Lháři
Magdaléna Prokešová
Vítr si pohrával se spadaným listím, které k podzimu a příchodu zimy tak neodmyslitelně patřilo. Vrstva listů pokryla cesty a udivovala pozorovatele spoustou barev. Bylo ale nemálo těch, kteří na takové hloubání jednoduše neměli čas. Vždyť doba byla těžká a spousta lidí měla teď jiné a důležitější starosti. Tak třeba rychle cválající jezdec. Očividně měl na spěch a neklidně se ohlížel přes rameno. Nebylo se čemu divit, zřejmě byl stíhán. Popravdě stíhán již několik dní nebyl. Dozvěděl se to až od svého přítele, který se s ním tajně sešel ve městě. Jeho pronásledovatelé ho nechali být, když přebrodil Trnitý příkop. Byla to velmi nebezpečná řeka a v této době, kdy neustále pršelo, byla rozvodněná. Pokusil by se jí přebrodit pouze člověk, kterému jde o život. A to Janovi vlastně šlo. Byl obviněn z čarodějnictví a usvědčen ze spojenectví s ďáblem. Nejprve se bránil slovně a vysmál se takovému obvinění. Když po něm ale začala pátrat i městská stráž, rozhodl se raději město opustit. Věděl, že v této době, by se mu špatně vedlo, pokud by zůstal.
„Jsi si jistý?“ ptal se nepřesvědčeně Jan, kterému se nápad příliš nezamlouval. Jeho přítel Petr se však zdál být nadšen. „Věř, že se ti bude líbit. Je to skvělý bojovník a věrný přítel.“ „A kdy bych se s ním tak mohl setkat?“ opatrně vyzvídal Jan. „Nu, kdy budeš chtít, nemá toho příliš na práci.“ „Dobře tedy, mohli bychom se setkat třeba zítra v poledne za městem.“ „Tedy zítra v poledne.“ zvolal nadšeně Petr a tiskl Janovi ruku. Bylo to však nějaké podezřelé. Jako by se chtěl Petr toho muže zbavit. Jestli byl však tak skvělý jak popisoval, poslat ho pryč s někým jiným by byl nesmysl. Jan se rozhodl vyčkávat.
S Tomášem, jenž sám sobě dodal jméno Neporažený, se setkal v dohodnutou hodinu na dohodnutém místě. Tomáš byl vysoký muž s přísným výrazem. Když Jana spatřil, zarazil se. „Jsi ještě hoch.“ konstatoval. Jan nebyl rád, když o něm kdokoliv takhle hovořil, ale rozhodl se to přejít. Proto jen mlčky přikývl. „V tom případě bude můj úkol nelehký.“ Usoudil Tomáš. „O jakém úkolu hovoříš?“ Muž si povzdechl a po krátké odmlce pravil: „O úkolu tě chránit.“ Jan si ho nedůvěřivě prohlížel. Tomáš ale nehodlal marnit čas. „Musíš se rozhodnout. Buď to se mnou půjdeš a staneš se mým chráněncem, nebo se budeš světem potloukat sám a budeš v neustálém nebezpečí.“ Na odpověď nečekal, podal Janovi pravici a vyrazil ke koním.
Čím déle Tomáše znal, tím zajímavější mu tento člověk připadal. Byl obklopen jakousi aurou tajemství. Nepromluvil zbytečného slova, ani se nerozhlížel po majestátní krajině. Byl prostě zahleděn sám do sebe. Janovi to vyhovovalo, ani on nechtěl plýtvat slovy. Znali se jen chvíli, tak co by si povídali? Pátého dne jejich cesty, se přihodilo cosi nečekaného. Když projížděli roklinou, vedoucí k jednomu vypálenému hradu, pokusili se je přepadnout lapkové. Vybrali si ale špatné oběti. Pro Tomáše bylo vítězství tak jednoduché, jako je pro jiného člověka lehké sfouknout svíci. Porazil všechny tři útočníky a zbavil je zbraní a bot. Následně je pustil znovu na svobodu. Při útoku se Jan ulekl a pokusil se Tomášovi pomoci. Když bylo po všem, Tomáš mu poděkoval a obdařil ho smutným pohledem. Co ten pohled znamená, se měl Jan dozvědět až později.
Den, kdy se to měl dozvědět, se kvapem blížil. Nastal třetí týden po jejich společném výjezdu. Bok po boku jeli směrem k dalšímu městu. Když už spatřili v mlžném oparu z rána jeho věže, Tomáš znenadání pravil: „Musíme někam zajít.“ Jan samozřejmě vyzvídal, ale Tomáš nic neprozradil. Společně tedy došli k chalupě schované v lese. Kdyby Jan věřil na pohádky, předpokládal by, že uvnitř žije ježibaba. Jak se ale vzápětí dozvěděl, uvnitř byli pouze jeden muž a žena. Tomáše očividně znali a okamžitě mu přinesli podivný list pergamenu. Tomáš s Janem pak pokračovali dál ve své cestě. Když projížděli pod městskou bránou, vyšla zpoza stromu stará žena. Pohlédla na Tomáše a pravila: „Nedělej to, co máš v úmyslu. Mohlo by tě to stát vše, co máš.“ Nato se ale Tomáš jen opovržlivě zasmál. Jeho společníkovi to však přišlo nanejvýše podivné. „Co tím ta žena myslela?“ptal se. Tomáš jen mávl rukou a odmítl ženino varování rozebírat. Projeli městem a zamířili k cíli své cesty – k dlouho opuštěnému hradu Vlčí tesák. Měli se tam setkat s Janovým dlouholetým přítelem. Když se ale ocitli za hradbami Vlčího tesáku, vše se změnilo. Tomáš se otočil v sedle a rozbalil podezření budící pergamen, který nedávno obdržel. Stálo na něm: Z vůle krále a jeho významných lordů, je tato listina zatykačem na Jana Dráteníka, čarodějníka a zrádce… Dál Jan dočíst nestihl. „Promiň.“ Pronesl klidně Tomáš a vzápětí neuvěřitelně rychle zaútočil nožem. Jan se výpadu vyhnul jen čirou náhodou. Jeho kůň se totiž polekal havrana, který přeletěl přes nádvoří. Proto ucukl a nůž projel vzduchem. Jan vykřikl zděšením. „Kdo jsi?“ vyhrkl. Tomáš znovu zaútočil. Tentokrát Jan útok odrazil vlastní dýkou, kterou jen tak tak stačil vytáhnout. „Jen plním svou povinnost vůči králi.“ vykřikl Tomáš. Jan si náhle vše uvědomil. „Tak ty jsi mě celou dobu vedl do pasti! A Petr to také věděl! Chtěli jste mě předat stráži, živého či mrtvého!“ Jan pocítil strašný vztek. Pochopil, že ho jeho údajní přátelé podvedli a jistě dostanou za zradu odměnu. Chtěl se otočit a rychle ujíždět pryč, ale zacloumal s ním vztek. „Jidáši!“ zakřičel a po chvíli podivně kovovým hlasem dodal: „Bude tě to stát vše, co máš!“ Povšiml si, že se Tomáš přestal hýbat. Strnul v jedné pozici. „Ta stará žena měla pravdu!“ zvolal. Netušil, zda za zkamenění mohla jeho slova, ale každopádně pochopil, že mu již nic nehrozí. Vyjel z hradu a vrátil se zpět do města. Stará žena už ho očekávala. „Neuposlechl mého varování.“ konstatovala. „Tak.“ přisvědčil Jan a pevně pohlédl ženě do očí. „Musím toho hodně vykonat.“ Žena se usmála: „To nepochybně. Moc jako ty nemá nikdo jiný.“ Jan potřásl hlavou: „Ať je zkamenělé tělo toho zrádce připomínkou falše, které se lidstvo zřejmě nikdy nezbaví.“
„Tak, to byl příběh o Janovi a jeho proradných přátelích, kteří se spolčili se samým satanem.“ přeháněl bard, aby udělal na kroužek svých posluchačů dojem. Ti nadšeně tleskali a volali o pokračování. „Co se stalo s hrdinou pak?“ Bard se zamyslel. Popravdě neměl pokračování připravené. Chvíli stál a rychle se snažil vymyslet výmluvu. Tento příběh o Janovi a jeho schopnostech si do písmene vybájil. Pak dostal nápad. „Kdybych věděl celý příběh, nepochybně bych si ho vymyslel. Tedy si mě ceňte za mou upřímnost.“ pronesl pyšně. Posluchači pokyvovali hlavami. Takového poctivého člověka aby pohledal!