Tajemství fauna s jelení hlavou

Amélie Špinková


Pamatuju si na svůj první, druhý… a vlastně na úplně každý sen, co se mi kdy zdál. Možná byste si řekli, že mám velmi dobrou paměť. Ale opravdu to není složité, když se vám zdá pořád jeden a ten samý sen: faun s jelení hlavou na ostrůvku v řece se sklání k několika štěňatům u spadlého stromu. V jeho tváři jde vidět obrovská radost. Ale zvuků výstřelů a hlasů mužů si nepovšiml. Chtějí štěňata ulovit! To ne! NE! Chci mu pomoct, ale než k nim doběhnu, vše se rozplyne… A já se topím v temnotě. Až do rána…

„Leo!“ ozval se zadýchaný Daniel a nevědomky vytrhnul svou kamarádku z přemýšlení.

„Co?“ zareagovala hned, ale ještě chvíli jí trvalo, než se opravdu dostala do reality. Dan měl propocenou roušku přilepenou na tváře, což nasvědčovalo tomu, že běžel přes celou školu.

„Já-jsem-včera-viděl…“ snažil se popadnout dech jediný člověk, který se Lee nesmál pro její častou zasněnost. Když zjistil, že mluvit zatím nedokáže, posadil se na lavičku a chvíli vydýchával. Potom spustil: „Pamatuješ si na ten sen, co se ti zdá každou noc?“

„Jasně!“ zazubila se Lea. „Vlastně jsem na něj teď myslela.“

„Včera jsem viděl v lese toho fauna s jelení hlavou!“ vykřikl Dan.

„Kde?!“ napřímila se Lea.

„Když jsem šel…“ CRRRRRRRRRRRR!

Jak už tomu bývá, zvonek ohlašující začátek hodiny zazvonil v nejnevhodnější chvíli. Kamarádi se tedy zvedli a nasupeně vešli do třídy.

Dlouho očekávané zvonění o několik hodin později ohlásilo konec úplně poslední páteční hodiny. Žáci se vyhrnuli ze dveří a křičeli: „Jupí! Víkend! Tak příští týden na on-line hodině!“

Tiše si povídali jen Dan s Leou a snažili se navázat na předchozí rozhovor: „Takže, kde jsi ho viděl?“ špitla Lea.

„V lese, který je u silnice před mým domem,“ odpověděl stejně potichu Dan a ještě dodal: „U toho dubu, na který nám můj táta pověsil houpačku. Jenom jsem šel a najednou se za křovím objevily obrovské parohy. Strachy jsem se nemohl ani pohnout a pak to vešlo na cestu. Leo, vypadal přesně tak, jak jsi mi ho popisovala. A zdálo se, že někoho hledá…“

„No…“ uvažovala Lea, „víkend je dlouhý, v pondělí je ředitelské volno, protože v úterý je státní svátek! To jsou dohromady čtyři dny a jestli…“

„… se má všechno ze snu vyplnit…“ převzal slovo Daniel.

„Musíme ho najít…“ pokračovala rozrušená Lea.

„Protože chtějí chytit ta štěňata!“ dokončil s vážným výrazem Dan.

Potom, co si oba donesli aktovky domů a vzali svačinu s pitím, sešli se u dubu s houpačkou a začali pátrat. Hledali. A hledali. Hledali stopy kopyt, poslouchali okolní zvuky, ale nikde nic.

Trvalo hodně dlouho, než Daniel nějakou stopu našel. A nebyla jedna. Bylo jich mnohem víc. Všechny vedly od dubu směrem k říčce. U jejího kraje se Dan sklonil a zkoumal poslední otisky kopyt.

„Tyhle jsou čerstvé. Nemůžou tady být déle než pět minut. Ale to je divné! Museli bychom ho vidět jít. Co si o tom myslíš?“ zeptal se.

„J-já myslím, ž-že je to už j-jedno,“ vykoktala Lea a ukázala na druhou stranu říčky. To, co tam stálo, se nedalo srovnat s ničím, co kdy děti viděly. Dokonce i Dana, který se s ním už jednou setkal, překvapila velikost tohoto tvora. Dlouhé kozlí nohy, lidský trup a jelení hlava. Obrovské oči vypadaly jako lidské a hluboký pohled byl až hypnotizující. Co chvíli natáhl jelení faun krk a vyrazil ze sebe něco jako štěk. Opravdu vypadal, že někoho hledá. Když si všiml vyděšených dětí, naprosto klidně k nim zamířil.

„Dobrý den,“ spustil zdvořile, „jmenuji se Anastasios. Potřebuji vaši pomoc. Před lety jsem adoptoval čtyři létající štěňata a až doteď se o ně staral. Místní tým vědců je ale chce ulovit a zkoumat. Odlákali mne od nich, abych je nemohl chránit. Štěňata sice utekla, ale nevím, kde teď jsou.“

A i když děti samým ohromením nic neříkaly, pokračoval: „Ano, Leo, je to přesně to, o čem se ti zdálo. A důvěřuji vám, protože můj rod již po staletí umí rozpoznat dobro a zlo.“

Lee spadla čelist a Daniel na Anastasia vyvalil oči. Ani jeden z nich si nebyl jistý, jestli to chápou.

„Takže ty nevíš, kde teď jsou?“ zopakovala Lea Anastasiova slova.

„Ne, ale ve tvém snu to místo je. Ty si ho pamatuješ, že?“

„Ale jak o něm víš?“ skočil jim do řeči Dan.

Anastasios se usmál a neodpověděl. Nikdo ani nic říkat nemusel, i tak věděli, že si mohou důvěřovat.

Další den ráno vstávali velmi brzy. Lea si pro jistotu na papírek vypsala detaily místa ve snu a celou cestu k říčce si je opakovala.

Je to zvláštní,“ pomyslela si. „Všechno se jako v pohádce objevuje v ten správný moment…“

„Ahoj!“ ukončili její myšlenky Daniel a Anastasios, kteří už čekali na místě.

Pátrání začalo otázkou, jestli jsou štěňata v blízkém okolí. Anastasios odpověděl, že je to možné, protože nemají ráda cizí prostředí.

„Viděla jsem, jak stojíš na miniaturním ostrůvku v řece,“ přemítala nahlas  Lea, přičemž chodila stále dokola. „A pokud vím, v blízkém okolí je jen tahle říčka, u které stojíme. To nám dost usnadňuje hledání.“

„Co tam bylo dál?“ zeptal se Anastasios.

„Štěňata byla u velkého spadlého stromu a v pozadí rostl les.“

Najednou se ozval i Dan: „Ale kolem této říčky je les všude.“

„Tak dnes půjdeme po proudu a když nic nenajdeme, zítra budeme pokračovat proti proudu,“ rozhodla jediná dívka v této podivné partě.

Ale zas tak jednoduché hledání nebylo. V sobotu na nic nenarazili, ačkoliv došli  skoro až k městu. V neděli šli proti proudu řeky, ale Dan uklouzl a spadl do vody. Museli jít domů, aby se převlékl. Vrátili se k řece až za tmy, což jim hledání také znesnadnilo. V pondělí došli konečně k prameni, ale štěňata nikde. Už to nebylo tak jednoduché jako v pohádce.

V úterý se Lea opozdila a k říčce dorazila až o půl hodiny později. Na rozdíl od ostatních se tvářila velmi šťastně a natěšeně. Že by vše zase dostávalo pohádkový směr?

„Dnes se mi nezdálo o spadlém stromu,“ oznámila s úsměvem od ucha k uchu. „Zdálo se mi, že jdeme zase po proudu řeky a našli jsme místo, kde se rozdvojuje.“

Na chvíli se odmlčela a stále se doširoka usmívala. Vždycky chtěla zažít nějaké dobrodružství. To se jí teď plnilo a ona to věděla.

Anastasios radostně seskočil z pařezu, na kterém seděl, a vydal se po proudu řeky následován Leou a Danielem.

Za necelou půlhodinu narazili na malý pramínek, dobře ukrytý mezi stromy, oddělující se od hlavního toku řeky. Jak postupně nabíral na síle, zvětšovalo se i napětí třech pátrajících kamarádů. Celkem šli asi hodinu, když najednou Dan vykřikl a Anastasios se rozběhl ke spadlému stromu. Pod ním ležela čtyři ztracená štěňata. Vítala se se svým otcem tak radostně, jak to jen šlo. Skotačila kolem a hrála si. Lea se dlouho usmívala, ale potom zbledla. Jak mohla zapomenout na ty lovce? Jak mohla být tak hloupá? Rozhlížela se ustrašeně kolem, když se ozvaly stejné hlasy, jako slyšela ve snu. Popadla Daniela za ruku a oba se vrhli ke spadlému stromu.

„Musíme rychle pryč! Ti lovci jsou blízko!“ vyhrkl jeden z nich a v nastalém zmatku se ani nevědělo kdo. Štěňata nejspíš rozuměla lidské řeči, protože se najednou vznesla do vzduchu, připravená rychle letět za skupinou, kamkoli se vydá.

Naneštěstí je díky tomu lovci spatřili. Ozvalo se hlasité „PRÁSK!“ Jedno ze štěňat vyjeklo. Ale trefeno nebylo, jen se leklo.

„Co budeme dělat?“ zeptal se ustrašeně Dan a chytil se za bok, ve kterém ho po tomhle stresu začalo píchat.

„Musíme hlouběji do lesa,“ zasupěl v odpověď Anastasios.

„Neutečeme jim!“ vydechla Lea. „Měli bychom se rozdělit.“

Daniel kývl, zamával Anastasiovi a popřál mu hodně štěstí.

„Vezmu to okruhem zpátky k dubu a ty za mnou potom přijdeš, ano?“ obrátil se ještě na Leu. „A nebojte, ty pistole jsou jen vystřelovací sítě,“ uklidňoval ostatní, když mizel za keřem. Hlasitě dupal, jak se za sebou snažil zanechat co nejvíc stop.

Anastasios a Lea se rozběhli do lesa. Štěňata vzali do náručí, aby je nešlo ve vzduchu vidět. Zastavili se až hluboko v lese a chvíli popadali dech. Nikdo okolo nebyl. Danovi se nejspíš podařilo lovce odlákat.

„Měli byste radši už jít,“ zašeptala Lea.

„Myslím, že máš pravdu,“ odpověděl smutně Anastasios.

… Dan na Leu čekal v pořádku u dubu. Když se dozvěděl, že štěňata s Anastasiem bezpečně utekli, mohl se zbláznit radostí. Až do večera si povídali o všem, co právě zažili. Lovci skočili na Danielovu léčku a odešli na druhou stranu k městu.

Už na druhý den na sebe kamarádi na on-line hodině mávali jako všichni ostatní a tvářili se naprosto normálně.