Trochu života do toho umírání
Lukáš Vlasák
Přesto že měl tělo na maděru, podařilo se mi ho na chvilku oživit. Šance zeptat se na jednu otázku.
„André, jaký je kód od skladu materiálu?“
***
Měl jsem pro svou práci nadání, ale stejně bylo snazší převlékat se za starou ženskou. Stereotyp, který fungoval. Vyhnul jsem se předsudkům vůči chlapům na mé pozici, vyhnul jsem se pay gapu, vyhnul jsem se otázkám. Stačilo si denně holit bradu, obtýden vlasy a nosit šátek. Pak už jen nasadit ten blahosklonný dobrácký úsměv a byl jsem ready. Respektive byla.
Nechal jsem si říkat babička Kamila. Měl jsem díky tomu mnohem víc kšeftů.
***
Poslední páteční klient. Chtěl jsem ho mít hlavně co nejdřív za sebou. Objednal si mě přes aplikaci. Když mi otevřel, díval jsem se do očí zamilovaného šílence.
„Pan Gynne?“
Jako by se probudil ze sna. „Ano. Říkejte mi André, prosím.“ Pustil mě do chodby.
Podal jsem mu ruku. „Babička Kamila. Upřímnou soustrast, André.“ Zachovával jsem profesionální tón, ale jako obvyklý klient na mě nepůsobil. „Smím se zeptat, kdo zemřel?“
Pořád na mě zíral jako z hodně velké dálky. Prober se, chlape, chtělo se mi křiknout, to ty sis objednal mě!
„Zemřel? Aha, je to trochu složitější. Pojďte za mnou, babičko Kamilo, všechno vám vysvětlím.“
Podivil jsem se, že z chodby zamířil po schodech dolů, do sklepa. „Do mé dílny,“ vysvětlil mi André. „Nemůžu se dočkat, až vás seznámím.“
Věděl jsem, že smrt blízkého člověka rozhodí. Proto jsem byl taky tady. Ale tohle smrdělo. Šel jsem za ním; kdyby si něco zkusil, babička Kamila se ubrání. Měl tělesnou konstituci jako ajťák lomeno umělec.
Ajťák lomeno umělec… Jasně! Věděl jsem, že ho odněkud znám.
Zastavil se před zavřenými dveřmi. Dole v přítmí jsem do něj vrazil.
„Já vím, kdo jste,“ vyhrkl jsem. „Vy vyrábíte takové ty super realistické sexuální figuríny.“
Rty mu zkřivil pohrdavý úsměv. „To je opravdu velmi zjednodušující.“
„Copak nejsou, ehm, plně funkční?“
„Já nic nevyrábím. A už vůbec ne nějaké masturbační roboty. Já tvořím. Dokonalé spřízněné duše a partnery pro všechny osamělé bytosti. Jsem vývojář bytí – sochař života.“
„Jste podnikatel. A sakra bohatý.“ Vzpomněl jsem si na podcast, který jsem o něm slyšel.
„Podnikatel. Odporné slovo. Copak by podnikatel pracoval v tak impozantních prostorách?“ Pateticky rozrazil dveře dílny.
Ten pohled mi na moment vyrazil dech. Klenuté stopy podzemního sálu se táhly zdánlivě do nekonečna a ztrácely se ve stínech.
„Zde se odehrávají zázraky,“ prohlásil André.
Všude samé nerez stoly, držáky s nástroji a ve stojanech u zdí zaklesnuté rozdělané figuríny od mistra Gynneho. Mužské i ženské modely. Všech barev a proporcí, co vás jen napadnou. Byly nahé. Semtam jim chyběla ruka, noha nebo hlava. Ale vypadaly jako živé. Nebo mrtvé? Prostě reálné. Bylo to až šílené.
„Fungují?“
„Tyto zatím ne,“ odpověděl mi hostitel.
„A jaký je to pocit… být s nimi?“
„Když jste v objetí a zajedou vám rukou do vlasů, nepoznáte rozdíl od skutečného člověka.“
Z jeho odpovědi mi po ježkovi pod šátkem přeběhlo divné mravenčení.
Procházel jsem dílnou jako expozicí. Zastavil jsem u dveří se štítkem SKLAD MATERIÁLU. Otevíraly se kódem a místo zámku měly číselník. Zdálo se mi, že za nimi slyším nějaký šramot, ale byli jsme v podzemí města – tady všude se ozývalo vrzání, hučení a dunění.
„Co je za těmi dveřmi?“
André se usmál. „Mé know-how. Kód znám jen já.“
„Tak vidíte, že jste podnikatel,“ ušklíbl jsem se. „Tak proč jsem tady?“
Energicky přešel k jednomu nasvícenému stolu, zatím zakrytému plentou.
„To jsou oni. Světlo mého žití.“ Trhnutím za igelit odhalil další figurínu.
Tahle byla jiná.
Ani žena, ani muž. Ani stará, ani mladá. Žádné rysy, které by ji přibližovaly k té či oné rase. Naprosto neutrální – prototyp člověka. Jako bych se díval na něco důvěrně známého, a přitom cizího. Z prázdnosti té schránky šel strach.
„Jsou nádherní,“ zašeptal. Došlo mi, že když o svém výtvoru André mluví, používá zájmeno oni. „Víte, úspěch jsem vystavěl na tom, že dokážu pro každého vytvořit ideální protějšek na míru. Můj algoritmus umí vymodelovat spřízněnou duši podle podvědomých přání. Oni jsou má druhá půlka, má láska.“ Gynne zvážněl. „Jsou dokonalí. Přesto jim něco chybí.“
Bylo mi jasné, že je to cvok, a hledal jsem způsob, jak odsud co nejrychleji vypadnout. „Ehm, co by to jako mělo být?“
„Proto jste tady, babičko Kamilo.“
„André, asi jste si spletl službu.“
„Copak vy neoživujete neživé?“
„Zemřelé,“ opravil jsem ho. „Velmi čerstvě zemřelé. Funguje to jen, pokud tělo není moc poškozeno – nikdo se nechce probrat do šílené předsmrtné agónie. Rozhovory s mrtvými musí vést školený pracovník. Jde opravdu jen o chvilkové rozloučení, aby nezůstalo nedořečeno to, co mělo za života zaznít,“ vylovil jsem z paměti úryvek ze zaměstnanecké příručky.
„Zkuste to s nimi,“ přikázal mi Gynne.
„To nejde… Na umělé výtvory to nefunguje.“
„Jen jednou, když už jste sem vážila cestu. Zaplaceno dostanete. Zkuste to – s nimi, s mou láskou. Zapřísahám vás.“
Mám to pod kontrolou, nalhával jsem si. „Tak dobře.“
Vytáhl jsem smartphone – mnou láskyplně přezdívaný smrtfón – a na jeho vrchní hranu nacvakl přídavné zařízení. Byla to silná anténa s diodou na špici, připomínající svíčku. Spustil jsem appku.
„Ustupte.“
Oni už byli nahatí, takže jsem je nemusel vysvlékat. Dioda pulzovala fialovým světlem. Přiblížil jsem ji pod pupík figuríny a pomalu začal přejíždět podél osy těla odzdola k hlavě.
Dokončil jsem proceduru.
„Tak co?“ vyzvídal André.
„Přesvědčte se sám. Říkala jsem vám, že to nebude fungovat. Oživit lze jen opravdu čerstvě zesnulé.“
André se naklonil nad svůj výtvor. V tu ránu jako by figurína ožila.
„Vyšlo to!“ vykřikl radostně. „Oni žijí!“
Figurína se hýbala, ale jaksi nekoordinovaně. Každá část těla se chtěla pohnout jiným směrem. Jako by se jedno tělo skládalo z mnoha bytostí, každé obdařené vlastní vůlí. Skutečně to nebyl jeden člověk, ale oni. Nemohli se dohodnout, jak to provedou, ale cíl měli všichni stejný. Pomstít se stvořiteli.
Vrhli se na něj se zuřivostí zcela nelidskou. Tělesný tvar se přitom, jak figurína sápala svého tvůrce, rozpadal.
Nicméně to stihli dokončit.
Přede mnou teď ležely dvě mrtvoly. Z Andrého zbyla jen hlava a v ní dvě vytřeštěné oči. Nehodlal jsem tu zůstat už ani vteřinu.
Rozeběhl jsem se k východu. Minul jsem dveře od skladu materiálu. Zpoza nich se znovu ozvalo šramocení. A pak, slyšel jsem to zcela zřetelně, lidské hlasy.
Vtom mi došlo, kdo jsou oni. I jak vznikli.
Vrhl jsem se zpět k jeho tělu. Mistr Gynne si bude muset trochu té předsmrtné agónie zopáknout. Znovu jsem spustil appku. Byl v tak hrozném stavu, že jsem měl šanci položit akorát jednu otázku.
***
Procedura zafungovala. Natáhl ke mně nemrtvé ruce a pošeptal mi do ucha kód. Přitom mi zajel prsty pod šátek do kratičkých vlasů. Připadalo mi to jako od opravdového člověka.