Neobvyklé prázdniny

Tereza Siudová


Spící vesnici začaly osvětlovat první sluneční paprsky. Vítr čechral listí stromů a všude prozpěvovali nejrůznější ptáčci. Kdo byl tou dobou vzhůru, viděl opravdovou podívanou. Ne každý se však přiměl vstát, tu krásu pozorovat a ptáčkům naslouchat; stejně tak Petr, nejmladší z rodiny, a jediný, co ještě zůstal doma a nezaložil rodinu vlastní. Když byly prázdniny, a ty teď právě byly, nevstával dříve než v půl deváté a často i později. A tak, když se probudil, bylo slunce už vysoko na obloze. Ptáčci dávno zmlkli a rozletěli se po svých povinnostech. Vyhrabal se z postele a podíval se z okna. Když si všiml pošťáka, který právě něco vhodil do schránky, rozhodl se, že se rovnou zajde podívat, co to přišlo. Ve schránce byl dopis, a dokonce přímo pro něj. Petra to potěšilo i překvapilo zároveň, neboť dopisy jim chodily zřídkakdy. Tento dopis byl od strýčka, což bylo také dost záhadné. Od něj jim snad dopis ještě nikdy nepřišel. Petr se i s dopisem vrátil zpět domů a ukázal ho rodičům. Také se tomu podivili a chtěli vědět, co je v něm psáno. Petr tedy roztrhl obálku a začal číst:

Milý hochu (jak se jmenuješ, jsem zapomněl). Jelikož jsem se rozhodl využít krásného počasí, rozhodl jsem se podívat se někam, kde jsem ještě nebyl! Po delších úvahách jsem si vybral Aljašku! Ale proč ti to píšu. Protože tam plánuji pobýt alespoň dva týdny, usoudil jsem, že by nebylo moudré nechat svou vilku tak osamocenou. Mám v ní mnoho cenných věcí a ty by mohly zlákat každého náhodného kolemjdoucího. Přemýšlel jsem, kdo by mi mohl dům ohlídat, a napadlo mě, že nikdo jistě nemá tolik času jako ty! Můžeš se začít balit! Měj se a pozdravuj rodiče!
Tvůj strejček!
P.S. Společnost ti bude dělat Pepík!

„Co to má jako být?” podivil se Petr.

 „Alespoň máš něco užitečného na práci,” řekl spokojeně tatínek.

„Copak tam mám jet? Vždyť jsem tam nikdy nebyl!” ohradil se Petr dotčeně.

„Nemusíš jezdit přece jen tam, kde už jsi někdy byl. Podívej na strýčka, ten jede rovnou na Aljašku. Myslím, že by bylo dobré, abys tam jel,” řekla maminka.

„Hm. A co tam budu dělat, takhle sám…“ mračil se Petr.

„Společnost ti bude dělat Pepík,” připomněl tatínek.

„A kdo to je ten Pepík! Snad ne nějaký pes!?” řekl Petr nenadšeně.

To byla dobrá otázka, v dopise o Pepíkově totožnosti nebyla ani zmínka. Žádný příslušník strýčkovy rodiny to být nemohl, protože strýček žádnou neměl.

„Kdo to je, nevím, ale jistě to bude příjemný společník,” řekl tatínek. „Myslím, že se můžeš začít balit,” dodal. A tak se stalo, že dva dny poté Petr stanul před strýčkovou přepychovou vilou v jakési zapadlé vesnici. Strýček ho velmi srdečně přivítal a pochvaloval si, že se dostavil tak záhy.

„Musím ti představit Pepíka,” řekl, když kráčeli po štěrkem vysypané cestičce vedoucí ke dveřím.

Petr byl rád, že o tom začal, v téhle věci si totiž přál mít jasno. Kdyby se jednalo o psa jakéhokoliv druhu či velikosti, snad by si to hlídání strýčkovy vily ještě rozmyslel. Psy neměl nijak v oblibě, snad proto, že mu kdysi jakýsi dotěrný mopslíček sežral párek v rohlíku, a tak byl rád, když vyšlo najevo, že Pepík psem ani jiným zvířetem není.

„Pepík je syn mého bývalého spolužáka a ten pro něj sháněl nějakou brigádu, tak jsem mu nabídl, že u mě může dělat nějaké zahradní práce. Taky umí docela obstojně vařit, tak mi tu dělá i kuchaře,” vysvětloval strýček. Pak ukázal Petrovi jeho pokoj a potom ho začal provádět po celém domě. Když byli s prohlídkou skoro u konce, strýček řekl:

„Už zbývá jen jídelna a v ní sbírka mých obrazů; mám je umístěné tam, abych je měl stále na očích.”

Vešli do jídelny.

„Tenhle je můj nejoblíbenější. Je ze všech nejstarší a dost vzácný, alespoň podle mého mínění,” pravil strýček a se zalíbením hleděl na největší z obrazů.

„Tobě se líbí, strýčku?” podivil se Petr, neboť podle jeho názoru obraz neskýtal nijak zvlášť pěknou podívanou. Prostírala se na něm krajina se starými stromy a rybníčkem, lemovaným vodními kosatci. Až sem se mu obraz líbil, jenže v popředí se nacházelo podivné individuum ve tvaru člověka s koňskou hlavou, jeleními parohy a množstvím dalších zvířecích součástí. A na toho podivného tvora doráželo několik psů.

„Samozřejmě existují obrazy hezčí, ale tak speciální a starožitný obraz snad ještě nikdo neměl,” pochvaloval si strýček. „Musím se jít sbalit, ještě dnes odjíždím!” dodal a kamsi zmizel.

Petr osaměl. Ve společnosti strýčkova milovaného obrázku se mu déle setrvávat nechtělo, a tak se rozhodl jídelnu opustit. Z chodby sem dolehl nějaký šramot a za chvíli se ukázalo, že i když Pepík psem není, neznamená to, že by dům psa úplně postrádal. Na scéně se totiž objevil středně velký černobílý pes. Uvelebil se ve vchodu do jídelny a se zájmem Petra sledoval. Ten, nepříjemně překvapen, přemýšlel, jak se má teď důstojně vzdálit. Nezbylo mu nic jiného než vyskočit otevřeným oknem. Pes se smířil s tím, že přišel o jeho společnost, a zůstal tam sedět dál. Petr, který doufal, že jeho krkolomný skok nikdo nezpozoroval, shledal, že se ocitl ve strýčkově sadu. Jeho přání, aby ho nikdo neviděl, se nesplnilo. Pepík, který tu otrhával třešně, jeho skok zaujatě pozoroval. To, že synovec jeho zaměstnavatele si, stejně jako on, libuje ve skoku z oken, ho velmi potěšilo.

„Skvělé, taky rád skáču oknem!” ozval se vesele.

„Vyskytoval se tam nepříjemný pes!” řekl Petr mrzutě.

„Myslíte Kvida? Na toho si zvyknete, mě, se také zprvu nezamlouval.“

„Poslyšte,” řekl Petr. „líbí se vám strýčkova sbírka obrazů, visící v jídelně?”

„Abych pravdu řekl, moc ne, a kdyby to nebylo nutné, vůbec bych do jídelny nechodil,” řekl Pepík.

„Tak víte co? Celou dobu, co tu budu, budeme jíst mimo jídelnu, jo?” řekl Petr.

„To by bylo skvělé, můžeme jíst v zahradním altánku!” napadlo Pepíka. A tak bylo ujednáno.

Strýček byl už víc jak týden pryč a do jídelny celou tu dobu nikdo nevkročil.

„Napadlo mě, že bychom si mohli udělat k obědu palačinky, co říkáš?” řekl toho dne Pepík.

Petr souhlasil.

„Jenže musím skočit do jídelny pro pánev, ona tam kdysi zůstala,” vzpomněl si Pepík, když pánev nemohl najít.

„Já tam skočím, ty můžeš nachystat věci na to smažení,” řekl Petr, kterému se nechtělo zůstávat s psem Kvidem o samotě.

„Dobrá,” přikývl Pepík a Petr se vydal do jídelny.

„Pepo!” ozval se po chvíli.

„Co je člověče?” zeptal se Pepík a přiběhl do jídelny. Tam stál Petr a hleděl na stěnu se strýčkovou sbírkou. „Kde je ten obraz?” zeptal se a ukázal na místo, kde dříve strýčkův vzácný obraz visel.

„No, to já nevím!” řekl Pepík, též překvapeně.

„Kam se tedy poděl!” zoufal si Petr.

„Okno je otevřené!” zvolal Pepík.

„Tehdy, jak jsem tím oknem vyskočil, už otevřené bylo!”

„Ano! Já jsem tehdy větral a pak jsem to nezavřel! Asi sem někdo vlezl a ten obraz sebral! Nechápu, proč Kvido neštěkal. Možná, že toho zloděje přes dveře necítil,” řekl Pepík.

„Strýček nebude rád! To byla jeho největší chlouba!” hořekoval Petr.

„Zavoláte policii?” zeptal se Pepík.

„No nazdar! S tím nemám žádné zkušenosti! Ani nevíme, kdy to bylo ukradeno!”

„No jo, nemůžeme jim přece říct, že nám zmizel obraz a nevíme kdy, protože jsme celý týden do té jídelny nevlezli, protože se nám ten obraz nelíbil a víme jen, že to bylo tento týden a že zloděj vlezl oknem, které jsme zapomněli zavřít, to by znělo trochu divně, že?”

„Mohli bychom se pokusit toho zloděje dopadnout sami. Neznáš někoho, kdo by po tom obrazu toužil? Musel přece jít jen po něm, vždyť tu je ještě hodně věcí, které by si obyčejný zloděj určitě odnesl,” řekl Petr.

„No jasně! Pan Komárek také sbírá obrazy a tenhle vždycky obdivoval! Bydlí kousek odtud!” zvolal Pepík.

„Myslíš, že to udělal on?”

„Vyloučit se to nedá. Vím, jak to zjistíme! Ty k němu zajdeš a řekneš, že ti strýček vychvaloval jeho sbírku obrazů, a že bys ji rád viděl. A podle toho jak se bude tvářit, poznáš, jestli to byl on!” vykládal Pepík.

„Hm, a co budeš dělat ty?”

„Někdo tu musí zůstat a hlídat dům. A nemůžu tam jít místo tebe, protože tu bydlím už dlouho, takže by bylo divné, kdybych se najednou zajímal o jeho sbírku,” vysvětloval Pepík.

„A kde tedy bydlí?” zeptal se Petr, nijak nadšen úlohou, která mu připadla. Pepík ho tam zavedl a nechal jeho osudu. Na palačinky oba úplně zapomněli.

Když se Petr odhodlal a zazvonil, pan Komárek mu otevřel a vlídně se zeptal, co si ráčí přát. „Víte, strýček mi vyprávěl o vaší sbírce a já bych ji rád viděl,” řekl Petr. „Jestli by vás to však obtěžovalo, milerád od toho upustím,” dodal.

„Ale vůbec ne, naopak!” řekl pan Komárek, zjevně potěšen. A tak prohlídka začala. Petr byl opravdu ohromen, ne však sbírkou, ale tím, že Pan Komárek měl obrazů mnohem víc než strýček a prohlídka neměla konce. Pan Komárek nadšeně popisoval, jak ke kterému obrazu přišel, a vůbec nevypadal podezřele.

„To je bohužel všechno,” řekl, když obrazy přece jen došly. „Ale klidně přijďte znovu, rád vás provedu ještě jednou!” dodával.

„Nevím, jestli budu mít kdy,” řekl Petr a snažil se nevypadat moc otráveně.

„Nevadí, tak na shledanou,”

„Tak co?!” zeptal se Pepík, sotva se Petr objevil ve dveřích.

„Mám hlad,” odpověděl Petr.

„No jó, ale co ten pán, byl podezřelý?” řekl Pepík netrpělivě.

„Podle mě ne. Jestli chceš mít jistotu, můžeš ho jít taky navštívit,” navrhl Petr a natáhl se na pohovku.

„O čem jste si povídali?” vyzvídal Pepík.

„O obrazech. Má jich snad milión a ke každému ti poví, jak k němu přišel.“

„A žádný neukradl?”

„Ne. Co si teď počneme?” povzdechl si Petr.

„Co takhle namalovat obraz nový?” napadlo Pepíka.

„Myslíš, že by to strýček nepoznal?”

„Třeba ne! Kdysi jsem chodil do výtvarky! Pokusím se ho namalovat!”

„Pokusit se můžeš,” souhlasil Petr a přemýšlel, co s nepříznivou situací. Nakonec při tom přemýšlení usnul. Později ho probudil Pepík, který zatím načrtl základy obrazu.

„Vypadal nějak tak, ne?” zeptal se.

„No, vzdáleně se mu opravdu podobá,” přikývl Petr.

Najednou se ozvalo zarachocení klíče v zámku.

„No nazdar, že by se strýček už vrátil!?” vyjekl Petr a vyskočil z pohovky.

A opravdu.

„Jste tu hoši? Nakonec jsem se vrátil trochu dřív, to víte, cestovat s obrazem v podpaží není nic příjemného.”