Čistý jako lilie
Andrea Raušová
,,Vážně si myslíte, že to bude fungovat?” byla věta, kterou jsem slyšel jako první.
Všude byla tma a já slyšel akorát ten neznámý hlas.
,,Urážíte mě!” řekl někdo jiný.
Mně došlo, že jeden z nich je mužský a ten druhý je ženský.
,,Vidíte?! Proměna již začala!” řekla ta žena, kterou jsem stále neviděl.
Cítil jsem, že se něco děje.
Zvláštně mě začaly brnět nohy a postupovalo to nahoru.
Trvalo to jen několik minut. Brnění ustalo a já zjistil, že mohu otevřít oči!
Zamrkal jsem na postavy před sebou. Ze začátku jsem viděl jen dva obrysy, ale ty se postupně
začaly zaostřovat.
Stála přede mnou stará žena a mladý muž.
,,Úžasné…” řekl ohromeně.
Nechápal jsem, co je tady tak úžasného, ale měl jsem neblahé tušení, že tím myslí mě…
,,Předej nám ho!” Ozval se za mnou rozkaz.
Nešikovně jsem se otočil a podíval se, kdo stojí za mnou.
Teprve teď jsem si všiml, že tam je ještě někdo další. Nebyl sám, bylo jich více a já pocítil
závan strachu…
Muž, který stál přede všemi, došel až ke mně.
Pohlédl na mě povýšeným pohledem.
,,Tak tohle má být ten, koho jsem si přál jako neposkvrněnou a mladou duši?!” zařval na toho
muže, kterého jsem viděl mezi prvními.
,,Vážený Die, otče všech bohů, tento mladík je ta nejčistší duše, jakou si můžete přát.” zasáhla
mezi ně ta stará žena.
,,Dobrá, uvidí se…” řekl tajemně.
Podíval se mi do očí. věděl jsem, že se mi v nich odráží strach, ale co jiného by ve mně měl
vzbuzovat takový člověk? Rozhodně ne okamžitou důvěru.
,,Mám pocit, že mluvíš pravdu. Nevidím žádnou přetvářku, je vážně čistý jako bílá lilie.” řekl
a mně naskočila husí kůže z toho, že se o mně baví jako o nějakém kusu zboží, které si může
kdykoliv koupit a následně odhodit..
,,Naučím tě mladíku, jaký je pravý smysl života, budeš dokonalým příkladem pro lidi.”
zašeptal mi ten neznámý přímo do ucha. Nevím jestli z toho mám dobrý pocit…
,,Eróte! Buď tak laskav a doveď ho na Olymp.” po vyslovení jeho věty se z davu vynořil
chlapec se zlatými vlasy a křídly.
,,Pojď…” řekl jednoduchou prosbu, poslechl jsem.
Musel jsem uznat, že chlapec jménem Erós je mi náramně sympatický.
Začala se před námi objevovat trhlina. Lekl jsem se jí. Zlatovlasý chlapec se zasmál mojí
hlouposti a neznalosti.
,,Neboj. Tahle věc nás jen přenese z místa na místo. Tedy odtud na Olymp, náš domov.” s
poslední větou se toužebně zadíval do té věci a pak povzbudivě na mě.
Už jsem se tolik nebál. Udělal jsem pár váhavých kroků směrem k trhlině.
,,Ach jo, ty než se odhodláš…!” zakroutil nad tím očima, následně mě popadl za ruku a do
trhliny mě s sebou stáhl.
Vykřikl jsem. Odpovědí na můj výkřik bylo radostné výskání.
Pevně jsem se držel ruky, která mi byla při pádu nabídnuta.
Jen co se probudím k životu, hned o něj mám zase přijít. Nevěděl jsem proč nad tím tak
uvažuji, ale co jiného mě může čekat?
Odpověď přišla již za několik okamžiků, Erós mě objal kolem pasu a roztáhl svá křídla.
Teď už jsme nepadali, ale vznášeli se nad propastí. Ten pohled mě fascinoval.
Poprvé v mém krátkém životě jsem si opravdu užíval nějaký okamžik.
,,To je nádhera…” chtěl jsem říct. Vyšlo ze mě jakési zamumlání.
Chlapec se zasmál. Trochu mě to ranilo, copak se posmívá chybám ostatních?
Asi se budu muset ještě hodně přiučit o světě, do kterého jsem byl stvořen.
Po dalších několika minutách letu jsme konečně přistáli na zemi.
Spokojeně jsem bosou nohou hladil trávu. Krásně osvěžila.
,,Jen se neraduj, ještě nejsme doma.” oznámil mi a já žalostně zavyl.
Podíval jsem se nahoru. Taková výška! Nebyli jsme snad ani v polovině…
Erós vyrazil vzhůru svižným krokem, plazil jsem se za ním.
Po chvíli jsem přestal vnímat cestu. Šli jsme dlouho, ale nakonec jsme dorazili.
Svalil jsem se na zem tam, kde jsem v tu chvíli zrovna byl.
Zase jsem musel vstát… Někdo mnou totiž třásl a já si přál ho odehnat.
Velmi nedobrovolně jsem nakonec otevřel oči a podíval se na tu osobu, která mě budila.
Byl to Erós a usmíval se na mě. Nedokázal jsem pochopit, proč má ze všeho takovou radost.
,,Žádá si tě Zeus.” řekl prostě a poskakoval u toho jako malá dítě. Poslušně jsem šel za
jmenovanou osobou.
Od toho dne jsem si moc neodpočinul. Právě Zeus si totiž přál, abych byl nejdokonalejší
bytost, měl jsem být příkladem pro ostatní.
Od té doby jsem se učil. Ptáte se co? Všechno. Bohužel doslova… Od obyčejných základů,
jako je čtení a psaní, ale končilo to úvahou o životě a jeho smyslu jako takovém.
Zkrátka, co si budeme povídat, měl jsem plné ruce práce.
Moje učení trvalo přesně rok. Od té doby jsem neměl čas ani na to, abych se potkal s tím
sympatickým chlapcem, který mě sem přivedl… Jak jen se jmenoval…? Možná bych se na
něj mohl zeptat. Začal jsem ho hledat, jenže je docela těžké hledat někoho, když neznáte jeho
jméno.
Prohledával jsem celý náš domov. Bloudil jsem od jednoho vrcholu k druhému…
Copak byla všechna snaha marná..?
A najednou jsem ho uviděl! Zdál se trochu unavenější, už ani neměl tak velkou radost ze
života, ale rozhodně to byl on!
Rozběhl jsem se za ním, vlastně ani nevím proč, ale měl jsem neuvěřitelnou radost z toho, že
ho zase vidím.
Všiml si mě až na poslední chvíli, tedy těsně před tím, než jsem mu z radosti skočil kolem
krku.
,,Co to..!” nic dalšího už říct nestihl, protože ho moje váha táhne k zemi. Prostě občas
zapomenu, že jsem nejsem dítě a vyrobili mě jako vyspělého muže.
Chvíli se probíral ze šoku.
,,Počkej! Já tě znám!” když to vyslovil, měl jsem pocit, že můj život začal dávat smysl.
Vzpomněl jsem si na otázku, které jsem měl přijít na kloub:,,Jaký je pravý smysl života?”.
Nevím, proč se mi vybavila, ale mohl bych se zeptat na názor Eróta,
Dokonce jsem si i vybavil jeho jméno!
Trochu nemotorně jsem se zvedl, pomohl Erótovi na nohy a pak se ho zeptal na věc, která mě
svrběla na jazyku. Otázka ho poněkud zaskočila.
Chápal jsem ho, ne každý den se vás někdo zeptá na váš názor ohledně života.
Zamyslel se.
,,Řeknu ti příběh, ale jen ty sám musíš přemýšlet o tom, co ti ním chci naznačit.” řekl, já
poslouchal jako omámený neznámou silou.
,,Kdysi vznikl náš svět, poté i lidský.
Lidé nebyli vzdělaní, ani se neuměli pro nic rozhodnout. Proto Zeus stvořil božstvo, aby
ukázalo lidem, jak mají žít.
Lidé se opravdu začali řídit podle nás. Uctívali nás a snažili se nikoho nepohněvat.
To však nemohlo trvat věčně, lidé jsou zvídaví a tak začali zkoumat.
Začaly neshody.
Mezi lidmi vznikaly různé skupiny, které měly své názory.
Většina lidí přestala věřit v existenci nadpřirozeného, tedy i nás bohů.
Proto musíme lidskou rasu zase spojit, dokážeme to tak, že pošleme na jejich území někoho
neutrálního a neposkvrněného, někoho kdo se bude rozhodovat spravedlivě…” doufal jsem,
že bude pokračovat, ale nedočkal jsem se.
Chvíli jsem o tom tak přemýšlel.
Vypadalo, že ta čistá duše mám být já. Přikývl jsem na znamení, že rozumím a došlo mi
přesně co mám dělat.
Nemohl jsem se ale vydat ke smrtelníkům, nebo ano?
Odpovědí mi byl zápor…
Přesto jsem věděl, jak se alespoň částečně dostanu k jejich vědomí.
Naposledy jsem se nadechl a skočil z útesu.
Věděl jsem, že to bude moje smrt, ale byl to můj dar pro lidi.
Nezemřel jsem úplně, kousek ze mě žije i ve vás, prosím važte si toho a najděte smysl svého
života…