Dopis

J. B. Zmek


Má milovaná vnoučata, dnes je vám na den přesně třináct let, a proto držíte v rukou tento dopis, který můj nejlepší přítel bedlivě střežil ode dne vašeho narození. Já zde s vámi nemohu setrvat, neboť se mé sté narozeniny kvapem blíží a v den jejich oslavy budu nucen odejít a vyrovnat tak svůj dávný dluh. Neplačte pro mne, měl jsem dlouhý a báječný život. A kdo ví, možná se ještě někdy shledáme.

Příběh, který vám chci vyprávět, se odehrál již před mnoha lety, v období po druhé světové válce. Jak jistě víte, naše rodina pochází z malé horské vesnice Žvikov. Však také na pozemku, kde nyní máme chatu, dříve stával můj rodný dům, ve kterém bohužel zub času nadobro zanechal svůj otisk a já byl nucen jej zbourat. Své děti jsem bohužel nikdy nepřesvědčil, aby tam jezdily rády. Z celého srdce však doufám, že vás se mi přesvědčit podaří. Vaše mysl je totiž ještě mladá a stále otevřená jen těžce uvěřitelným příběhům a myšlenkám, jež dospělí nechápou nebo pochopit ani nechtějí. Protože jen pokud mému vyprávění opravdu uvěříte, budeme se moci znovu setkat.

Psal se rok 1950. Druhá světová válka za sebou zanechala nenapravitelné šrámy v našich životech, ale čas všechna trápení pomalu odvál a život ve vesnici se pomalu vracel do předválečného stavu. Ovšem jen do doby, než se představitelé našeho státu rozhodli začít drancovat okolní lesy a vyslali do nich stovky dřevorubců s pilami a sekerami. Mnohokrát jsme je varovali, ale oni stejně začali nemilosrdně ukrajovat z přírody její bohatství, a to nejen ve formě stromů, ale také ostatních rostlin a zvířat. Cokoliv jim přišlo pod ruku, to buď zničili nebo zabili. Nemohli se tedy divit, že si příroda nenechala takové zacházení jen tak líbit. A tak když v lese zmizeli první z jejich řad, strachy bez sebe na nějakou chvíli se svou prací přestali. Ovšem peníze jsou mocnou zbraní v rukách těch, kteří jich mají dostatek, a proto se po vyjednání nových finančních podmínek dřevorubci vrátili ke své práci. To, že se několik z nich každý den z lesa nevrátilo, začali brát jako riziko svého povolání, za které byli dostatečně dobře zaplaceni a mohli tak zabezpečit své rodiny během své nepřítomnosti.

Bohužel se po nějakém čase ztratilo i pár lidí z naší vesnice, kteří si u dřevorubců začali přivydělávat, a my začali být také neklidní. Museli jsme něco udělat, protože jsme cítili, že celá tato situace nemůže dopadnout dobře. Proto jsme sestavili skupinu dobrovolníků, kteří se s puškami a psy vydali prozkoumat okolní lesy. A jedním z těchto odvážlivců jsem byl samozřejmě i já.

Několik dní jsme pročesávali okolí a pronikali stále hlouběji do útrob lesa. A každým dnem jsme se museli dělit na menší a menší skupinky, abychom zvládli prozkoumat ještě větší plochu, až jsme nakonec každý zůstali pouze v doprovodu svých psů. Bohužel kvůli tomu nemám pro zbytek svého příběhu žádného svědka, který by potvrdil jeho pravost. Doufám však, že vaše mysl zůstala otevřená a mé vyprávění nezavrhnete tak, jako to učinily mé děti, u kterých jsem udělal chybu a počkal až do jejich plnoletosti.

Ale zpátky k vyprávění. Šestý den mne cesta zavedla do tajemné oblasti mokřadů, kam sluneční světlo pronikalo skrze husté koruny stromů jen vzácně a o kterých jsem jakživ od nikoho ve vesnici neslyšel. Musím se vám přiznat, že jsem byl strachy celý bez sebe a ke každému dalšímu kroku se přemlouval. Ale něco mi našeptávalo, abych šel stále dál a dál. A tak jsem šel. Nevím jak dlouho, ale po nějaké době jsem se ocitl na břehu úzké říčky, která vytékala z malého jezírka, a na jehož okraji stál starý zlomený strom s korunou ponořenou v hlubinách jeho ledové vody. Moji psi začali být neklidní a štěkali do všech stran, jakoby okolo nás něco kroužilo. Já sám jsem si strachy málem nadělal do kalhot. Pozoroval jsem okolí, ale nikde jsem neobjevil jedinou známku toho, že by se mezi stromy něco ukrývalo. A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Otočil jsem se a na protějším okraji říčky stál on, Pán lesa. Cernunnos. Starý keltský bůh s jelením parožím. Bez hnutí mne pozoroval a divoce odfukoval ze svých nozder. Moji psi se mohli pominout a vyběhli směrem k němu. Štěkali jako o život, stačilo však, aby pokynul rukou, a ihned zkrotli. Jejich divokost byla tatam. Někteří z nich si lehli na zem, jiní si skočili zaplavat do jezírka. Celý ten výjev jsem pozoroval s otevřenou pusou a nezmohl jsem se vůbec na nic. Měl jsem s sebou pušku, zavěšenou na rameni, ale tváří v tvář této starobylé bytosti jsem ani na chvilku neuvažoval o jejím použití. Pak se však stalo něco ještě podivnějšího. Pán lesa zdvihl ruce na znamení smířlivosti a poklekl, načež jsem odhodil svou pušku na zem. V hlavě se mi rozezněl jeho krásný a konejšivý hlas, který mne ubezpečil o tom, že mi od něj nehrozí žádné nebezpečí.

„Došel jsi až ke mně, to se jen tak někomu nepodaří. Ale cítím, že tvé srdce je dobré a přírodu miluješ, ne jak ti muži se sekyrami. Daruji ti tedy život. Ale ne ledajaký život. Dožiješ se úctyhodných sta let a uvidíš zázraky, které na lidi v budoucnu čekají. Ale bude tě to také něco stát. Přesně v den, kdy oslavíš sto let od svého narození, se vrátíš za mnou na místo našeho setkání a staneš se jedním z mých jelenů, kteří tento les po staletí ochraňují spolu se mnou.“

Pamatuji si to slovo od slova, jako by od té doby uběhlo sotva pár vteřin. Nemusel jsem o jeho nabídce dlouho uvažovat, abych ji přijal.

„Výtečně. Teď jdi a vrať se domů, moji jeleni tě doprovodí od okraje mokřadu až k okraji lesa. Vzkaž celé vesnici, ať se vyhýbají dřevorubcům, protože je během několika dní stihne tvrdý trest. Včera totiž zavraždili jednoho z mých majestátních jelenů, jeho paroží si vystavili ve svém táboře a maso snědli.“

S poděkováním jsem vyrazil domů za svou rodinou a všem ve vesnici poradil, aby se drželi dále od dřevorubců a s ničím jim nepomáhali.

A jak pravil Lesní bůh, tak se také stalo. Celý tábor dřevorubců stihl trest a během jediné noci se všichni jeho obyvatelé vypařili neznámo kam. Nikdo je už nikdy nenašel a žádný jiný dřevorubec v celé republice v sobě nenašel dostatek odvahy, aby se vydal kácet stromy místo nich. V naší vesnici, stejně tak jako v okolním lese, opět zavládl klid a my se mohli nerušeně vrátit ke svému všednímu životu. Pána lesa jsem od té doby již neviděl, ale věřím, že na mne nezapomněl, stejně tak jako já na něj.

Toto byl příběh, který jsem vám chtěl vyprávět, a já pevně doufám, že vás vaše dětská zvědavost a fantazie společně zavedou zpět do Žvikova a do okolních lesů. Nezapomínejte mít oči pořádně otevřené a pokud se k vám vydá jeden z majestátních jelenů, klidně stůjte a neutíkejte. Protože pokud jste můj příběh dočetli až sem, tak budete vědět, že vás přišel pozdravit váš dědeček.