Poučná zkáza
Zora Kopecká
V dobách dávných, kdy ještě čarodějnice neměly velký nos, ani bradavici na něm a vlastně to ani nebyly čarodějnice, ale spíš bylinkářky, žila jedna taková ve vesnici, která se jmenovala Chudoplesy. Blízko vesnice bylo pole, na kterém rostla všechna její moc. Tedy bylinky. Pomocí nich prováděla kouzla. Ale ne jen tak ledajaká. Byla to kouzla lékařská. Ošetřovala lidi s vnitřním i vnějším zraněním. Dokonce se učila, jak oživit mrtvého.
Jednoho dne za ní přišel sochař se spoustou mramorových soch a žádal, aby jim dodala lidskost. Čarodějnice dala sochaři fialový lektvar, který krásně svítil. A řekla mu: “Pokapej tímto lektvarem všechny sochy. Ale pozor! Na každou sochu můžeš dát jen jednu kapku!” Než se stačil zeptat proč, přišel někdo další a žádal od čarodějnice pomoc. A tak sochař odešel z její chajdy, naskládal sochy na vozík a přivezl je domů. Lektvar položil ve své pracovně na poličku, která visela ve výšce dvou metrů. Vyndal z vozíku všechny sochy a naskládal je pod ni. Pak ho manželka zavolala na oběd. Řekl si, že se po obědě prospí a teprve potom sochy pokape lektvarem. Odešel z místnosti a zabouchl za sebou dveře. Slyšel kapat vodu, ale pomyslel si, že asi prší. Více si s tím starosti nedělal. V jeho pracovně se však dělo něco jiného… Zářivý fialový lektvar tekl na sochu s vlasy, které vypadaly jako ježčí bodliny.
Když si chtěl jít sochař po obědě zdřímnout na gauč do své pracovny, dveře nešly otevřít. A navíc zjistil, že si tam asi zabouchl klíče. Šel tedy pro páčidlo, aby dveře vypáčil. Když páčidlo našel a vrátil se, zpozoroval, že dveře jsou dokořán otevřené. Pomyslel si, že jeho žena asi měla klíče a dveře odemkla. Vešel tedy do své pracovny a už už se chystal schrupnout, když v tom zjistil, že jedna socha chybí! Chyběla ta, co měla vlasy jako ježčí bodliny a sochař si jako vždy vymyslel nějaký příběh, jak se to mohlo stát, protože byl líný a ani nedokázal přemýšlet nebo si lámat hlavu nebo si uvědomit, že by udělal něco špatně. Lehl
si na pohovku a snažil si představit, co se asi tak mohlo stát. Tvrzení ho napadlo hned:
“Určitě sem přišla má žena s těmi klíči a snažila se tady uklidit nebo něco, převrhla jednu z mých soch a pak to rychle uklidila, abych si toho nevšiml!”
No a pak uviděl, že kádinka s fialovým lektvarem je převrhnutá a prázdná. Zase si pro to vymyslel svoji pravdu. Tentokrát si řekl, že jeho žena asi převrhla kádinku a když ji uklízela, tak rozbila sochu a tu také uklidila. Potom zavřel oči a snažil se usnout. Jenže měl pořád takový pocit, že ta jeho pravda je to poslední, co se mohlo stát. Jeho pocit sílil, a tak se zeptal své ženy, jestli o tom něco neví, ale ona se zapřísáhla, že ne. Sochař začal mít starosti, ale ne tak velké, aby se rozhodl sochu hledat. Když nakonec usnul, do snu se mu vkradla čarodějnice a povídala: “Sochaři, ty jsi takový lenoch! Kdyby jsi nebyl, ani by se tohle nestalo! Ta socha ti oživla a utekla! Zatímco socha drancuje vesnice, ty ležíš na gauči a vymýšlíš si svoje pravdy a ani jedna není ani trochu blízko skutečnosti. Když jsi práskl dveřmi a šel sis sníst ten svůj oběd, kádinka s lektvarem se převrhla a začala téct! Já jsem ji dobře utěsnila, aby se nic takového nestalo, ale tys ji určitě otevřel a koukal ses dovnitř. Ten lektvar byl na to, aby se z věcí staly lidi, které jen jako lidi vypadají a ne na to, aby se vylil celý na sochu, ta obživla a utekla! Když ji nezastavíš, zničí celé Čechy! Já to udělat nemůžu, mám už staré nohy, ale stav se u mě a já ti dám nějaké lektvary, co ti pomůžou.” Čarodějnice luskla prsty a zmizela.
V tu chvíli se sochař probudil a nevěděl, jestli to je pravda nebo ne. Sice sen vyzněl hodně skutečně, ale byl to přece sen. Radši se hned rozjel k čarodějnici. Když se jeho žena ptala, kam tak rychle jede, řekl, že zachránit Čechy a možná i další země. Žena si pomyslela, že je to blázen a šla péct buchty. V té době ještě blázince neexistovaly, takže byl sochař prozatím v bezpečí.
Za pár minut se sochař u čarodějnice přesvědčil o pravdivosti jeho snu. Ta mu hodila do brašny nějaké lektvary a řekla: “Všechny na sobě mají cedulku, tak poznáš, k čemu slouží.” Poslední mu ukázala a řekla: “Tenhle použij jen za smrtelného nebezpečí!”
Sochař si od ní lektvar vzal a přečetl cedulku: LEKTVAR NA CELOŽIVOTNÍ ZMĚNĚNÍ SE VE ZVÍŘE, NA KTERÉ POMYSLÍTE. Odfrknul si a řekl: “To je pěkná hloupost. Proč to vlastně vyrábíte?” Uchechtl se a schoval lahvičku do brašny. Než stačila čarodějnice říci něco na svou obranu, odjel a zakřičel: “Vy mě děsně zdržujete! Musím už jet zachránit svět!”
Sochař putoval za pachem oživlého mramoru. Přeputoval spoustu kusů Čech, až se ocitl v Poděbradech. Tam byl pach oživlého mramoru nejsilnější. Sochař seskočil ze svého vozu a přehodil si přes rameno brašnu. Vyndal z ní jeden z lektvarů a rozhodl se, že půjde cestou do prava.
Za chvíli narazil na sochu. Asi snědla nějakou mramorovou kuchyňskou desku, protože teď byla vysoká tři metry. Hodil po ní lektvar a ten se roztříštil o její hlavu. Socha zaskučela a vyrostla ještě o jeden metr. Sochař se koukl na střípek lahvičky, který dopadl vedle něj a uviděl na něm kus nápisu: A VYS 1 MET. Sochař byl teď ve smrtelném nebezpečí. U ucha mu zrovna zabzučel komár, a tak si vzpomněl na lahvičku, kterou mu čarodějnice dala přímo do ruky. Stříkl na sebe malinkou kapičku a pomyslel na to nejvyšší zvíře, které znal. Na medvěda. Ale stejně byl ještě malinký na to, aby přemohl mramorovou sochu. Odrazil ruku, co ho chtěla rozdrtit a vypil lektvar, který ho zvětší do velikosti toho, na koho pomyslí. Pomyslel při tom na jednoho obra, kterého znal. Vyrostl tak do výšky čtyř set metrů a všechno, co bylo na něm, s ním. Vytáhl z brašny lektvar na skolení jeho sochy a kápl na ni tu nejmenší kapičku, jakou dokázal. Musel kápnout opravdu malinko, nechtěl přece sochu utopit a ani lidi v jejím okolí! Když si myslel, že všechno dobře dopadne… stalo se, že všechno dobře dopadlo! Tedy, ne úplně všechno. Socha byla pořád velká čtyři metry a také sochař nevěděl, jak zvrátit kouzla lektvarů, které vypil on. Pak ho napadlo něco skvělého. Vzal do jedné ruky sochu a do druhé svůj vůz a vrátil se do vesnice. Kdyby měl ale dojít až domovu, celou vesnici by rozšlapal. Díky bohu, že čarodějnice bydlela přímo vedle louky, na které teď stál. Řekl co nejtišeji mohl: “Čarodějnice, potřebuji tvou pomoc.”
Čarodějnice vyšla z chatrče a řekla: “Nemusíš tak řvát, nejsem hluchá!” Pak ale uviděla, že je to čtyř set metrový obr medvěda a řekla mu: “Aha, ty seš teď velkej medvěd, tak ti to nemohu zazlívat.”
Sochař čarodějnici vše vysvětlil a ona mu pověděla: “Tak tady máš lektvar na zmenšení a tady lektvar, co z tebe udělá zpátky člověka.”
Když sochař oba dva lektvary vypil a pro něj byly jako malinká kapička, vrátila se mu skutečná podoba. Odešel domů a sochu rozsekal na kousíčky. Čtyři metry mramoru přece využije na něco lepšího, než na sochu a rozhodně na něco lepšího, než je socha, která drancuje vesnice.