Podzemě

Radim Stroka


Prolog

Wilhelm von Leeb, vůdce skupiny armád Sever, se skláněl nad mapou rozloženou na stole. Otočil se na poručíka. „Co uvedlo velitelství v poslední zprávě?“ zeptal se ho. „Údajně máme dál útočit na Tichvin, pane,“ řekl poručík ustrašeně. Velitele se bál, ostatně jako každý příčetný člověk.

„ALE PROČ!“ zařval Leeb, až ostatní v místnosti nadskočili, „PROČ NA NĚ MÁME DÁLE ÚTOČIT, KDYŽ UŽ JE MOSKVA OBLEŽENÁ!“ Sice důvod moc dobře věděl, ale potřeboval upustit páru. Zatímco ostatní vojenští velitelé obléhali Moskvu, on dostal za úkol dobýt Tichvin, aby zamezil zásobování Moskvy. Nečekal na odpověď. „Ty,“ ukázal na jednoho muže se znaky vyššího důstojníka, „vezmi deset tanků a pět letadel a objeď město na západní stranu. Zítra, v pravé poledne, provedeme útok ze dvou stran a to pitomé město získáme.“ Usmál se na vojáka. Ten úsměv vypadal hrozně a byl snad ještě strašidelnější, než když velitel řval a prskal. Jako mnohokrát předtím si důstojník říkal, že ten člověk to nemá v hlavě v pořádku, ale jako každý rozumný člověk se o to s nikým nepodělil. Zrádci dneska byli všude.

Zvedl pravou ruku před sebe na znamení úcty, pak ukázal na svého poručíka a společně odešli. Ostatní jeho příkladu následovali. Když byli všichni pryč, svalil se Wilhelm von Leeb do postele a usnul.

Kapitola 1

Rozezněla se siréna.

Lidé ustrašeně vybíhali ze svých domů a běželi se schovat do velkého krytu uprostřed města. V tu chvíli však ze tří stran vylétla letadla a začala do chumlu lidí střílet. Jon, kovářův syn, spatřil několik palet cihel a skočil za ně. Za zády mu do cihel bušily střely a shazovaly mu kousky kamenů na hlavu. Vedle sebe uviděl běžet chlapce zhruba jeho věku, který se marně snažil utéct střelám z letadla. Vyklonil se z úkrytu a rychle strhl chlapce za cihly. Letadlo letělo dál, ale o pár desítek metrů padlo k zemi sestřelené protiletadlovým dělem. Chlapci se unaveně opřeli o balík cihel. Pak pár kroků od nich narazila do zdi protitanková střela a vyhodila do vzduchu velké kusy kamene. Jeden z nich trefil Jona přímo do spánku. Jonovi bylo jasné, že toto je jeho konec. I kdyby ho totiž nakrásně nezabil kámen, přinejmenším omdlí a pak už bude pro vojáky snadným cílem. Chtěl se opřít o zeď domu, ale když jeho záda nenarazila na odpor, uvědomil si, že část zdi rozbořil tank. Čekal, že dopadne na podlahu, a tak ho překvapilo, když na nic nenarazil a padal pořád hlouběji a hlouběji. Svět začal rudnout a jen matně viděl, jak ho druhý chlapec chytá za nohu a snaží se ho udržet, ale po chvilce padá za ním.

Pak svět zčernal a on se propadl do krásného, bezbolestného bezvědomí.

Kapitola 2

Jon se probral po dvou dnech. Zjistil, že leží na měkkém pohodlném lůžku a nad hlavou má stromy. Pak se nad ním zjevila koňská hlava s jeleními parohy a on vyletěl nejméně tři palce do vzduchu. „Nazdárek,“ promluvila ta koňská hlava. „Hele, víš, že tu ležíš už alespoň dva dny? Počkej chvíli, zavolám ti toho tvýho.“ Po těch slovech se otočil a zavolal někam do lesa: „Tomeee, už se probral!“ Po chvilce z lesa vyběhl chlapec zhruba stejného věku. Ten chlapec mu byl povědomý. Pak si vzpomněl, že to je ten, komu zachránil život tam ve městě.

Tam ve městě. Zdálo se to tak strašně dávno. Tyto úvahy ho přivedly na další myšlenky. Kde je? Co se stalo? Co je zač tenhle mluvící koňojelenočlověkoněco? Proč mluví rusky? Pak jeho úvahy přerušil pes, který skočil na postel. Byl to středně velký ovčácký pes, bílý, s hnědými skvrnami. Vypadal celkem obyčejně, něco ho však na tom psovi zaujalo. Bylo to postavení hnědých skvrn. Dva flíčky byly kolem očí, uši byly celé hnědé, stejně jako špička ocasu a konce nohou. Tělo měl zářivě bílé. „Písku?“ zeptal se. Pes mu štěknutím odpověděl. Ne, to není možné, říkal si v duchu, vždyť je mrtvý.

„Ano, je to možné,“ řekl ten tvor s koňskou hlavou – Jon se ještě stále nerozhodl, jak mu má říkat –, jako by mu četl myšlenky.

„Ale jak? Vždyť ho před půl rokem zabili nacisti. Viděl jsem to. Roztrhala ho střela z tanku.“

„Ano, a trvalo půl roku, než jsme ho sešili dohromady,“ řekl ten tvor. Jon si dal dvě a dvě dohromady. „Tak počkat,“ řekl, „on umřel a je tady, takže když já jsem tady, tak…“ Nechal větu nedopovězenou. Tvor zavrtěl hlavou. „Tvůj pes – Písek – se sem dostal, jelikož jsi ho pohřbil. Je to tak?“ Když chlapec kývl, pokračoval. „Jakmile jsi ho zakryl hlínou, propadly se části jeho těla sem do našeho světa. Ano, jsi pod zemí,“ řekl, když viděl otázku v Jonových očích. „Jak říkám, trvalo půl roku, než jsme ho dali dohromady, hlavně proto, že jsme museli části jeho těla hledat po půlce lesa. Ty ses sem dostal, protože jsi propadl jednou z kontrolních děr.“

„To jsou díry, kterými se jejich zvědi pravidelně dostávají na povrch a kontrolují, jestli nás někdo neodhalil,“ pokračoval teď pro změnu Tom. „Proto nás starý Kuzněcov pořád vyhazoval z jeho pozemku. Celou dobu pracoval pro ně.“ Rukou zahrnul les před nimi. Jonovi však hlavou vrtala ještě jedna věc. Otočil se na tvora. „Jak to, že jsme se při pádu nezabili?“ Tvor místo toho, aby odpověděl, vzal se země kámen a pustil ho. Kámen se zastavil zhruba palec nad zemí a asi po vteřině s tichým zaduněním spadl. Mluvilo to za vše. Teď si ale vzpomněl na rozhovor, který spolu před chvilkou vedli. Podíval se na tvora. „Když jsi říkal, jak jste ho dávali dohromady, použil jsi slovo my. Kdo my?“ „Já a můj klan. Malinká součást našeho společenství. Milionů tvorů, lidí i zvířat. Sem se dostanou všichni pohřbení, pokud tedy nespadnou kontrolní dírou jako vy. Každého mrtvého oživíme pomocí prastaré magie, tam nahoře neznámé, zde pak žijí po dobu deseti let, kdy je připravujeme na odchod do říše duchů. Tam se dostanou pomocí portálu, kterému vy smrtelníci říkáte zemské jádro. Ano, vím, co si teď myslíš. Jestli by tu všude neměla být láva, že? Ne. Všechny tyto teorie po desetiletí šířili naši lidé ve vašem světě, abyste se sem nesnažili prokopat,“ vysvětlil mu.

„Existuje něco i na druhé straně?“ zeptal se Jon. Otázku si zdůvodnil tím, že byla v dálce vidět jen polovina jádra a oni stáli na pevné zemi. „Ano,“ zněla odpověď, „stejný svět identický s tím naším. Vy dva tu ale nemůžete zůstat, neboť jste nezemřeli. Najdu vám nejbližší cestu nahoru. Psa si můžeš vzít s sebou, jestli bys chtěl. Zatím vám můžu říct jen jedno. Vítejte v Podzemi.“

Kapitola 3

Zbytek dne odpočívali. Jon si všiml, že to, co vypadalo předtím jako padající hvězdy, byla doopravdy těla padající ze svých hrobů do Podzemě. Taky si začal všímat ostatních tvorů žijících v Podzemi, běžných, jako králíků, ale i neobvyklých, jako byl ten tvor s koňskou hlavou – Jon se rozhodl, že mu bude říkat jednoduše Tvor. Také zde žilo v jednoduchých lesních příbytcích mnoho lidí, ale skoro nikoho neznal, až na pár lidí od vidění.

Šli lesem asi hodinu, za světla vycházejícího ze zemského jádra, když uslyšeli zapraštění ve větvích stromů a o pár vteřin později dopadlo k zemi lidské tělo, zastavilo se palec nad zemí a pak dopadlo úplně. Přiběhli k němu. Byl to postarší muž s vousy, oblečený v zelené vojenské uniformě, která byla podle znaku na rameni ruská. Všimli si, že muž má na hrudi několik červených skvrn, zřejmě od kulek ze samopalu. Tvor vstal a dlouze zadul na roh, který měl pověšený u boku. Zhruba po půl minutě se z lesa vynořilo půl tuctu dalších Tvorů a naložili mrtvého na nosítka. Pak se beze slova otočili a odešli.

Asi po hodině a půl znova zastavili, tentokrát u velké kamenné mohyly, ze které nepřetržitě proudil zástup levitujících bílých koulí.

„To jsou duše těch, kteří nebyli pohřbeni,“ vysvětlil jim tvor. „Mohou to být i ti, jejichž těla byla spálena nebo se utopili. Nebylo by fér, kdyby se tu objevili jen ti, kteří byli pohřbeni“.

Poseděli asi půl hodiny a pojedli zdejší divné ovoce, které vypadalo jako obrovské zelené kapky deště a jmenovalo se rubzu. Pak se vydali zpět na cestu, s Pískem poslušně běžícím vedle nich.

Kapitola 4

Okolo páté hodiny odpoledne – Jon alespoň odhadoval, že je tolik hodin podle svých kapesních hodinek, jelikož pod zemí nebylo podle čeho měřit čas – konečně dorazili k cíli. Byla jím velká kamenná věž, asi dvacet stop široká, a vysoká byla tak, že se ztrácela mezi podzemními mraky, které byly následkem vypařování podzemních jezer. U dveří stál jeden z Tvorů – i když Eglaerus (jak se představil jejich průvodce) jim vysvětlil, že jeho „živočišný druh“ se jmenuje Ifforayleové, Jon se rozhodl, že o něm bude pořád v duchu přemýšlet jako o Tvorovi, jelikož to bylo jednodušší – Eglaerus ho pozdravil a dlouze mu něco vykládal v jejich vlastní řeči. Tvor odešel a za chvilku se vrátil a za ním rychle cupitalo stádečko malých, zelených, chlupatých kuliček. Tvor na ně položil velké prkno a pokynul jim, ať nastoupí. Pak, než stačil kdokoliv něco říct, se rozeběhli do schodů převratnou rychlostí. Přestože jeli trošku ze šikma, cesta nahoru jim ubíhala rychle. Určitě lepší než to šlapat pěšky, pomyslel si pochmurně Jon.

Když asi po tři čtvrtě hodině dorazili nahoru, čekali na ně další Tvorové. Vystoupili na velkou kamennou plošinu a vytáhli se po žebříku nahoru k tmavému hliněnému tunelu.

„Váš pan Kuzněcov vás tam nahoře čeká,“ řekl jim Eglaerus. „A abych nezapomněl, až se tu ocitnete příště, tentokrát správně, ptejte se po mně.“ Pak jim zamával na cestu a rukou je popohnal nahoru.

„Sbohem,“ řekl Jon. Na víc se nezmohl, bál se, že by ho hlas zradil. Rychle se otočil, zkontroloval, že Písek, kterého si přivázal lanem ke hrudi, pevně drží, a začal šplhat, aby nikdo nemohl vidět, že mu po tváři tečou slzy.

Epilog

Když na to Jon později vzpomínal, uvědomil si, kolik věcí se po jeho návratu změnilo. Především se velice dobře spřátelil s Tomem a panem Kuzněcovem, Píska musel ale pořád vydávat za toulavého psa, který je pouze Pískovi podobný, aby neodhalil Podzemi.

Vystudoval školu a stal se kovářem.

Když zemřel, krátce po Pískovi, nechal se společně s ním pohřbít. Jakmile otevřel oči, všiml si, že se nad ním sklání dvě hlavy, jedna koňská s parohy a druhá psí, a na tváři se mu objevil úsměv.

„Zdravím vás, Eglaree,“ řekl.

„Už jsme tu na tebe čekali,“ odpověděl Tvor.