Všechny tvoje krásy
Tereza Trojanová
„Já toho pacholka vyučím a on mi pak ani nedá vědět, že má výstavu!“ reptala tiše Jarmila, šourajíc se od pokladny. Podala Blance jednu ze vstupenek. „Za to, jak jsem se s ním natrápila, bych zasloužila slevu!“
„On se ti nepochlubil?“ zeptala se Blanka, když procházely dveřmi, nad kterými visel nápis Věnováno mé milé.
„Neozval se, co se vyučil. Asi teď místo tahání králíků z klobouku fotí,“ odpověděla a prohlížela si velkou fotografii hned naproti vchodu. Sněhobílou ruku fotografa svírala snědší, drobnější ruka kudrnaté dívky usmívající se na kameru. Na horizontu za ní se jemně vlnilo moře.
Zdi nepříliš velké místnosti, do které vstoupily, pokrývaly fotografie a mezi nimi umístěné sušené kytice. Na stolech podél místnosti byly vyskládané mušle, oblázky, potlučené figurky koček a nevkusná pastelová přáníčka. Kromě dvojice žen se v místnosti pohyboval jen jeden další návštěvník.
„Holku má hezkou, ale proč ji pořád fotí stejně?“ Blanka kývla k jedné z fotografií. Palčák držel palčák, ve druhé ruce svírala dívka lyžařské hůlky. Z obličeje šlo pořádně rozpoznat jen široký úsměv s dolíčky na tvářích, oči měla skryté za slunečními brýlemi a na hlavě naraženého kulicha. Na vedlejší fotce ho se smíchem odstrkovala. „Ale zatím to je docela hezká výstava. Zajímavý nápad. Tys věděla, že Jirka fotí?“
„Nepřišel mi jako umělecký typ,“ pokrčila rameny Jarmila.
Další místnosti dominovala neustlaná manželská postel. Okolo stály dámské figuríny, na kterých visely dle popisků šaty, které u něj dívka zanechala. Fotografie nahradily snově zbarvené malby. Když se obě návštěvnice zaposlouchaly, zaslechly spokojené pochrupávání z reproduktoru.
Blanka si s úsměvem prohlížela obraz divoženky tančící na louce, které hrál potulný bard s obličejem Jiřího na loutnu. „Takový všestranný umělec!“
Mezi dvěma krajkovými nočními košilkami v rohu se schovával obraz nahé slečny, otočené zády k návštěvníkům a ležící na té samé posteli, která vyplňovala část místnosti. „Úplně nevím, jestli by se mi líbilo, kdyby někdo z mých partnerů vystavoval moje akty.“ Jarmila zavrtěla hlavou.
Jak se blížily ke vstupu do další místnosti, slyšely čím dál hlasitěji truchlivou skladbu hranou na piano. Když nakoukly dovnitř, zjistily, že hraje z reproduktoru. ‚Proč jsi mě opustila?‘ ptal se rozmáchle napsaný nápis na zdi. Fotografie a malby nahradily skici naštvané dívky a muže sedícího v koutě. Mezi nimi pak Jiří rozvěsil zmuchlané vzkazy a dopisy.
„Chudák kluk,“ vrtěla Blanka hlavou nad jedním ze zmuchlaných dopisů. Stálo v něm, že dívka se stala autorovou múzou, že bez ní nemůže tvořit, a když nemůže tvořit, tak jeho život nemá smysl.
„Mně tohle někdo říct, tak ho prokleju, aby už zbytek života mluvil ve verších,“ zavrtěla nad tím hlavou Jarmila.
Na holé zdi běželo promítání záběrů nejprve jdoucí, pak běžící dívky. Nervózně se ohlížela přes rameno. Úsměv zmizel.
„Tohle už je ale divné,“ prohlásila Jarmila. I tak se ale rozhodla nakouknout do poslední místnosti, schované za zdobenými černými dvířky.
Ze všech zdí na ně shlížely masky připomínající obličej dívky, ale v přehnaných grimasách.
Uprostřed stála socha mladé ženy. Překvapená tvář, na zápěstí vystouplé žilky, vlasy zpodobněné do poslední kudrlinky, jako by ji dělal Michelangelo. Jarmila se k ní přiblížila, položila jí ruku na hrudník a neomylně poznala tlukot srdce.
„Líbila se vám výstava, dámy?“ přichomýtl se k nim Jiří, nepoznávaje svoji mistryni. Ta se pomalu otočila a podívala se na něj s tím nejhlubším opovržením.
„Ty ses snad zbláznil, ne?“ Jedním důraznějším dotekem proměnila sochu zpátky v dívku. Než stačila něco říct, tak jí utekla.
Jiří se na ni zadíval s absolutní nedůvěrou. „Jak jste mi to mohla udělat? Tahle výstava pro mě byla důležitá! Ta holka byla pro mě důležitá!“
„To vidím!“ Dívala se, jak její učeň ztuhl a jeho kůže začala pozvolna připomínat mramor.
„A takovej šikovnej kluk to byl,“ povzdechla si Blanka, když odcházely. Cestou minuly mnohokrát vystavenou dívku, která sbírala své oblečení, sundávala obrazy ze zdi a vyhazovala vystavená psaníčka. Když odešly, došlo jim, že vlastně neví, jak se jmenovala.