Hezký večer
Romana Rusmanová
Zahřmělo. Obloha se zničehonic potáhla tmavými deštěm nacucanými oblaky. Už tak šedivý pošmourný den úplně potemněl. Meluzína se zhluboka nadechla a prosvištěla okolo našeho domku a na okno začaly dopadat první ledové kapky vody.
Můj malý syn se mi pevně přilepil k noze: „Mamííí, já se bojím.“
„Čeho?“ odvětila jsem netrpělivě a dál rovnala ušmudlané nádobí do myčky. Hlavou mi běželo tisíce dalších myšlenek: zaplatit obědy, vyprat prádlo, zavolat dědovi… Dál jsem bloumala s hadrem po kuchyni, zatímco mi Jiřík pořád visel na patách: „Já se ale oplavdu bojím.“
Kruci, na tom r budeme muset vážně zapracovat: „Čeho se teda bojíš?“
„Boušky,“ fňukal Jirka a už při dalším zahřmění si zakryl uši. Pevně přitom tiskl oční víčka k sobě. Najednou začal bezmyšlenkovitě křičet, aby přehlušil zvuk blížícího se živlu. Jeho řev společně s hrozící přírodou se spojily v nesnesitelný rachot, který se mi bolestivě zarýval do hlavy.
Díkybohu za ibuprofen.
Pokoušela jsem se Jirku uklidnit, ale on byl jako na klíček. Řval a řval, až z vedlejšího pokoje vystrčila hlavu Káťa, kterou Jirkův křik vyhnal z jejího nedobytného brlohu: „Co zas je?“
Zakroutila jsem hlavou a dál chovala vzpouzející se mládě. Kateřina nakrčila pihovatý nosík a obrátila oči v sloup: „Nejde wifina,“ oznámila mi jakoby mimochodem, ale dostatečně důrazně, abych pochopila, jaká tragédie se u nás děje.
Zrovna jsem se nadechovala k odpovědi, když v tom na vteřinu problikla žárovka. Posléze ještě jednou, pak prskla a docela zhasla. Náš dům se propadnul do tmy. To bylo teprve něco. Obě ratolesti na mě unisono ječely, a to se k nim přidal vracející se manžel: „Co jste dělali?“
Už jsem začínala být docela vytočená. Nepříznivá bilance dvou rozrušených dětí a večera bez elektřiny vykonala své: „Co asi? Se podívej, co je venku,“ odsekla jsem mu.
Manžel cosi zamrčel a jal se hledat nějaký náhradní zdroj světla. Zjistili jsme, že jsme absolutně nepřipravení na nenadálé události typu jaderná válka nebo pouhý výpadek proudu, protože si bez elektriky ani neprdneme. Zkrátka a dobře, u nás doma nemáme ani baterku.
Tak jsme skončili společně v obývacím pokoji u mihotavého červeného světla hřbitovní svíčky, kterou normálně zapaluju babičce. Jiřík se už trochu uklidnil, neřval, ale křečovitě mi svíral ruku: „Já se nudím,“ začal zase natahovat.
„Je tu zábava, jak na krchově,“ uchichtla se Káťa, „ani data mi nejdou. Takže nevím, co
chcete dělat.“
„Můžeme si třeba vykládat,“ navrhla jsem nesměle, protože se mi začal plnit sen všech
rodičů puberťáka. Zase trávím čas se svým dítětem. Tenhle večer se stáčí ale zajímavým směrem. „A o čem?“ zcela nepatřičně se otázal manžel. Říkám si, že je tak skvělé mít vedle sebe někoho, kdo dokonale chápe mé záměry a nepodkopne mi nohy, když to nejmíň čekám.
„Třeba o tom, jak jste se měli.“ Nevzdávala jsem to. Pro tu chvíli jsem si připadala jakomatka rodu během doby kamenné, která zajišťuje pospolitost celého rodinného kruhu a tím pádem i přežití dalších generací.
„V pohodě.“
„Jako dycky. Normálka.“
„Doblé.“
Tak. To bychom měli. V obýváku se rozhostilo nepříjemné ticho. Dcera neustále pokukovala po mobilu, jestli tam náhodou neblikne vytoužené 4G. Synek pro změnu tvrdošíjně opakoval zaklínadlo o tom, že se hrozně nudí. Já se nudím, já se nudím mi po chvíli připadalo jako nějaká mystická mantra vedoucí nevyhnutelně k osvícení.
„Tak si něco přečteme,“ napadlo mě najednou. Ticho jsem si vyložila jako souhlas a vytáhla nějakou knížku. Pro jistotu rychle, aby si to nikdo nerozmyslel. V mihotavém světle svíčky jsem brejlila do knihy, zatímco se vichřice vytrvale opírala do okenních tabulek, až vibrovalo sklo, a provazce deště krutě bičovaly celou krajinu.
Jiřík mě znova popadl za ruku a drtil mi prsty o sebe. Tak jsem raději začala.
„V dávných a tajemných dobách, kdy ještě bohové chodili po světě, žil chuďas Galenos.
Ruce už mu příliš nesloužily, byly unavené a roztřesené celoživotní lopotnou prací. Lepší zítřky nepřicházely, bída a hlad se nenápadně usadily v domě a staly se z nich pokrevní příbuzní.“
Vedle mě se rozsvítil mobil a Káťa se znova zklamaně zavrtala do sedačky. Založila ruce a určitě zase obracela oči v sloup. Ráda bych jí něco řekla, ale copak na dálku něco vidím, zvlášť v tomhle mizerným světle!
„Jednoho večera vyšel ze svého domu, rozpřáhl ruce toužebně k nebi a prosil bohy o slitování. Po staré vrásčité tváři mu stékaly slzy, aby nakonec padl čelem k zemi, několikrát vedle sebe udeřil seschlou pěstí, když mu jemná písečná zrna drásala líce do krve.
„Úplnej mystery horor,“ pronesla Káťa úmyslně hlubokým hlasem a zakmitala prsty, „ještě můžeme začít vyvolávat duchy.“
Já ji zabiju, napadlo mě okamžitě.
„Mamí, že nebudete volat duchy,“ zakňučel Jirka a zavrtal se mi do klína.
Vždyť to říkám – rozhodně ji roztrhnu. Mezitím snad bouřka ještě zesílila, blesky se klikatily na rozzuřené obloze, kakofonie hromových zvuků se neustále přibližovala, zatímco stromy jen tak tak odolávaly náporům větrných koní. Pohladila jsem Jirku po hlavě a znova mu strčila knížku pod nos.
„Druhý den ráno se vydal cestou, kterou obvykle procházel, a znenadání potkal tři stařeny, které se skrývaly pod rozložitým olivovníkem. Všechny ho hlasitě pozdravily a žádaly trochu vody.
„O to, co mám, se s vámi rozdělím, ale mnoho toho není,“ řekl stařec a podal jim koženou nádobu s vodou a …“„Chrrrrrrr,“ zničehonic manžel hlasitě zachrápal, až jsme všichni nadskočili.
„Franto, nespi,“ otočila jsem se po zvuku, srdce mi pořád ještě bušilo po tom nečekaném leknutí.
Manžel sebou trhl a hlasitě zachroptěl: „Co je? Co je? Já poslouchám.“
To určitě, myslela jsem. Jakmile se manžel dostane do horizontální polohy, okamžitě přepíná do odpočinkového módu. Je schopný usnout prakticky kdekoliv a bohužel i kdykoliv.
„Náhle se před Galenem objevily tři překrásné dívky ve stříbřitých tógách, mile se usmívaly a kynuly mu, aby přišel blíž.
„Jmenuji se Thálie a odměním se ti,“ obrátila se na překvapeného Galena. „Věnuji ti nejkrásnější báseň, jakou kdy lidstvo slyšelo.“
„Mé jméno Eufrosyné, mým darem bude obraz tak skvostný a plný barev, že není v moci člověka takový vyrobit.“
„Já jsem Aglaia,“ pronesla ta nejkrásnější, „a chci se ti odměnit. Daruji ti sochu, tolik podobnou člověku, že ji žádný sochař nebude umět napodobit.“
Thálie znovu promluvila: „Vybírej moudře, starý. Odejdeš jen s jediným darem.““
Konečně jsem se do toho dostávala. Jirka ani nedutal a Káťa zaujatě poslouchala, dokonce i Franta udržel oči otevřené. Nadechovala jsem se k velkolepému finále, ve kterém stařec Galenos musel skutečně dobře zvolit mezi třemi velkolepými dary. Sofiina volba v přímém přenosu. A potom…
Pustili proud. Káťa popadla mobil, který potrhle blikal, jak se málem zbláznil z toho počtu nedoručených zpráv. Franta se automaticky natáhl po dálkovém ovladači a zapl bednu. A Jiřík se rozvalil na podlaze mezi svá autíčka.
Sfoukla jsem beztak skomírající svíčku a v duchu jsem myslela na to, že čas ztrávený s rodinou je někdy „k nezaplacení“.