Jelenova kletba

Pavel Vodvářka


Každý z nás je lovec, co loví své cíle,

čeká na to, až přijde jeho chvíle.

Přesně tak čekal muž, lovec s lukem v ruce, jehož cílem byl mladý jelen.

Žil teprv krátce, i tak jeho tvář, oči plné strachu a žíly mladé krve byly v nepokoji,

tušil, že smrt číhá v náboji loveckého luku,

lovec už napřahoval ruku

a v tom jelen bezmocně ležel s šípem v krku.

Lovec uspěl, jeho cíl dosažen.

Však netušil, co stane se příští den.

Ráno vstal, svůj cíl už znal,

smečku psů přivolal, do divočiny zas s lukem zavítal.

Tentokrát si nebyl jist.

V očích mu šlo číst.

Netušil, kde je, najednou spatřil člověkem jistě nedotčené pláně.

Všechno se mu zdálo jiné než vždycky,

to místo působilo magicky

s nádechem němého života ubohé zvěřiny,

s vůní orosené traviny,

voněla tu čistá zeleň.

Když ranní opar se rozplynul, jiný obraz se naskytnul.

Truchlil zde starý jelen nad synem šípem proklátým.

Lovec spatřil útěchu v jelenově smrti, ani tentokrát se neostýchal napřáhnout svou ruku,

ostří šípu vyslat na němou tvář,

co už měla předtuchu o psím prahnoucím dechu

a touze lovce po jelenově posledním vzdechu.

Ostří smrtícího šípu vysláno do jelenova týlu už,

už bylo na dotek, když z jelena stal se divný muž:

kolem pasu toulec, na těle zbroj,

na hlavě paroží a oděn v skotský kroj.

Lovec strnul, nevěřil svým očím, oněměl.

Před okamžikem svůj cíl zde měl.

Divný muž lovce nešetřil,

vytkl mu všechno, čím se provinil:

Jen kvůli svému cíli zbraň sis vzal, tvá touha byla silnější

než soudnost. Prolít cizí krev a poslat na něj psy,

že se nestydíš dívat se mi do očí.

Dnes tvůj život zle skončí.

Já trest ti ukládám:

Zlou duši tvou proklínám.

Zůstaneš jako tělo bez ducha,

a němá tvář ti bude slušet,

dnes se už domů nevrátíš,

neb v němý strom se obrátíš.

Někdy je lepší se svých cílů vzdát

než z chamtivosti druhým brát.

Lépe je volit cíle,

za kterými stojí:

píle,

úsilí

a řád.