Při záři měsíce
Štěpánka Prášková
Kdekdo byl oslněn krásou tehdejší noci. Měsíc se houpal na hladině jezera a vlahý vánek příjemně hladil po tvářích. Byla tma, kterou pronikal pouze svit luny, a panovalo ticho, že by lidské ucho zachytilo i sebemenší šelest. Pro obyvatele jako Alexis, muže všeho umění, to byla další příležitost načerpat inspiraci k novým dílům. Avšak tentokrát neopustil své stavení a nevyšel vstříc novým motivům.
Muž otevřel oči a zhluboka se nadechl. Pohled mu – jako každou noc v tomto týdnu — utkvěl na soše ženy, stojící před jeho postelí. Dělala mu poslední dobou starost, jelikož její modré oči ztrácely jasnost a plakaly. Každým dnem mu připadala, jako by se od něj pořád více vzdalovala. Občas ji tajně pozoroval, když šla na louku, kde křičela, příšerně křičela. Její ryk skrýval tolik bolesti, o které mu nechtěla povědět.
Z mužových myšlenek ho vytrhl přidušený pláč z vedlejšího lůžka. Pozornost přemístil na svou ztrápenou ženu, načež se mu z hrdla vydral hluboký vzdech. Byla k němu otočena zády, ale i tak před sebou mohl vidět její oči zalité slzami.
„Delio,“ vydechl a položil jí ruku na rameno.
„Z-zdál se mi sen,“ vzlykla. Její hlas byl chraplavý a zlomený. I když byla Alexisova žena v znepokojujícím stavu, ulevilo se mu. Opatrně si ji přivinul k tělu. Byl to jen hloupý sen, pomyslel si.
„O čem, drahá?“ otázal se tiše, jako kdyby se bál, že se vyděsí.
„O Orfeovi.“ Muž začal chápat. Jakýkoli špatný sen o dítěti, jejím dítěti, se dokáže vrýt hluboko do mysli.
„Jen spal, spal klidně a-a oddechoval a-a měsíc mu ozařoval tvář a-“ Dokázal si domyslet, jak tato noční můra pokračovala.
„Už je dobře,“ chlácholil ji a propletl si s ní prsty na rukou. Chtěl ji pomoci, ale nevěděl jak. V minulosti už vyzkoušel spousty věcí, ale nic jí nevrátilo tu jiskru, která rozdmýchala plamen jejich lásky. Trápilo ho to, a to velmi. V takovémto stavu ji viděl jen párkrát, ale jak si sám uvědomoval, jen se pokaždé zhoršoval. Chtěl zpátky svojí šťastnou Deliu.
Zahleděl se na jejich ruce. Jak do sebe zapadají jako dva kusy skládanky. Vždy mu připadalo, že oni dva jsou pro sebe stvoření. V tom se Alexis ve svém hloubání zastavil. Všiml, že má jeho žena ruce od něčeho ušpiněné. Díky tmě, která panovala, ale nemohl rozpoznat, o co se jedná. Rozpletl si s Deliou prsty a ruku ji vyzvedl blíže k sobě. Byla to jakási tekutina, která začala stékat po jejím předloktí. Uvědomil si, že i on má svojí vlastní dlaň poskvrněnou. Svraštil obočí. Užuž chtěl ohledně toho vyřknout otázku, když jeho žena promluvila.
„Já ho zabila,“ vypadlo z ní. Místností se rozhostilo ticho. Alexisův výraz byl nejdříve chápavý, neboť si pořád myslel, že se jedná o sen. Ale po chvíli mu začalo docházet, co za tekutinu má jeho milá na rukách. S naprostým zděšením se vyšvihl na nohy, a co nejrychleji to jen šlo, rozběhl se k dětské kolébce, která byla na druhé straně stavení. Cítil strach, neskutečný strach. Celá ta cesta k jeho synovi se zdála nekončící. Hlavou se mu honily všemožné černé myšlenky, které nešly zapudit. Velmi doufal, že to byl vážně jen Deliin sen a že jeho malý Orfeo pokojně klímá ve své postýlce.
Jeho srdce jako by vynechalo úder. V kolébce ležel malý chlapec, ale nespal. Ne více. Malý, nevinný chlapec s podříznutým hrdlem již více neodechoval. Alexisovi se podlomila kolena. Padl na zem s neskutečným zničením, neskutečnou bolestí. Slzy se mu hrnuly z očí a stékaly po licích, jež byly ledové jako sama smrt. Nedokázal ani popsat, jak se právě cítil. Letmo zaznamenal Deliin nářek, který se pomalu vzdaloval. Jeho zrzavá choť bosa opustila domov a v něm zanechala dva zničené životy. Již neplakala. Byla vyčerpaná a vysílená, z toho, kolik černoty se nachází v tomto světě. Jediné světlo v té tmě, které viděla, byl měsíc, který se odrážel v jejích dvou smutných očích. V těch očích, jimiž nadále neviděla nic barevně. Pohled upřela na jezero nacházející se kousek od ní. Voda v něm se začala čeřit. Mohla za to Delia, která se z nenadání ztratila pod její hladinou.
Uplynul již den od toho, co byl Orfeo zabit a co Delia utonula. Alexis cítil neskutečnou prázdnotu. Zbyl sám. Ze dne na den se stal tím nejvíce osamoceným a nešťastným člověkem v širém okolí. Ale co ho nanejvýše sžíralo, bylo, že si vše dával za vinu. Domníval se, že to on to nechal zajít takto daleko. Byl přesvědčený, že kdyby o to důsledně usiloval, dokázal by Deliu vyléčit z jejího zármutku.
Její tělo objevila nastávající ráno jedna ze švadlen. Neprodleně se snažila informovat Alexise — jelikož se domnívala, že šlo o tragickou událost — ale ten ani na bušení na dveře nereagoval. Proto se rozhodla nahlédnout do stavení oknem, což byla osudová chyba. Zahlédla totiž mrtvé dítko. To ji nanejvýše vyděsilo, a tak ve strachu prchla.
Bylo okolo půl druhé ráno, kdy Alexis stál před sochou jeho milé. Jevila se úplně identicky jako ona. Dlouhé lokny — jen škoda, že postrádaly barvu, spanilá tvář a pohublé tělo. Mužovi pohled na ni vehnal slzy do očí. I přes to, co učinila, ji velmi miloval. První studená slza, svezla se Alexisovi po líci. Nechtěl skončit jako Delia, kterou sužoval neobjasněný žal, ale i tak nedržel své emoce na uzdě. Potřeboval to ze sebe dostat. Muž obcházel sochu kolem dokola, dlaní ji hladil na všech možných částech těla a představoval si, že tam místo toho kamene doopravdy stojí ona. Měl zavřené oči, zpoza kterých se mu po tvářích začaly tvořit slané cestičky. Chystal se ponořit do svých myšlenek, když uslyšel hlasité rány. Zhluboka si povzdechl.
„Alexisi! Otevři!“ Čím více se k nim přibližoval, tím více zřetelně slyšel křik staré dámy, která stála venku za dveřmi, do kterých tloukla. Ihned co zabral za kliku, nahrnula se dovnitř tamní bylinkářka.
„A-Alexisi, jdo-jdou si pro tebe,“ lapala po dechu. Na čele se jí leskly kapky potu a bylo zjevné, že přišla ve spěchu. Muž byl nadmíru vyděšen.
„Myslí si- oni si myslí, že tys zhřešil,“ musela se opřít o dřevěná futra. Alexis všechno okamžitě pochopil. Tušil, že se něco takového stane.
„Musíte jít,” vyhrkl zbrkle, načež stařenka přikývla. Z nenadání za sebou Alexis uslyšel zvuk rozbíjejícího se skla. Chtěl bylinářku následovat ven, ale do nosu ho udeřil zápach ohně. Otočil se proto a uviděl rozrůstající se plamen od zapálené petrolejky. Byl si vědom, že je zle. Nesnažil se ale oheň nijak uhasit. Měl jiné starosti. Okamžitě začal sbírat co nejvíce věcí, které patřily Delii. Plamínky ohně mu pomalu začaly olizovat boty, což bylo znamení, aby stavení opustil. Vše se mu již motalo, pokoušely se o něj mdloby a kouř se mu nepřetržitě dostával do plic. Ale on ani přes to nepřestával ve své činnosti. Nemohl tu nechat nic, co mu ji byť jen připomínalo. A to se mu stalo osudným. Už byl smogu vystaven moc dlouho. Proto jeho oční víčka klesla a on znaveně padl hlavou k nohám své kamenné Delie. Nesnažil se vstát, už by na to stejně neměl sílu. Natáhl proto ruku k té její a něžně ji za ni uchopil. Nebylo to naposledy, co ji takto držel. Věděl, že se se svou rudovláskou opět znovu shledá.