Arboria a Erastís
Klára Lubinová
„Milo? Proč je v lesích takové ticho?“ zeptala se mě jednoho dne Sylvia. Ležely jsme spolu na hnědé dece uprostřed mýtiny v jehličnatém lese. Vysoké stromy se ve větru trochu nahýbaly na strany a občas snad působily dojmem, že se sklátí a spadnou na nás. Stromy byly obrovské, staré a krásné.
Sylvia upírala své černé oči k bledému nebi, do výšek v korunách stromů. Tmavé kudrnaté vlásky měla rozcuchané. Občas jsem v nich zahlédla nějakou větvičku a musela jsem potlačit nutkání ji vyndat, protože jsem věděla, jak moc Sylvii iritovalo, když jsem se jí snažila upravovat nezkrotné kadeře. Byla tvrdohlavá, odvážná a měla barevnou duši a nekonečnou fantazii. Milovala přírodu a uměla naslouchat stromům i ptactvu. A zbožňovala příběhy.
„Není tady ticho, když budeš pozorně poslouchat,“ poučila jsem ji a mrkla na ni. Následovala dlouhá odmlka. Sylvia poslouchala. Stromy šuměly, ptáci tiše zpívali, nedaleko od nás bublala říčka.
„Zní to, jako by les plakal,“ zašeptala Sylvia. Tiše jsem přikývla. ,,Proč pláče?“
„To kvůli Arborii a Erastovi,“ odpověděla jsem, přetočila se taky na záda a ruce jsem si založila pod hlavu.
„Kdo jsou Arboria a Erastís?“ Sylvia se na mě otočila a v jejím dětském hlase byla slyšet neukojitelná zvědavost. Potměšile jsem se usmála a věnovala jí tajemný pohled, jako vždy, když jsem se chystala Sylvě něco vyprávět.
„Arboria byla stromová víla, do které se před mnoha a mnoha lety zamiloval anděl Erastís. Víš, jak se rodily stromové víly?“ obrátila jsem se na Sylvu, jejíž oči jiskřily natěšením.
„Nevím.“
„Amorci vystřelili šípy, a když se netrefili do lidské osoby, ale do země, vyrostl na místě, kam se kouzelný šíp zabodl, strom, ze kterého se stala dívka. Stromové víly byly krásné, ale nepříliš chytré. A také vzácné, protože se stávalo jen zřídka, že by Amorek, anděl lásky, minul svůj cíl. Dokázaly se proměnit v lidskou podobu, ale stále podvědomě zůstávaly stromy. Ctily jen zákony přírody. Nedokázaly milovat nikoho, než matku přírodu a bohyni Afroditu, které je stvořily. Erastís, který žil ještě v dobách, kdy se andělé občas procházeli po zemi, se jednou do takové lesní víly zamiloval.
Jmenovala se Arboria. Byla olší. Štíhlá, vysoká, plné ženské křivky, husté vlnité vlasy, zvonivý tichý smích a zelené pronikavé oči. Byla neposlušná, často se chodila koupat do potoka, který protékal lidskou vesnicí. Hrála si s malými člověčími dětmi. A zamotala hlavu kdejakému pocestnému mladíkovi. Nikdy však nepromluvila jediné slůvko. Stromové víly totiž neuměly mluvit. Byla to vlastnost, kterou jim bohové nikdy nepřipsali.
Erastís byl synem boha války Area a bohyně lásky Afrodity a měl staršího bratra Eróta, se kterým však nevycházel příliš dobře. Erastís byl vždy velmi etický, klidný a udržoval si odstup od čehokoliv, co by mohlo nějak někomu ublížit nebo porušovat pravidla. Zároveň často nepoužíval a nezneužíval své moci, které jako dítě bohů měl. Občas to skoro vypadalo, že by chtěl být raději obyčejným smrtelníkem a dost často se tak také choval. Mnoho bohů ho tak považovala za blázna a nevděčníka, včetně jeho bratra. A kvůli tomu se o Erastovi nevypráví skoro žádné příběhy a legendy.“
Na pár minut jsem se odmlčela a pozorovala, jak se větve vysoko nad našimi hlavami pohupují. Nebe bylo šedé, začínal podzim, ale zem byla ještě pořád nasáklá teplem z dlouhých letních měsíců.
„Ale ty o něm nějaký příběh znáš, že jo? O tom, jak se zamiloval do Arborie,“ pronesla napjatě Sylvia a šťouchla mě ukazováčkem do tváře, abych už konečně začala. Usmála jsem se a přitakala jí.
„Bylo to jednoho dne časně z jara. Stromy začínaly zelenat, stromové víly se pomalu probouzely a občas na sebe v tu dobu již braly svou lidskou podobu. Erastís v těch dnech často chodíval vesnicemi a rozprávěl s lidmi o dlouhé zimě. A tak jednou potkal Arborii, jak si máčí bosé nohy ve studeném potoce na okraji vesnice. Na první pohled se mu zalíbila, nepoznal však, že je to stromová víla, která pochází z promarněného amorova šípu jeho bratra Eróta, který minul.
Zkusil na ni promluvit, tázal se jí, jak se jmenuje a co tady dělá, ona však neodpověděla. Jen se na kudrnatého chlapce usmála a pokrčila neurčitě rameny. Erasta okamžitě zaujaly její zářivé oči zelených odstínů. Byl okouzlen krásou a kouzlem, kterými stromové víly vládly. O to víc ho mrzelo, že s ním dívka nechce promluvit.
Každý den chodil Erastís k potoku, aby se s dívkou viděl. Vyptával se na ni vesničanů, dětí, které si s ní hrály, a nikdo mu nedokázal prozradit její jméno. Nikdo ji neslyšel promluvit. Až když se zeptal říčního boha Péneia, zda je dívka, která se koupe v jedné z jeho vod, také jednou z jeho nymf, bůh mu řekl pravdu.
‚Její jméno je Arboria, Eraste, a je jednou z mála stromových víl v této zemi.‘
Erasta to neodradilo, přestože věděl, jaký osud mají stromové víly a jakými pravidly se řídí. Jejich životy byly velmi krátké v porovnání s nesmrtelnými bohy. Víly byly jen pozůstatkem moci, která měla zprostředkovat lásku. Do osmnáctého roku jejich života moc a kouzlo šípů vyprchalo, a ony tak na sebe v devatenáctý rok svého růstu na jaro už nedokázaly vzít podobu lidské dívky. A s dvacátým rokem už přestaly vnímat svět jako lidé a zcela se napojily na své přírodní jádro stromů a zbytek života už rostly společně se svými druhy.
Erastís se rozhodl využít své moci a vložit slova do úst Arboriiných, aby aspoň jednou mohl zaslechnout její hlas. Nevěděl totiž, zda toto jaro nebylo jejím posledním. Domníval se, že když dá dívce dar dorozumění, přiblíží se její duše více té lidské a trochu se odpoutá od svého přirozeného pudu milovat pouze přírodu a dívka by tak mohla vzplanout láskou k němu a zároveň tak oddálit svou proměnu v olši. Jeho matka Afrodita ho varovala, že i on, bůh lásky, může mít zlomené srdce a zamilovanost ho může zranit, ale Erastís ji neposlouchal. Byl odhodlaný udělat cokoliv pro lásku k panně.
Jak si usmyslel, tak udělal.
Arboria měla krásný zvučný hlas. Moc toho sama od sebe nenamluvila, ale od té doby, co dokázala rozeznít své hlasivky, se často od potoka linula veselá šumivá melodie, jak si děvče zpívalo, přitom tancovalo a cákalo kolem sebe vodu. Pro Erasta však její srdce nebilo.
V první podzimní den přišel Erastís opět k vodě. Stromová víla se usmívala, stála uprostřed potoka a mávala na kolemjdoucí. Vesničanům za ty roky přirostla k srdci a už si nevšímali jejích podivností. Erastís měl neblahé tušení, že toto je jedna z posledních šancí, kdy může vyznat své city, před tím, než dá Arboria přednost svému stromovému tělu před lidskou podobou.
A tak bůh vstoupil do ledové vody a zamířil si to k usměvavé dívce. V jeho tváři však nebyl ani náznak štěstí. Arboria nestihla ani pozdravit, když si ji Erastís přitiskl k sobě a dlouze, něžně ji políbil. Slunce je hřálo na tváře, zatímco do kotníků je šlehaly ledové provazce proudící vody. Všichni bohové na Olympu sledovali, zda bytost, jakou byla Arboria, která nebyla předurčena k tomu cítit lásku, ale jako prostředek, který ji vyvolával, bude schopna zahořet city pro syna Afrodity.
Erastís se odtáhl, pohlédl to zelených očí stromové víly a když v nich neviděl žádnou emoci, stekla mu po tváři slza.
Podzim zmizel za doprovodu posledních zbytků Apollonových teplých slunečních paprsků a babího léta. Přišla zima. Přestože byla voda v potoce zamrzlá a Arboria spala v těle olše nedaleko potoka, chodíval zničený Erastís k vodě každý den.
Jeho bratr, Erós, se mezitím oženil a jeho smrtelná žena, Psyché, která byla považována za nejkrásnější osobu, která kdy chodila po zemi, byla přijata mezi bohy a učiněna nesmrtelnou. Erastís se cítil ukřivděně. Cítil zlomené srdce a žal. Na jaře dalšího roku se totiž od potoka už neozýval dívčin zpěv, ale jen tiché šumění listů mladé olše a bublání vody.“
Bylo ticho. Poslouchaly jsme, jak nám stromy zpívají o Arborii a Erastovi. Cítila jsem, jak mám od zimy zkřehlé prsty na rukou a jak mám ztuhlá záda od ležení na mechu. Ale nechtěla jsem se pohnout a protáhnout se. Nechtěla jsem se natáhnout pro termosku s teplým čajem, která byla v plátěné tašce u našich nohou. Nechtěla jsem rušit tu atmosféru.
„V Řecku nebývá taková zima, aby mohl potok zamrznout,“ vyčetla mi najednou Sylvia.
„Odehrávalo se to na severu Řecka,“ opáčila jsem.
„Ani tam by to asi nebylo možný,“ uchechtla se moje mladší sestra a posadila se do tureckého sedu. Zaklonila hlavu, aby viděla nad sebe do korun stromů. Cítila jsem, jak mi na tvář dopadla kapka deště. Začínalo pršet.
„Jak se Erós zamiloval do Psyché?“ zeptala se mě Sylvia a přesměrovala na mě svůj pronikavý hnědý pohled. Zasmála jsem se a vyhoupla se do sedu, tak abychom na sebe dobře viděly. Viděla jsem, jak Sylvě na nos dopadla další kapka deště, a to mě donutilo se ušklíbnout. Pomohla jsem jí vstát a začala jsem skládat hnědou deku, na které jsme doteď ležely.
„O tom ti povím zase příště.“