Štvanice

Nikola Novotná


Lovecký kočár drkotal po nerovném povrchu. Vlastně byl div, s jakou lehkostí překonával nástrahy lesa. Ve vzduchu byl cítit chlad podzimu, ctižádost, nervozita. Slyšet bylo jen praskání větví pod tíhou kočáru, dusot koňských kopyt, pravidelný dech celého čtyřspřeží a občasné spokojené odfrknutí. Z nozder koní stoupaly obláčky páry. Z dálky občas štěkl jeden ze psů lovecké smečky. Toho dne se na lesních mýtinách líně povalovala ranní mlha, jež lovu dodávala magickou atmosféru. Skupina lovců sedících v kočáru nedočkavě a soustředěně hleděla do temnoty mezi stromy. Náhončí se zvěří tu museli být každým okamžikem. Následník rakousko-uherského trůnu podal s ledovým klidem zbraň nabíječi. Dělal to snad tisíckrát. Do klidu mlhavého rána cvakla nabitá puška. Čas se zastavil.

No vida, nakonec nebyl tak špatný nápad jet v koloně. Počasí je zde v přímoří vážně příjemné! přemýšlel František Ferdinand a zamilovaně pohlédl na svou ženu Žofii. Ta právě z automobilu se staženou střechou mávala davům a rozdávala své oslnivé úsměvy na všechny strany. I on se pak začal věnovat přihlížejícím. Mezi desítkami neznámých tváří byli lidé snad z celého Sarajeva. Lidé otrhaní, špinaví, lidé oblečení draze, dělající vše pro to, aby se k druhé skupině přiblížili co nejméně. Paprsky balkánského slunce se odrážely od nablýskaného laku automobilů a zlatých řetízků kapesních hodinek na vestách pánů, paví pera na kloboučcích dam se jemně třepetala ve větru. Arcivévoda se cítil klidně a se zájmem pozoroval mávající. Kolona se blížila k radnici.

Silní koně táhli kočár dál po staré, široké lesní cestě. V dálce byl slyšet přibližující se hluk. Nepochybně to byla skupina náhončích a jejich loveckých psů, kteří pátrali po lovné zvěři a snažili se její život naservírovat na stříbrném podnosu lovcům pohodlně si hovícím v bezpečí kočáru. Františkovy smysly se zostřily. Přicházela jeho chvíle. Ať ji zažíval poprvé, podesáté nebo posté, jeho lovecký šestý smysl jej vždy naprosto ovládl. V ten okamžik mu patřil celý svět, padal k jeho nohám obutým ve vysokých jezdeckých botách, nohám, které zažily nespočet podobných chvil. Adrenalin rozproudil krev v jeho žilách. Stoupající napětí bylo cítit ze všech zúčastněných. Zvuk větví lámajících se pod kopyty loveckých koní se stále blížil.

Pozorný zrak Františka Ferdinanda spatřil mezi lidmi zvláštní zalesknutí. V následující vteřině uviděl temný, soustředěný pohled černých hlubokých očí vystupujících z davu. Tu se nedaleko nich zdvihla ruka a cosi hodila. Celé to trvalo sotva pár vteřin, ale František měl pocit, jako by uplynulo několik dlouhých minut. Chvíle ohlušujícího ticha. Nastal zmatek. Lidé se tlačili, vráželi do sebe, všichni se stejným cílem – zmizet pryč, zachránit se. František strhl svou manželku Žofii a pohotově ji zakryl svým tělem. Ozvala se rána, výbuch, arcivévodovi tak povědomý z vojenských cvičení. Všude byl cítit střelný prach. Přišel okamžik klidu následovaný křikem drásajícím uši.

Nedaleko kočáru se za mohutného ryku přihnalo stádo náhončích. Kočí prudce zastavil kočár a lovci najednou stáli tváří v tvář majestátnímu jelenovi. V šoku z pronásledování se zadýchaně zastavil a svýma hnědýma očima, ve kterých se zračilo nekonečno, hleděl přímo do temných hlavní pušek. Jeho strach byl téměř hmatatelný. Jako by věděl, jaký jej čeká osud. Nezvratný. Pro pouhé potěšení. Lovci se po sobě překvapeně dívali. Snad nikdy se jim nestalo, že zvěř neprchala, snad se obávali jelenova útoku. Co by však zmohl jeden jelen, ač vysoký, dobře stavěný, s rozložitým parožím, proti skupině lovců s palnými zbraněmi a jejich náhončím se psy, kteří byli téměř bez sebe, ovládáni pudy.

Jen s obavami František vzhlédl. Jejich automobil spěšně pokračoval v cestě k radnici. Následující vozidlo v koloně už nebylo vidět, mezi vozem a pohledem arcivévody překážely desítky přihlížejících, zraněných a ošetřujících. František Ferdinand i Žofie byli v šoku. Jeho naplnily obavy o milovanou ženu, ale, jak si najednou s nelibostí uvědomil, i o jeho vlastní život. Nakolik je jeho život důležitý? Má někdo právo ho života zbavit? Srdce mu prudce bušilo, pod uniformou ho polil studený pot. Z hrdého lovce se stala ustrašená lovná zvěř.

Z očí psů téměř létaly blesky, v mordách se jim mezi napěněnými slinami výhrůžně leskly ostré tesáky. Štěkot se zarýval hluboko pod kůži lovců, zvěř ze širého okolí se dávala na útěk. Jelen však možnost útěku neměl. Jeho silné srdce tlouklo jako o závod, zatímco na něj mířilo několik hlavní, ke kterým měli lovci přitisknutá svá masitá, v ranním chladu načervenalá líčka. Nakolik je jeho život důležitý? Má někdo právo ho života zbavit? Jelenova smrt se zdála být nevyhnutelnou. A přesto, z tohoto věčnost trvajícího okamžiku všechny zúčastněné vytrhl nečekaný zvuk. To se nedaleko kočáru těžce vznesl pestrobarevný bažant. Jeden z lovců v šoku vystřelil bez míření. Zdálo se, že jelen využil okamžiku. Nebylo tomu tak. Bažant jej vyplašil, mohutným skokem překonal kmen spadlého stromu. Bojoval o holý život. Osud mu dal ještě šanci. František Ferdinand se na nešťastníka, který omylem vystřelil, prudce obořil. Náhončí se smečkou psů se bezhlavě vydali za prchajícím jelenem, též kočí prudce pobídl spřežení. Všichni se hnali za jelenovým životem.

František Ferdinand opět seděl ve sportovním voze a projížděl křivolakými sarajevskými ulicemi. Stále byl poněkud otřesen. Žofie jen tiše seděla, po tvářích jí kanuly slzy, se šokem se vyrovnávala po svém. Františkovy pozorné oči lovce, které se nemohly smířit s pozicí loveného, bez jediného mrknutí sledovaly okolí vozu. Nikdo z kolony se necítil v bezpečí. Ze soustředění arcivévodu vytrhlo řidičovo zaklení. Nejprve jej napadlo, že došlo k dalšímu útoku, že ho oči zklamaly. „Špatně jsme odbočili. Odklonili jsme se z plánované trasy,“ vysvětlil mladý řidič. Františkovi se ulevilo. Odklon od trasy znamenal, že kdokoli by na ně po cestě čekal, nedočká se. Jsou v bezpečí. S vděčnosti objal svou ženu.

Pozemský život je křehký. Své o tom věděl jelen se smečkou psů a hordou lovců v zádech. Jeho kopyta se zarývala do měkkého mechu a voňavé zeminy plné jehličí. Kličkoval mezi stromy, větve lámal rozložitým parožím. Věděl, že se blíží ke skalisku, které se tyčí uprostřed hvozdu. Zde by mohl být v bezpečí. Zvolnil krok, tep jeho srdce zpomaloval. Zdálo se, že lovce setřásl.

Automobil zastavil na křižovatce. Z blízkého obchodu vyšel muž. V ruce držel papírový pytlík se svačinou, právě se bavil se svým přítelem. František neslyšel, o čem mluví, ale jejich přátelství bylo jasně patrné, muži se bodře smáli a z jejich gestikulace se zdálo, že je téma jejich hovoru více než zajímavé. Najednou se ale na arcivévodu upřely temné oči muže se svačinou. Než se nadál, hleděl do hlavně pistole. František, bezbranně sedící v automobilu, byl stejně blízko smrti jako statisíce zvířat, která padla jeho rukou.

Pocit bezpečí byl pomíjivý. Jelen už za okamžik cítil horký dech loveckých psů a slyšel blížící se dusot koňských kopyt, halekání jezdců. Lovci zatím museli opustit kočár, hustým lesním porostem by s ním jen těžko projeli. Postupovali velmi rychle, kupředu je hnala touha po kořisti, uznání, úspěchu. Jelen byl v pasti. Ukryl se u skaliska, kde ho lovci s náhončími opět obklíčili. Už neměl sil na další útěk. Opět hleděl do oněch temných hlavní pušek.

Zazněl výstřel.

Poklidně odpočívající ptactvo se vzneslo vysoko k oblakům. Pýcha střelce byla všudypřítomná. Co mu záleželo na tom, že metr od něj právě vyhasínal život. Vlastně naopak, tento vyhasínající život bylo to jediné, na čem mu v tento okamžik záleželo. Zítra však, na dalším lovu, bude usilovat o život další a na tento si ani nevzpomene. Těžce dýchající jelen pomalu klesl k zemi, lehl do studené směsi spadaného listí a jehličí. Ze střelné rány přímo u jeho srdce vytékal pramínek rudé krve. Z nozder mu vycházely slábnoucí obláčky páry, až vydechl naposledy.

„Žofinko, Žofinko, neumírej! Zůstaň naživu pro naše děti!“                                                      

„Nic mi není.“