poslouchal, jak švitořila o křehkosti vrbičky, kterou tam nedávno zasadila.
„Pst,“ přerušil ji náhle, „slyšíš to?“
Neslyšela. Zato on slyšel šustění v trávě, šplouchání vody, šelest rákosí. Zvuky se k němu hrnuly ze všech stran. Nadšeně ji chytil za ruku. Choval se jako dřív, než se vše pokazilo.
2
Do Renatiny laboratoře tehdy nastoupila mladičká stážistka. Měla fiátka, kterým dojížděla z venkova. Renatu vůbec nezaujala. Myška přičinlivá. Všemu přitakávala, do všeho se hrnula. Renata nechtěla být nespravedlivá, a tak s ní občas prohodila pár slov. Holka neměla štěstí na chlapy. Dost ji využívali. Jeden ji dokonce bil. Renata mu rozuměla, ale ženská solidarita velela oběť politovat. Dívka na ni vděčně pověsila své pomněnkové oči. Renata s odporem sledovala, jak jsou protkány rudými nitkami.
Za tři týdny ji potkala u kopírky. Proměněnou. Černé šaty s drobným puntíkem, třešňová rtěnka, lodičky, parfém, šarm. Zamilovaná. Do ženáče. Co z toho? Teprve s ním se jí otevřel svět. Renata nechtěla fungovat jako vrba, jíž se probuzená samička bude svěřovat. Na příběhu ji však cosi osudově přitahovalo. Proměna ošklivého káčete v labuť v ní budila touhu poznat muže, který za vším stál.
Byl to její muž.
„Úžasnej, viď,“ šermovala jí holka před očima miláčkovým selfíčkem.
„Jo,“ polkla naprázdno Renata a vystřelila na záchod.
Na zbytek dne si vzala volno. Odjela na chatu. Opila se. Ráno se probudila na verandě. Zvratky uklidila, sebe vykoupala a dala se do boje.
Za prvé se Petr nesmí dozvědět, že se „jeho ženy“ znají. Naštěstí mu ta druhá nakukala, že je studentkou práv, aby se zdála zajímavější. Za druhé musí trpět. Oba.
Renata se chopila role zkušené matróny.
„Neměla by ses mu podbízet,“ vztyčila prst před vykulenýma očima, „nech ho, ať o tebe víc usiluje.“
„Myslíte?“ pípnuly višňové rty.
„Vím. Čeho se dosáhne snadno, nadlouho lásku neživí,“ citovala Ovidia v naději, že holka bude dělat netýkavku a Petr ztratí zájem.
Holčička horlivě plnila Renatina přikázání a výsledek se dostavil. Jiný, než mentorka čekala. Brzy si přečetla z mobilu té slepičky manželovo horoucí vyznání. Zamávalo s ní. Roztrhala jeho zamilované dopisy a růžovou mašličku spláchla do záchodu.
Co se stát nemělo, stalo se.
V dalších týdnech se o svém muži dozvídala věci, které netušila. Že umí božsky hladit, že je na něj spoleh, že je velkorysý, že řídí jako Hamilton, že je lechtivý a že si nedává pozor v posteli. Doma Renata potkávala lenocha, skrblíka a jájíčka, tři v jednom.
Před příštím víkendem husičce navrhla: „Zeptej se ho na jeho ženu.“
Vzápětí zalitovala, ale bomba už tikala.
„Je stará a hnusná,“ hlásila ta čubka v pondělí.
„Takhle to říkal?“
„Ještě hůř.“
„Aha,“ vydechla Renata.
„Je prý bez fantazie a všechno živočišný se jí hnusí. Dítě by měla, leda by přišlo poštou,“ popravovala ji mladičká potvora.
Renata pokrčila rameny.
„Takže se rozvede?“
„To mi slíbil už dávno,“ foukla jí holčička kurare přímo mezi oči. Ex zalapala po dechu. Týž den Renata odeslala objednávku. Vzala dva kusy. Doručil je decentní pán. V perfektním obalu. Levněji, než čekala. Zásilku schovala, protože afekt i odhodlání ji opustily.
Tři neděle poté jí mladá strčila pod nos bílý proužek: „Koukejte!“
Renata chtěla věřit, že jde o tester s novým parfémem, ale dvě čárky škrtly veškeré naděje. Nedokázala se ovládnout, roztřásla se jí brada, jenomže těhule byla zaujata jen sama sebou. „Co budeš dělat?“ zasípala Renata.
„Co by,“ zazubila se budoucí matka, „vezmu si ho. Se jí zbaví, ne?“ vstala a šla budoucímu otci zavolat.
Toho večera se Renata zoufale bála, co jí Petr řekne. Fingovala tedy žlučníkový záchvat a zavřela se ve svém pokoji. Když ráno za manželem zaklaply dveře, pečlivě složila své svršky do cestovní kabely a na stole nechala vzkaz. Její lékařka pro ni vykouzlila přes noc lázně. Nastoupí neprodleně. Bere si auto.
Tak se stalo, že nebyla u toho, když se Petr dozvěděl od kamaráda-dopraváka strašnou zprávu. Ráno se na příjezdu do města stala smrtelná nehoda. Řidička z neznámých důvodů vyjela ze své dráhy. Narazila do stromu. Na místě mrtvá. Svědci žádní. Zkušený policista tvrdil, že buď jí skočila pod kola srna, anebo proti ní náhle vyjelo auto. Řidič samozřejmě ujel. Zavinil smrt krásné dívky. Navíc těhotné.
Renata do lázní dorazila se zpožděním. Bledá, kruhy pod očima. Rychle se vzpamatovala. Nakonec tam prožila krásné tři týdny. Koupila si nové hadříky, změnila střih vlasů, jedla zdravě, omládla. Petrovi občas napsala zprávu, nevolala. Ani on jí. Z práce ji sháněli hned druhý den. Kam jsi zmizela? Zase žlučník? Chudinko. Hlavně si pořádně odpočiň. Představ si, ta nová je mrtvá! Hrůza, viď! O pět dnů později, po pohřbu: Vědělas, že už nikoho neměla? Kdo zařídil pohřeb? Nevíme. Nejspíš chlap v dlouhým kabátu, který se v krematoriu s nikým nebavil. Otřásal se pláčem. Černý brýle a vousy. Vypadaly nalepený. Nejspíš milenec.
Po návratu z lázní našla Renata manžela doma. Seděl, pil, kouřil a hleděl k rybníčku. U stavidla zbudoval kolumbárium na jedinou urnu. Na nic se neptala, on také mlčel. Někdo mu musel naznačit, že se s mrtvou znala, že věděla…
Další dny si byly podobné jako vejce vejci. Jakmile se k němu přiblížila, vstal a odešel. Když se zas jednou vypařil, rozhodla se použít první schránku. Vypáčila urnu a přesypala její popel do vejcovitého vaku, kde se smísil se speciálním substrátem. Nakonec „kapsli života“ vsadila do břehu jezírka. Nad ní malou vrbičku.
Petr přišel až ráno. Bolela ho hlava. Pekelně. Renata mu udělala silnou kávu.
„Už s tebou nechci žít,“ promluvil do ticha.
Mlčela.
„Dám se rozvést.“
„Neodložíme to?“ přerušila ho jemně. „Dnes máš narozeniny.“
Úplně ho to vykolejilo. Překvapeně na ní pohlédl.
„Všechno nejlepší!“
3
U jezírka bylo krásně. Den se teprve probouzel. Nad vodou se válely chomáčky páry. „Rena-to!“ vytrhl ji ze snění.
„Copak?“
„Je mi zle,“ svalil se jí muž k nohám.
Sklonila se nad ním.
„Do-o-a,“ cukal sebou, nedokázal artikulovat.
„Vidíš tu vrbičku?“ natočila mu hlavu ke stavidlu. „To je vrba trojmužná.“
Nemohl se nadechnout. Bil zoufale pěstí do země. Obličej brunátný, odulý.
„Za-o-lej dok…!“
„Poroste rychle,“ pokračovala nevzrušeně, „čerpá živiny z vaku v kořenech. Je v něm popel tvé čubky. Měls vidět její oči, když jsem jí vjela do cesty…“
Přetrpěl druhý záchvat. Tělo stále cukalo.
„Vrba je rostlina dvojdomá,“ vysvětlovala nezúčastněně jeho žena, „tahle má tyčinky a potřebuje vedle sebe jinou, s pestíky. Samička vedle samečka, rozumíš?“
Další záškuby. Promluvit už nedokázal, ale slyšel ji dobře. Strychnin v toastech mu zbystřil sluch.
„Teď tě opustím,“ pohladila ho, „přinesu kapsuli. Pohřbím tě do ní, lásko, zaživa. Nechci se prát se ztuhlým tělem. Naložím tě do vajíčka ve fetální poloze. Tak chcíplo tvé holátko, lásko moje,“ vykládala vytřeštěným očím.
Schovat pod zem vak se skrčencem plný substrátu nebylo zrovna lehké. Renata se nadřela. Nakonec nad vajíčko zasadila samčí vrbu. Potom zlikvidovala to směšné mauzoleum. Sprchovala se vyčerpaná. Já že nemám fantazii? Že se štítím všeho fyzického?
***
Jeho zmizení oznámila za měsíc. Vypověděla, že manžela nepostrádala. Prý někoho měl. Myslela, že je u ní.
Obě vrby se ujaly a pěkně povyrostly.
Ještě téhož dne Renatu navštívili dva policisté. Čmuchali všude. Usadila je ke krbu a uvařila kávu. Míchali ji titěrnými lžičkami. Obdivovali její smysl pro detail. Něžná zákoutí měnila obývací pokoj v útulnou oázu uprostřed zahrady. A ten výhled na jezírko!
„To jste si osázela sama, anebo firma?“ slídil policista.
„Sama,“ neuhnula pohledem.
Odvrátil zrak od zahrady. Teď lustroval byt.
„Pěkná rytina,“ prohodil.
„Isaac Biot. 17. století,“ upřesnila, „velmi vzácná.“
„Proč té ženské rostou větve z dlaní?“ nechápal mladší kriminalista.
„Brání se dotěrné lásce, a tak se raději mění v strom,“ vysvětlila Renata.
Mladík se pousmál.
„Co je na tom směšného?“ zamračila se.
„Moje máma takový listy dává pod maso.“
Bobkový list? Blbec, pomyslela si Renata.
„Cože?“ vyletěla náhle a vrhla se k rytině. Opravdu. Není to vrba, ale vavřín! Vavřín vítězů.