Jelenova kletba
Pavel Vodvářka
Každý z nás je lovec, co loví své cíle,
čeká na to, až přijde jeho chvíle.
Přesně tak čekal muž, lovec s lukem v ruce, jehož cílem byl mladý jelen.
Žil teprv krátce, i tak jeho tvář, oči plné strachu a žíly mladé krve byly v nepokoji,
tušil, že smrt číhá v náboji loveckého luku,
lovec už napřahoval ruku
a v tom jelen bezmocně ležel s šípem v krku.
Lovec uspěl, jeho cíl dosažen.
Však netušil, co stane se příští den.
Ráno vstal, svůj cíl už znal,
smečku psů přivolal, do divočiny zas s lukem zavítal.
Tentokrát si nebyl jist.
V očích mu šlo číst.
Netušil, kde je, najednou spatřil člověkem jistě nedotčené pláně.
Všechno se mu zdálo jiné než vždycky,
to místo působilo magicky
s nádechem němého života ubohé zvěřiny,
s vůní orosené traviny,
voněla tu čistá zeleň.
Když ranní opar se rozplynul, jiný obraz se naskytnul.
Truchlil zde starý jelen nad synem šípem proklátým.
Lovec spatřil útěchu v jelenově smrti, ani tentokrát se neostýchal napřáhnout svou ruku,
ostří šípu vyslat na němou tvář,
co už měla předtuchu o psím prahnoucím dechu
a touze lovce po jelenově posledním vzdechu.
Ostří smrtícího šípu vysláno do jelenova týlu už,
už bylo na dotek, když z jelena stal se divný muž:
kolem pasu toulec, na těle zbroj,
na hlavě paroží a oděn v skotský kroj.
Lovec strnul, nevěřil svým očím, oněměl.
Před okamžikem svůj cíl zde měl.
Divný muž lovce nešetřil,
vytkl mu všechno, čím se provinil:
Jen kvůli svému cíli zbraň sis vzal, tvá touha byla silnější
než soudnost. Prolít cizí krev a poslat na něj psy,
že se nestydíš dívat se mi do očí.
Dnes tvůj život zle skončí.
Já trest ti ukládám:
Zlou duši tvou proklínám.
Zůstaneš jako tělo bez ducha,
a němá tvář ti bude slušet,
dnes se už domů nevrátíš,
neb v němý strom se obrátíš.
Někdy je lepší se svých cílů vzdát
než z chamtivosti druhým brát.
Lépe je volit cíle,
za kterými stojí:
píle,
úsilí
a řád.