Sestry
Lenka Slámová
Terezu odjakživa fascinovalo umění, obzvlášť to vizuální. V každém plátnu a soše viděla cosi nesmrtelného, něco, co ji k sobě nezadržitelně táhlo. A ona takovému volání nedokázala vzdorovat.
Já byla přesný opak – realistka ve všech ohledech. Byly jsme sice jednovaječná dvojčata a podobaly se jedna druhé, jako je člověku podobný jeho vlastní odraz v zrcadle, ale povahově jsme snad nemohly být odlišnější. To se ukázalo i tehdy, když jsme ve čtvrťáku stály před volbou, co budeme dělat dál.
„Tak kam se nakonec přihlásíš, šprtko?“
Seděla jsem s hlavou v dlaních nad prázdnými kolonkami a pořád neměla jasno. Věděla jsem, že se chci hlavně uplatnit a vydělat si na živobytí. Terezina přihláška byla určitě zastrčená někde mezi stovkami výkresů, které hýřily barvami. Moje sestřička žádnou velkou volbu činit nemusela, ona měla dávno jasno. Půjde na AVU a předem bylo jasné, že ji vezmou.
„Asi zkusím medicínu, doktoři budou vždycky potřeba,“ odpověděla jsem bezmyšlenkovitě a dál zírala na netknutý formulář. Měla jsem pocit, že činím naprosto zásadní životní rozhodnutí, a Terezina bezstarostnost mě rozčilovala. „Hele, nechceš si to s tou akademií ještě rozmyslet? Nechceš radši dělat něco, v čem budeš mít jistotu?“ Pouštěla jsem se na tenký led, ale nechtěla jsem, aby jednou narazila. Byla dobrá malířka, jenže jak mohla vědět, že ji to uživí?
„Jak to jako myslíš?“ Dívala se na mě a na tváři měla zelenou akrylovou šmouhu.
„Lidi pořád budou muset naplňovat svoje základní potřeby, takže takový doktor se uplatní vždycky, protože jistota zdraví je po fyziologických potřebách naprosto zásadní. Ale ty se chceš dostat hned na vrchol pyramidy a—“
„Víš co, Katko? Maslow ať se jde vycpat a ty se přihlas na psychologii.“ Otočila se zpátky k rozpracovanému plátnu a já myslela na to, že bych chtěla mít její sebejistotu.
*
Následující roky jsem zasvětila dalšímu biflování, zatímco Tereza si už za studií plnila svůj sen. V akademických ateliérech se jí věnovaly špičky všech možných výtvarných oborů a její jméno se brzy začalo objevovat na předních výstavách. Nadšené ohlasy na sebe nenechaly dlouho čekat a naši pyšní rodiče si vystřihávali titulky jako Imaginace, která vás naprosto okouzlí, Zcela nový rozměr užívání barev nebo Tereza Staňková vtrhla do výstavních sálů jako hurikán a rozvířila jejich zatuchlou atmosféru.
Terka vážně dokázala vyhovět jakémukoli uměleckému trendu a s mnohými postupně i sama začala přicházet. Rozdíly mezi námi dvěma se pořád více prohlubovaly – já byla nudnou vysokoškolačkou, která bez knihy nedá ani ránu, a Tereza opěvovanou hvězdou. Když se ale moje polovina pokoje začala scvrkávat, až jsem najednou málem spala s jejími plátny pod hlavou, musela jsem se ozvat.
„Tereza mi ubírá životní prostor!“ Táta to vyřešil po svém a pro svou oblíbenou dcerušku vybudoval v nevyužívané garáži vlastní ateliér. Obě jsme pak byly spokojené: já mohla dál nerušeně studovat a Terka vycítila příležitost pro svůj další růst.
„Konečně můžu pracovat s většími formáty!“ Jako by snad ta dosavadní plátna o velikosti vrat do stodoly byla malá…
*
I přeš všechny odlišnosti jsme si kdysi bývaly blízké, ale to pouto mezi námi najednou nějak začalo korodovat, nakonec i praskat, až se úplně rozbilo. Tereza trávila většinu času ve svém garážovém ateliéru, takže jsme se vídaly stále méně, obvykle jen večer. Ona ze sebe smyla barvy, já zaklapla knížku, pak jsem si popřály dobrou noc a ponořily se do spánku.
I když těch společných chvil ubývalo, všimla jsem si, že se u ní něco mění. Byla jsem zvyklá bavit se tím, že jsem lidi ve svém okolí v duchu psychologicky rozebírala. U Terezy byly patrné propady nálad. Vždycky se uměla ponořit do práce a malovat nebo kreslit skoro ve stavu mánie, teď však její výraz ztrácel jiskru, bývala zachmuřená a roztržitá.
„Jak ti jde tvorba?“ nadhodila jsem jednou zkusmo.
„Co? Ale jo, jde to. Za týden mám další vernisáž.“
„Nevypadáš z toho moc nadšeně. Děje se něco?“
„Nic se neděje. Na něčem teď dělám, ale pořád tomu prostě něco chybí, nemá to v sobě dost života. Asi do toho nedávám všechno…“
Nevěděla jsem, o čem mluví, ale byla jsem moc utahaná na to, abych se víc vyptávala. Vnímala jsem ještě, jak se neklidně převaluje v peřinách, pak jsem se poddala spánku.
*
V posledním ročníku vystavovala ještě častěji a občas i spávala mimo domov. Já měla hlavu plnou vlastních státnic, a tak jsem její přítomnost a nepřítomnost neřešila. Zrovna jsem trávila čas ve společnosti Eriksona a Piageta, když přišla máma.
„Nevíš, kde je Tereza?“
„V garáži není?“
„V ateliéru už jsem byla, není tam.“ Na ateliér kladla důraz, nesnášela, že tomu místu verbálně nepřiznávám jeho nové určení. „Neukázala se na své vernisáži.“
Teprve v tu chvíli jsem si všimla mámina slavnostního oblečení. Já už dávno nechodila na všechny Terčiny výstavy. Ukázala jsem se tak na každé páté a tu dnešní jsem samozřejmě vynechala, šprtání mělo jednoznačně přednost. Máma se rozhlížela po sestřině půlce pokoje, jako by snad naši velkou umělkyni mohla najít schovanou někde v rohu.
„Volala jsi jí?“
„Samozřejmě že ano!“ Ztrácela se mnou evidentně trpělivost. „Má vypnutý telefon. Kdy jsi ji naposledy viděla?“
Nevzpomínala jsem si. „Asi o víkendu, nevím to jistě.“
„Ale to už jsou čtyři dny!“ Vylovila z psaníčka mobil, něco na něm vyťukala a odešla z pokoje.
Snažila jsem se vybavit si, kdy jsem s Terkou naposledy mluvila. Bývalo to teď ještě výjimečnější a ona navíc působila hodně roztržitě, dokonce jsem ji slýchala, jak si povídá sama pro sebe. V mysli mi vytanuly střípky jejích slov.
Už žádné opakování – zvěčnit se – můj opus magnum…
Vstala jsem z křesla a přistoupila k jejímu pracovnímu stolu, který sloužil jen jako odkladiště. Skicy a náčrty, studie lidské postavy a figurální kresby, taky pár fotokopií nějakých starých děl, převážně rytin s různými mytologickými a částečně biblickými výjevy. Mezi nimi pak byla kopie textu, který byl jen velmi špatně čitelný, protože původní tištěné písmo téměř všude překrývaly Terčiny ručně psané poznámky. Z toho kusu papíru toho člověk ani moc nepřečetl, rozeznala jsem jen pár slov, která však dohromady žádný význam nedávala. Snad jen jméno Pygmalión mi přišlo trochu povědomé. Není to někdo z římské mytologie? A pak to jedno verzálkami psané slovo, které Tereza do papíru skoro vyryla…
OBRÁCENĚ!
Odložila jsem ten list a zamířila do jejího ateliéru.
Prostor osvětlovaly zářivky a mě hned napadlo, že tohle Terce nemohlo vyhovovat, protože pořád opakovala, že není nad přírodní světlo. Stálo tu hned několik soch, takže zjevně od malby přešla k trojrozměrnému umění. Jedna socha prostoru zvláštním způsobem vévodila a i já, múzami nepolíbená, jsem v ní poznala klenot. Lidské tělo v životní velikosti, jemně a do posledního detailu propracované, podoba ztvárněná s veškerou láskou, kterou může umělec do svého díla vložit. Nehybná, přesto plná života.
Jako bych se dívala do zrcadla. Poznala jsem ji hned a pohled jejích očí mě utvrdil v tom, že stojím před mistrovským dílem.
„Jak?“ zeptala jsem se, ale kamenná ústa mi nedopřála odpovědi.