ADHD

Lucie Písaříková


Byla jsem au pair, nadšená a švorc.

Ve dvaceti jsem si přes internet nenašla slušnýho boyfrienda, ale rodinu se třema holkama a psem. Ve Švédsku, ve městě Uppsala. Trochu zima, ale aspoň tolik potřebný svěží vánek.

Tak moc jsem chtěla vypadnout ze svýho stereotypu, od našich, od ponorky s bráchou, že jsem neváhala, důvěřovala rodině, kterou jsem slyšela jen po Skypu, a jela žít do podkrovního pokojíčku dvakrát tři metry.

Moje práce byla jednoduchá, hladká jak burákový máslo, fuj. Mazala jsem chleba (švédskej tousťák), venčila psa a doprovázela dvě holky do školky a na kroužky. To všechno za celkem fajn kapesný. Ve dvaceti toho moc nepotřebuješ, jen polívku z pytlíku a pár euro na víkendový machrování, že na ty megadrahý piva máš. I s dýškem. Pak zas jen instantní nudle od Euroshopperu. Jo a vařila jsem! Ale upozorňovala jsem rodinu, že bacha:

„How much rice did you cook for us for dinner?“

„A kilo? Oops, too much?“

Vedle domu, kde jsem žila a utírala zadky, stál barák jak z hororu. Stará dřevěná chaloupka jako v nějaký rybářský vesnici, ale stála mezi městskýma stoletýma vilama za miliony eur. Centrum města nedaleko, o pár ulic dál vyhlášený gymnázium a tady chaloupečka natřená na zeleno s červenýma okenicema, plůtek, branka, keře, příjemně zarostlá tráva, křivej hustej strom, pocitově 19. století, francouzskej venkov.

„Would you like to earn some extra money?“ ptá se mě papá bez vzhlédnutí od novin, když po něm uklízím talíř do myčky. Ale jo asi, éčka se hodí (víkendovej kebab navíc?), hodinovku tu platí dobře, co by to mělo být za práci?

„At the neighbours.“ Aha. Sousedi z chajdy, Eva a Mårten, že shánějí někoho na výpomoc, nákupy, malý úklid nebo možná jen tak společnost, pohladit kočku, dolít kafe. Oukej. Díky táto.

Hned za dveřma tě praští unikátní směs smradu. Kočičáky, lidská stařeckost, zatuchlý dřevo, ale i kafe a laskavost. To nevyvětráš. Do očí tě neštípe jen puch, ale je doslova cítit, jak ti na chloupkách v nosu zůstávají zrníčka všudypřítomnýho stoletýho prachu. Úplnej vesmír prachu, galaxie pavučin a planety chlupů.

Koček bylo střídavě sedm nebo osm, záleželo na kočičí náladě a obsahu misek u sousedů. Vrzavý prošlapaný schody, dřevěný zábradlí rozpáraný od kočičích drápů, stoletý dvířka s klikou ze středověku. V kuchyni konvička čaje, v obýváku nekonečno knih, piano a doutníky. Po zdech různý obrazy, divný rytiny, vzkazy, fotky s králem a další mrtvý vzpomínky.

Mezi knihama a knihama visel na zdi obzvlášť odpornej malej obrázek, natisknutej v nějaký nekvalitní tiskárně, přejetej parním válcem nebo vytaženej ze stoletý truhly. Dole v rohu měl podpis AD. Vždy, když jsem okolo něj procházela, doplnila jsem si v duchu HD. Byl na něm chlap s jelení hlavou a psi, co na něj snad vrčí. Něco pro mou mírumilovnou duši.

No, ale Eva Bergman, dáma z dřevěný chajdy, měla to největší srdce na světě. Ujala se mě jako vlastní vnučky. Byla mi babičkou i PR manažerkou. Viděla, jak si chystám polívku ze sáčku a jím něco jako švédskej gothaj. Pár dní na to zavolala dvěma sousedům a domluvila mi u nich úklid jednou týdně za 12,5 euro na hodinu. Tenkrát jsem uklízela běžně za 8 a to byla pecka, protože kdo u nás doma měl dvě kila za vysávání? Ehm.

Eva byla sice dáma, ale už značně sešlá. Ohnutá doslova jako otazník tak, že aby mě viděla, musela si sednout, šoupavá chůze. Byla vzdělaná a zcestovalá, měla jméno nejen na univerzitě, kde kdysi učila ruštinu, ale i v médiích. Bylo rozkošný, jak se se mnou oba snažili mluvit rusky. S nimi jsem udělala výjimku a ruština mi nevadila.

Vždy, když jsem k nim přišla s nákupem, sedl si Mårten s těžkým tělem před piano a začal hrát Vltavu. Starej, vousatej Švéd si jen tak sedne a spustí Mou vlast, i když je to má vlast. Pokaždý mě to dojímalo. I teď.

Měsíce plynuly jako ta Vltava a moje nadšení z Uppsaly pomalu opadávalo. Váhala jsem, kam dál se posunout. Profesně i fyzicky. Po dvou letech uklízení a snahy dostat jinou práci než utírací, doprovázecí nebo hlídací, jsem se rozhodla vrátit se do domoviny. Věděla jsem ale, že rozhodně nechci zpět do pokojíčku s bráchou, byla jsem už dospělá přece. Jo, ale co chci dělat, k tomu jsem ještě nedospěla. V tomhle to generace mileniálů nemá jednoduchý. Můžeme totiž najednou všechno. Tak si vyber.

Eva mi vždycky říkávala, že hezky kreslím. Což jsem dělávala převážně v jejich chajdě, když jsem chodila krmit kočky. Pryč bývali s Mårtenem výjimečně, ale i když byli na pár hodin třeba na natáčení rozhovoru v televizi, Eva byla klidnější, když jsem u nich udržovala oheň a hladila kočky. Jo, platili mi za to. A tak když jsem dočetla Lolitu a Pěnu dní, čmárala jsem na krabičky od doutníků nebo na účtenky, kterých se všude válela miliarda. Bylo mi líto je při úklidu jen tak vyhazovat.

Dva tisíce kilometrů od místa, kde jsem vyrůstala. Až tady si uvědomuju, kam skutečně patřím, pokojíček nepokojíček. Blížil se můj odjezd. S rodinou, kde jsem pracovala, jsme měli dobrý vztahy, ale takový švédský, řekněme. Pracovně-chladný. Nestěžovala jsem si, ale ani jsem při loučení nebrečela. Po mně přijde aupairka číslo čtrnáct. Zato v chajdě bylo roztomilý smutno. Takový to, jak krabatíš obličej, ale zároveň jsi vděčná. Jak se ti brada smrskne do vlašskýho ořechu, ale zároveň se směješ. Milá melancholie, dojetí, objetí a odjetí.

Nakreslila jsem pro ně áčtyřku všech pocitů, který jsem s nima zažila. Další vzpomínka na tu jejich zeď. Snad tam najdou místo. Mårten mi podával stařecky se třesoucí ruku a políbil tu moji. Eva mi předala tenkej dárek. Někde v hlavě, fakt hluboko (nebo povrchně?), mi proběhla myšlenka, že mi dává peníze. Možná jsem si to i trochu přála a styděla jsem se za to. Vždyť už mi přeci tolik dali. Ale věděli, že se chystám do pronájmu…

V obálce od Evy byly mnou pokreslené účtenky úhledně nalepeny na kartonu. A vzkaz, ať z toho udělám výstavu. Ať pokračuju a nebojím se dát tomu čas. A prostor.

Mezi kartonama byla ještě jedna obálka. Pevná, vyztužená, vypadala důležitě. Tak přeci? Rozbaluju a trochu, vlastně hodně, tajim dech.

„Ty vole.“ Rytina parním válcem AD. Fakt díky. Oni věděli, že na ní furt zírám, ale ne proto, že bych ji obdivovala, ale proto, jak moc děsivej mi ten výjev přijde. Ale vlastně se směju. Sama sobě.

Novej minibyt, holý stěny i myšlenky. Zkouším tam instalovat ty účtenky. Je jich dost, možná by to mohlo viset v nějaký kavárně. Svézt se s použitýma a využitýma účtenkama na zerowaste vlně. Slyším Vltavu. Pro všechnu lásku k Evě a Mårtenovi si pověsím tu oplzlou rytinu. Už mi nepřijde tak děsná, když s sebou nese vzpomínku na ty dva. Kus života. Jejich i mýho. Společnýho. Tolik pro mě udělali. Ale stejně, čokli vzteklí a jelení bizár…

Aspoň si furt zpívám: „Mmmm… Řekli mi, že mám ADHD, že prej jsem divokej…“

Zvonek, zvykám si na ten novej zvuk.

„Čáááu, tady brašule, můžu dál? Přišel jsem tě zkontrolovat.“

Gestem vyzvu toho malýho vořežpruta dál. Rozhlíží se. Chválí kuchyň, mintovou výmalbu i minimalistický (protože prachy) doplňky.

Rytina. Civí. Asi ho taky sere jako mě, chci mu to vysvětlit, ale dřív se mě zeptá:

„AD? Víš co to je?“

Brácha na rozdíl ode mě nemá tvořivý cítění, zato dějiny umění si listoval už ve školce.

„Hnus, ale originál,“ povídám klidně.

„Ty vole, to je Albrecht Dürer. Originál???“