Hrabě de Ris Giardi
Eliška Čivrná
Byl asi v půli cesty když dorazil k potoku. Vytáhl ruce z kapes aby si je mohl umýt, do té doby je
měl schované před zrakem lidí. Pracoval jako čižbář, ale v Maragnanu, městě do kterého mířil a kde
žil, se vydával za hraběte. Nebylo to tak těžké, jak by si někdo mohl myslet. Rodinu, která by ho
znala, neměl a s jediným člověkem, který o něm znal pravdu, se roky neviděl. Umytí rukou ale na
ošálení všech nestačilo, takže si ve vykotlaném dubu skryl starou lojovou svíčku. Když si ji
vytahoval před týdnem, všiml si, že mu dochází, ale zatím mu lůj stačil, aby si mohl nakroutit knír.
Vedle již skoro došlé svíčky měl úhledně srovnanou hromádku oblečení. Jednalo se o tmavě
modrou tylovou vestu, světle modrou košili a bílé, i když dlouho neprané punčochy. Aby měl co dát
přes punčochy, byla tu velká sukně stejné barvy jako vesta. Na nohy si ještě navlékl vysoké kožené
boty až ke kolenům. Celkový vzhled mu přišel směšný, ale hrabata toto nosila, a tak to nosil také.
Jakmile změnil vzhled mohl pokračovat v cestě. Přidal do kroku, spěchal totiž na trhy, které se
konaly v jeho městě, a on na nich jako domnělý hrabě nesměl chybět. Zanedlouho byl ve městě.
“Promiňte, hraběcí milosti,” řekla žena, která do něj na trhu strčila. Podíval se jejím směrem a
uviděl starou bylinkářku s velkým nosem.
“Jsem Leonavireta a umím vám s tou hrou na hraběte pomoci,” to byla slova, která mu málem
vyrazila dech, myslel si, že o něm nikdo neví.
“Ale vždyť já? Jak? Co jajj…”začal plácat páté přes deváté.
“Zpomalte, navíc být vámi, raději bych si o tom popovídala v soukromí.”
Byl trochu zaskočený a přesto bezmyšlenkovitě ukázal ženě cestu a nechal ji kráčet před sebou.
Pak mu ale pomalu začalo docházet, co řekla a že se málem prozradil.
“Co jste myslela tou hrou? Já jsem hrabě Elam de Ris Girardy. Za to bych vás mohl nechat zavřít,
takové pobuřující řeči.” Pronesl nejnabubřelejším tónem, jakým dokázal.
“Vy jste mě asi neposlouchal začneme to řešit, až nás nikdo neuslyší, nebo chcete, aby se to
provalilo? Jestli si to přejete, můžeme klidně vaši záležitost řešit tady, uprostřed Maragnanského
tržiště, nebo až u vás v tom vašem rádoby sídle.”
Pak už bylo ticho. Nikdo už neměl na srdci nic, co by mohl říct tak, aby si toho někdo na
přeplněném tržišti nevšiml.
K Elamovu sídlu vedla široká cesta, na které by se mohly vozit kočáry, kdyby ho měl kdo
navštívit. On však zvolil jinou cestu, byla asi o půl hodiny pěšky delší, zato se však klikatila mezi
domy a zahradami středně chudé vrstvy lidí žijících v tomto městě. Právě tito lidé zabírali náměstí s
tržištěm, takže tu bylo menší riziko, že potká někoho, kdo by měl zvídavé otázky o Leonaviretě. Po
podle něho nekonečně dlouhé cestě dorazili k zadní brance velikého, i když zpustlého domu, kde
žil. A mohli mluvit oteřeně.
“Jak už jsem řekla, mohu vám dobře posloužit. Vím že vaše pravé jméno je Elam Fiorentini a že
pokud pravdu znám já, je jen otázkou času, než o vás lidé začnou pochybovat, nebo dokonce zjistí
pravdu. Proto jsem přišla s řešením, jako správný hrabě potřebujete sličnou hraběnku,” začala svůj
proslov teď už podle něj naprosto šílená Leonavireta.
“A to byste měla být vy, pokud správně chápu, jinak mě napráskáte celému městu a každému, kdo
vás bude ochoten poslouchat,” poznamenal suše a pokračoval. “Protože, jak se tak dívám na váš
nos, byl bych raději, aby všichni věděli, že jsem pouhý čižbář, než být s vámi v dobrém i ve zlém.”
“To bylo trochu zlé nemyslíte ? Navíc já v žádném případě nestojím o vás, měla jsem na mysli že
umím splnit i ta nejniternější přání. Mám totiž kouzelnou moc. Pravdou je že nedokáži živou bytost
přimět, aby se do vás zamilovala, ale když jsme sem šli, všimla jsem si, že tu máte řezbáře a
sochaře. Stačilo by jim zadat, jak má vaše vysněná paní hraběnka vypadat a já jí jen vdechnu život a
vaše hra bude zase o trochu uvěřitelnější,” pokračovala žena a Elamova výrazu si nevšímala.
Když se nadechovala k dalším slovům, skočil jí do toho “I kdybych vám věřil, a to nevěřím, co za
to chcete, myslím za oživení takové ženy. Jak už jste sama naznačila, nejsem bohatý, natož hrabě de
Ris Girardy.”
“Nejsem jako ostatní, nedělám to pro peníze.”
“A pro co tedy? Nemám ani panství, ani nic co bych vám mohl dát.”
Žena se nevesele zasmála a až poté odpověděla: “Pro dobro a lásku?”
Vyměnili si ještě několik slov, dokud Elam neuvěřil, a mohli se dát do práce. Prvním krokem bylo
vybrat správné vyobrazení ženy, které muselo být podle Leonavirety vhodné a dostatečně
reprezentativní. Hlavní problémem byly peníze, protože Elam si nemohl ledasco dovolit. Tento
výběr byl zdlouhavý, až nakonec narazili ve sklepě jeho domu na místnost plnou starých soch.
Jediná žena, která měla všechny končetiny, byla úplně vzadu, zato však byla oslnivě krásná. Elam
byl spokojený a tak se Leonavireta mohla dát do práce.
,,Běžte k ní a silně se jí chyťte,”poroučela bylinkářka. Elam nevěděl, co přesně udělat, přesto
obtočil ruce kolem sochy, která představovala Biu, dceru Titána Pallata a jeho manželky Stygy. V
přesnějším provedení by měla sice více připomínat okřídleného anděla, ale autor jí ve svých
představách ponechal pouze nebeskou krásu, zato křídla jí chybí.
,,Vivere et respirare sancte simplicitas,” rozzářilo se světlo a osvětlilo Biu, sochu která se měla stát
hraběnkou. Která se probouzela a z jejíhož těla se začaly odlupovat kusy mramory, z něhož byla
vysochána. Všude se vířil prach, ze kterého vystoupila štíhlá dívka se svůdně tvarovanými boky,
její nohy byly dlouhé a ještě více dotvářely její vysoké vzezření. Oči měla bella-dona. Rudé plné rty
jako čerstvě dozrálé maliny a tváře jen o trochu světlejší. Poté, co z prachu vystoupila celá, Elam
vyjekl, protože nečekal, co uvidí. Biá se probudila, stejně jako byla vysochána, jako antická socha
bez oblečení jen s jedním malým kusem látky přes chodidla, do kterého se zamotala a spadla v celé
své kráse přímo na nic nečekajícího jako hraběte.
Její tělo bylo hřejivé a kůži měla jako hedvábí, až Elam nabyl dojmu, že se na něj snáší okvětní
plátky růží. Měl však nad sebou uklidňující váhu jejího těla a on věděl, že se mu to nezdá, že ona je
skutečná. Její vlasy ho lechtaly po tvářích, mysl mu zaplavila spousta emocí, jediné, na co se však
doopravdy dokázal soustředit byl její dech na jeho krku.
“Vstávejte, na tohle budete mít čas později,”polohlasem poznamenala Leonavireta.
“Taky by do toho nemusela strkat ten svůj nos,” pomyslel si Elam.