Kouzlo modrého plamene
Barbora Trnková
Měl pocit, že zešílí. Hlavou se mu honily útržkovité představy a chiméry, neklidná mysl mu nedovolovala na chvíli spočinout. Během uplynulých šesti dní téměř nezamhouřil oka a neustálá bdělost si na jeho těle i příčetnosti začínala vybírat svou daň. Nemohl si však pomoct.
Kdykoliv se pokusil ulehnout ke spánku, místo černé nicoty se za jeho víčky objevil krasavec, jehož sochu v náhlém záchvatu blouznivé inspirace vytvořil. Netušil, odkud se ten obraz vynořil. Zda se jednalo o muže, kterého potkal na trhu, či pouze o přelud, jenž ho navštívil ve snech… Nicméně nepochyboval, že spanilejší tvář a krásnější tělo nikdy dříve nespatřil.
Jakmile se mu tedy před očima zjevil obraz tohoto krásného muže, pustil se sochař ihned do práce a během pár hodin horečné činnosti dal přízraku fyzickou podobu. Z bělostného mramoru vytesal člověka, jenž svým půvabem předčil i ty nejkrásnější z bohů. Chladný kámen přeměnil v téměř živého tvora. Vždy, když se sochař ke svému novému výtvoru – ne, výtvor bylo slabé slovo… uměleckému, božímu dílu! … ano, ano, to je mnohem lepší – přiblížil, nemohl se nabažit hladkých křivek a jemných rysů toho mramorového muže. Chtěl ho obejmout, líbat, hřát se v teple jeho krásy a …
Jenže v tom byl právě onen problém. Jakkoliv živě socha působila, jakkoliv realistické se jevily linie mužova těla, stále se jednalo o nehybný, chladný kus kamene. Jeho oči slepě hleděly do prázdna, sice krásné, ale zcela neživé. Přitom to jediné, po čem sochař toužil, bylo, aby se mládencův pohled obrátil ke svému stvořiteli – a aby v něm sochař spatřil stejnou lásku, jaká zářila z jeho vlastních očí.
„Tohle nemá smysl!“ zasténal a ze stolu smetl nákresy dalších soch, jejich postavy jemně vyvedené černým uhlem. „Co mám dělat? Bohové, pomozte!“
Jakoby mimoděk opět upřel svůj zrak na svíčku hořící nepřirozeným, modrým plamenem. Plamenem, který nehřál, nepálil, a přesto sliboval vdechnout teplo života strnulému tělu. Z neživého vytvořit živoucí. Sochu přeměnit v člověka.
Jakže to ona stařena povídala? „Můžeš ho mít, stačí mu vložit plamen do hrudi. Oheň zažehne doutnající uhlíky v jeho očích a probudí živelnou sílu, která se skrývá v jeho kamenném srdci.“
Svíčka ho pokoušela. Modře planoucí knot ho vábil a sliboval mu získat lásku jeho života. Opravdu stačilo tak málo? Už tolikrát se během šestidenního martyria neustálého zvažování a pochyb pozastavil nad tím okamžikem, kdy se na starou babici obrátil s otázkou.
„A co mě to bude stát?“
Stařena se jen potutelně usmála a sochaře zamrazilo. Nebyl to přátelský úsměv, nýbrž vědoucný úšklebek, v němž se skrývalo mnoho nevyřčeného. Proradného. Zlého.
„Ale panáčku, přece by ses nebál? Mladík jako ty, s celým životem před sebou, by si neměl dělat zbytečné starosti. Ještě si přivodíš břichabol. Ne, ne, nic se nestrachuj, vždyť život je spravedlivý a osud sám vše vyřeší.“
Věnovala mu další ze svých znepokojivých úsměšků, modrý plamen v zašlém mosazném svícnu odložila na pracovní desku a s tichounkým broukáním opustila sochařovu dílnu.
Sochař se jako uhranutý díval za mizející siluetou tajemné ženy. Domníval se, že to byl jen sen nebo ho pouze šálily jeho zatracené smysly. Že ho představivost ve slabé chvíli omámila přeludem, který mu nabídnul právě to, po čem toužil.
Copak si právě to nepřál? Vdechnout život svému nejkrásnějšímu dílu, probudit kamenného Adónida a rozpohybovat strnulé údy mramorové sochy… Vzápětí si uvědomil, že po celou dobu stařeniny návštěvy svíral v ruce snítku proskurníku, byliny, kterou se z pověrčivosti chránil před černou magií.
A nyní, po téměř týdenním utrpení, kdy vytrvale odolával pokušení vzít svíci do rukou a rozžehnout plamen života v nehybné soše, se potácel po dílně v mátožném stavu blouznění.
Každá hodina, každá minuta se zdála být mnohonásobně delší. V zoufalých chvílích vztahoval sochař ruce ke svícnu, aby hned nato znovu ucukl. Vidina stařenina šklebu se mu vryla do paměti jako varování. Ať už si o něm ta bába myslela cokoliv, hlupák rozhodně nebyl. Život ho vskutku brzy naučil, že vše má svou cenu a nic není zadarmo.
„Ach, Damiane.“
Dvě slova opustila sochařovy rty v tichém, odevzdaném povzdechu. Vzpomínky se chopily jeho vědomí a na okamžik ho přenesly do minulosti. Stále nemohl zapomenout na ruce svého přítele, které se nad rozbouřenou hladinou zuřivě bily o holý život. Vlny však zvítězily. Jejich síla byla tak obrovská a moře nemilosrdné a neodpouštějící. Co pro masu vody znamenal jeden člověk, jeden lidský život? Pouhé zrnko písku.
Jak tedy mohl sochař odolat, když dostal šanci znovu žít po boku někoho tak krásného, jako byl jeho utonulý přítel? Půvab mramorového chlapce v něm po několika letech vzbudil lásku, kterou od onoho bouřlivého dne nepocítil. Veškerou vášeň, která v jeho nitru dřímala, s sebou tehdy stáhla vlna slané vody a uvěznila ji hluboko u mořského dna. Sochařova schopnost milovat zemřela spolu s jeho nejdražším společníkem.
Avšak mladík, jehož nyní vytesal z kamene, v něm opět probudil touhu po teple lidského těla. A sochaři, už tak dlouho obklopenému jen chladnými zdmi vlastní dílny, se po hřejivém dotyku blízkého člověka stýskalo. Bažil po tom pocitu, který naposledy zažil se svým přítelem a který v jeho netečném srdci a zachmuřené mysli znovu vzklíčil při pohledu na sochu.
„K čertu s tím!“ Už zkrátka nemohl odolat. Modrý plamen se odrazil v jeho rozšířených zornicích, když se natáhnul po svíčce. Jako ve snách uchopil mosazný svícen a přiblížil se k soše.
„Stačí mu vložit plamen do hrudi. Oheň zažehne doutnající uhlíky v jeho očích a probudí živelnou sílu, která se skrývá v jeho kamenném srdci.“ Stařenina slova se jako ozvěna rozezněla místností a sochař se prudce nadechl.
Přidržel svícen u prsou mramorového mladíka a s úžasem pozoroval, jak kamenná socha pohltila modré světlo a knot pohasl. Chvíli bylo naprosté ticho. Čas jako by se zastavil a veškerý pohyb ustrnul.
Pak socha téměř nepostřehnutelně zakmitala očními víčky a svraštila obočí. Sochař zalapal po dechu a tělem se mu rozlil pocit neuvěřitelného štěstí. Jeho chlapec ožil!
Hned v následující vteřině však sochaře zamrazilo. Zlá předtucha naráz zadusila veškeré jeho nadšení a sochař se s neblahým tušením otočil. Zrak mu ihned padl na pracovní stůl a malou skleněnou vázičku. V té se ještě před chvílí zelenala větvička proskurníku, chránící sochařovo obydlí před zlými duchy.
Nyní byla suchá jako troud. Jako by z ní cosi vysálo všechen život.