Pro koho sochy pláčou

Ondřej Adler

Sofii táhlo na osmasedmdesát. Z kdysi překrásné dívky se stala vrásčitá stařena. Trápilo ji revma, bolesti v kolenou a zhoršující se zrak a sluch. V noci trpěla nespavostí a přes den klimbala celé odpoledne. Světu okolo sebe přestávala rozumět a svět okolo ní ji ignoroval. To jediné, co ji motivovalo k dalšímu nádechu, byl její muž Filippo. Vysloužilý důstojník Benátské armády, který před dvaceti lety demobilizoval a od té doby jen s ostatními vysloužilci vzpomínal na zašlé časy u džberu piva. Kolikrát ho na kolenou prosila. Žadonila, dokonce se za něj v kostele modlila. Nic nepomohlo. Filippo s alkoholem vycházel lépe, než s vlastní rodinou.

Před dvěma roky se vše změnilo. Jednoho rána, když Filippo zrovna štípal dříví, oblékl si svou starou uniformu s tím, že přijdou pozdě na vojenskou přehlídku. Sofie nechápala, nerozuměla. Kdesi uvnitř ale tušila, že jde o něco mnohem závažnějšího. Měla pravdu. Filippa postihla mrtvice. Toho večera Sofie klečela v kostele a vroucně se modlila za manželovu duši. Byla smířena s jeho koncem, ale tuze si přála, aby ho pánbůh přijal s otevřenou náručí a nemusel se za své křivdy zodpovídat v očistci.

Záhy se jako zázrakem Filippův zdravotní stav výrazně zlepšil. Chuť k alkoholu ustala, ústa zapomněla pijácký žargon a uši dovedly naslouchat. Sofie pak vydržela se svým mužem rozmlouvat celé hodiny.

„Proč jsi takový nebyl dříve, drahý?“ radostí slzela. „Ani do očí ses mi tehdy nepodíval.“

„Nedíval, protože jsem v jejich odrazu viděl své vlastní selhání. Život, který jsem ti měl dát, ale nedal.“

„Vždy jsem toužila jen po tvé lásce.“

„Teď neříkáš pravdu, drahá. Vzpomeň si. Jen si vzpomeň. Nedal jsem ti dítě, které jsi chtěla. Od milované rodiny jsem tě do jiného kraje odvedl. A místo abych ti tu oporou byl, odešel jsem na celé roky pryč, aniž bys věděla, že se živ navrátím.“

„To vše patřilo k životu, který jsem si s tebou zvolila.“

„A když jsem se vrátil, bídu jsem přinesl.“

„I to by bylo snesitelné, kdybys mě po ten čas miloval stejně jako tehdy, když si mě o ruku žádal.“

Venku zavál poryv větru. V trámoví zavrzalo a mihotavý plamen svíčky v Sofiině ruce rozpohyboval stíny ve tvářích soch, které tu byly po obvodu místnosti uskladněny.

„Věř, že vždy jsem tě tak miloval. Ale pro stud svůj jsem se ti to bál sdělit.“

„To je už jedno. To dávno odvál čas. Dnes jsi tu, opět takový jako za času naší svatby.“

Sofiina vrásčitá ruka se dotkla Filippových prstů. Byly hladké a studené. Studenější, než si kdy pamatovala.

Bylo zhruba po jedenácté hodině v noci, když se Giuseppe vracel přiopilý domů. Jeho krok byl nepravidelný a tvář mu pod mladistvým knírem zdobil úsměv. Byl to pro něj dobrý den. Úspěšný den. Odpoledne dokončil jednu ze zahradních soch pro benátského dóžete. Nutnost zapít ji, nazýval křtem. Jelikož se objevoval v krčmě čím dál častěji, mnozí správně usuzovali, že Ferrara zrodila dalšího velkého umělce. Pomalu nebylo dne, kdy by se mladému sochaři neobjevily u dveří dohazovačky s nabídkou výhodného sňatku. Mladý bohém ale všechny odmítal. Jednak proto, že práce mu byla přednější a také proto, že raději se otočil za pohledným mužem, než za ženou.

Giuseppe vkročil do otevřené branky na svůj dvorek. Ulice byly v tuto noční hodinu vylidněné, jen v dáli tu a tam zaštěkal pes. Skoro vrazil do rozpadlé studny a kopl do slepice, která se uvelebila v kaluži u děravého vědra. Chladný vítr mu rozčechral vlasy, ale zima mu nebyla. Vypitý žejdlík červeného vína mu dopřával pocit tepla. V klidu by takto pokračoval až do domu, kdyby si nevšiml mihotavého světla svíčky uvnitř jeho ateliéru.

„Zatraceně!“

Nevzal si do ruky zbraň na zloděje. Dokonce ani neznervózněl. Zůstal naprosto v klidu, protože moc dobře věděl, co se děje. Dřevěná vrata s vrzáním otevřel a vešel dovnitř. Přivítal jej známý monolog staré sousedky.

„Příští týden se tu staví tvoje sestra z Forli. Chceš, abych na ten den upekla husu? Bude to poslední neděle před masopustem.“

Giuseppe se o něco více usmál. Sofie pro něj byla jedna z nejmilejších osob. Pravda, blázen, ale jako jediná neviděla v jeho sochách chladnou krásu, ale lidskou duši. Věděl, že je to příznak stařecké nemoci. Jenže tato nemoc zachraňovala nebohou stařenu před krutou pravdou, že všichni, které tak dobře znala, jsou již dávno na pravdě Boží. Minulé úterý tu takto hovořila se svým otcem. Před měsícem dokonce se svou babičkou. A dnes? Koho pak viděla za tváří jeho posledního díla?

„Uctivé pozdravení přeji, milostivá paní,“ přistoupil k ní s úsměvem, který mu záhy i Sofie oplatila.

„Sousede! Vítej u nás doma. Omlouvám se za ten nepořádek, ale návštěvu jsem v tuto dobu nečekala.“

„To vy omluvte mne, že jsem tak vtrhl do domu. Slyšel jsem, jak si tu krásně povídáte, a musel jsem vás přijít pozdravit.“

„To jsi hodný,“ pohladila jej po tváři. „Zrovna jsem se tu udobřovala se svým drahým chotěm.“

„Krásnou noc, přeji,“ objal sochu, ke které jeho sousedka mluvila. „A doufám, že jsem vás nevyrušil od něčeho důležitého.“

„Ale vůbec ne. Už jsme jenom tak tlachali.“

Giuseppe věděl, co má v takové chvíli dělat. Rozhodně ji tu nechtěl nechat samotnou. Přece jen měla v ruce svíčku, která by mohla způsobit neštěstí.

„To rád slyším. Nicméně – nechci nic říkat – podívejte na vašeho chotě. Přijde mi strašně unavený. Co kdybychom ho nechali jít do postele?“

Sofie přimhouřila oči a souhlasně přikývla.

„Svatá pravda. Moc se ti omlouvám, drahý. Netušila jsem, že se ti chce spát.“

„Však i na vás tu únavu vidím. Pojďte, doprovodím vás do postele. Až se vyspíte, jisto jistě navážete v debatě tam, kde dnes skončila.“

Sochař uložil starou vdovu do její postele tak jemně a ohleduplně, jakoby to byla jeho vlastní matka.

Po dobu několika následujících měsíců tu Sofii pravidelně vídal. Rozmlouvala s bustami, sochami, jednou i se stromem. Poslouchal útržky jejích rozhovorů. Někdy šlo o rodiče, jindy o sourozence, bratrance, ale nejčastěji o jejího zesnulého chotě. V realitě, která už s tou skutečnou měla pramálo společného. A pak, na podzim, přestala chodit úplně. Když po pár dnech se svým kamenickým pomocníkem vstoupil do jejího domu, objevili ji, jak leží v posteli. Spala spánkem, z něhož už se nikdy neprobudí. Pohřeb měla skromný. Skoro nikdo na něj nepřišel. Jen pár sousedů, kteří ji znali. Když se Giuseppe vrátil domů, čekalo ho v ateliéru překvapení. Všem sochám, které tam měl rozestavěné, stékaly z očí kapky slz. Krůpěje lásky za ženu, která s nimi jako jediná, chodila pravidelně rozmlouvat.