Motiv IluStory 2021
Po ilustraci pro letošní soutěž Ilustory jsme zapátrali v našem historickém knižním fondu, z něhož jsme nakonec vybrali mědirytinu z francouzského překladu Ovidiových Proměn, vydaného roku 1637 v Paříži.
Ilustraci vytvořil francouzský rytec a výtvarník Isaac Briot a znázorňuje konec příběhu nymfy Dafné – kdy Dafné v zoufalství prchá před zamilovaným bohem Apollónem a stává se vavřínovým stromem.
Překlad původního textu Publia Ovidia Nasa si v překladu Ivana Bureše můžete přečíst třeba v Digitální knihovně Akademie věd ČR.
Nebo si přečtěte, jak jsme pro vás příběh Apollóna a Dafné převyprávěli 🙂
Na počátku příběhu stojí pýcha jednoho z antických bohů.
Apollón[1] si připadal velice silný a vlivný, protože zabil prastaré stvoření, draka Pýthóna[2].
(ovidiovy-promeny.cz/ilustrace/th2507_1_01_010 & ovidiovy-promeny.cz/ilustrace/tb75_01_010)
Cítil se bezvadně, mocně a považoval se za nejlepšího střelcem mezi bohy. Vytahoval se a vysmíval se Amorovi, že je malý kluk, co nemá nosit zbraň, protože prý toho není hoden! Protože nejlepší střelec je on, Apollón, a luk a šípy by měl nosit jen on sám.
Jenže Amor[3] vládne mocnou zbraní, kterou sice nezabíjí zvířata a netvory, ale jeho střely jsou nebezpečné i pro bohy. Amora se Apollónovo vychloubání dotklo a rozhodl se pro lekci – pomstí se a ukáže Apollónovi, kdo z nich je mocnějším střelcem.
Vytáhl ze svého toulce dva šípy: jeden se zlatým ostrým hrotem, ten způsobí vášnivé zamilování, a druhý s tupým olověným hrotem, který působí protichůdně – lásku plaší.
Na scénu nastupuje nymfa[4] Dafné (lat. Daphne). Zatím nic netuší, žije si spokojeně svůj život, který se skládá z toulání se v lesích a lovení zvěře. Jejím vzorem je panenská bohyně Artemis[5] (lat. Diana). Obdivuje ji. Láska a dvořící se muži Dafné nic neříkají. Nechce se spoutávat manželstvím, nechce mít děti. Její otec, říční bůh Péneios, ji sice přemlouvá, ale ona si vybrala svobodu a nezávislost. Nic netuší…
(ovidiovy-promeny.cz/ilustrace/th1101_01_01)
Amor natáhne tětivu, zamíří a střelí Dafné tupým šípem. Střelí Apollóna zlatým. Náš příběh se dostává do akce. Lekce je zahájena, věci se dávají do pohybu.
(ovidiovy-promeny.cz/ilustrace/th2507_1_01_011)
Apollón nymfu Dafné spatří, pro něj jako pro Slunce to není problém, vidí vše… a bezhlavě se zamiluje. Je krásná… Obdivuje její vlasy, oči, postavu. Touží po ní. Nezná nikoho krásnějšího. Jeho vlastní věštby ho šálí a je přesvědčený, že jsou si s Dafné souzeni. Chce si ji vzít za ženu. Zato Dafné… je plná odporu, vyděšená, hrozně se bojí a jediné, co chce, aby ji nechal být. Utíká před mocným bohem. Čím víc utíká, tím víc po ní Apollón touží. Apollón zas nechápe: Proč vzdoruje? Jak je možné, že ji neoslní moje postavení? Jak je možné, že mou lásku neopětuje? Neukecá ji, neobdivuje ho. Apollón jí lichotí a volá na ni všechno, co dokázal a umí. Není toho zrovna málo. Ale je to marné. Dafné se nezastaví, nezamiluje, nedá mu šanci!
Prchá, chce se schovat, ale jak se chcete schovat před Sluncem, které vás vždy objeví? Utíká a utíká, za sebou zamilovanějšího a zamilovanějšího Apollóna, už nemůže, strašně se bojí… Volá svého tátu o pomoc … Pomyslí si: Jako říční bůh snad má nějakou moc Kéž by změnil moji podobu, abych se Apollónovi nelíbila, pak by mi dal pokoj!
Péneios pomůže. Pomůže? Zachrání Dafné?
Dafné ztuhne a začne se měnit, zestromovatí, stane se vavřínovým stromem. To je ta tátova pomoc…
Apollón ji pořád miluje, protože zásah Amorovým šípem nic nevyléčí. Rána, která se neuzdraví. Apollón je zraněný láskou, co nepřestane působit. Dostihne Dafné, která se mění. Objímá kmen, hladí větve, ale cítí, jak ho strom odmítá a odtahuje se. Dafné zraňuje nekonečným odmítnutím i jako strom.
Apollón si slíbí: Když nemůže mít Dafné jako ženu, stane se jeho stromem. Vavřín bude mít věčně zelené listy, těmi si ozdobí vlasy. Vavřínovými listy si ozdobí toulec a lyru. Z vavřínového listí budou věnce pro vítěze. Bude pořád s Dafné, protože ji miluje. Na podobě nezáleží.
Až budete přidávat do polévky bobkový list, vzpomenete si na Dafné?
Je to totiž ona!
Zachránila se?
- Apollón (lat. Apollo) – bůh slunce, světla, světla poznání – tj. rozumu, věd a umění, ale i věšteckého umění. Dvojče Artemis (lat. Diany), syn bohyně Létó (lat. Lato, Latona) a nejvyššího boha Dia (lat. Iuppiter).
- Pýthón se zrodil z bahna po potopě, obrovský netvor, drak, který sužoval nové lidstvo. Apollón jej zastřelil tisíci šípy, z ran se vyvalil jed. Na památku Pýthonovy smrti založil Apollón sportovní hry (zápas, běh, jízda s vozem) – vítěz byl korunován věncem, dubovým věncem, než se završil příběh Dafné.
- Amor (řecky Erós, lat. Amor nebo Cupido) – bůh lásky, láska sama, syn bohyně krásy a lásky Afrodíty (lat. Venus, Venuše) a boha války Area (lat. Mart).
- Nymfa – víla, patří do pantheonu nižších přírodních bohů.
- Artemis (lat. Diana), dvojče Apollóna. Pannenská bohyně lovu, ochránkyně lesů a divoké zvěře, pomáhá při porodech a bývá ztotožňována s Měsícem (Lunou).