Příběh Aktájóna

Théby již stály a Kadmos již mohl se zdáti být šťasten,
třebaže vyhnanec byl. Měl Marta a Venuše dceru
Harmonii svou za choť, měl děti z té vznešené ženy,
synů mnoho a dcer a mnoho milených vnuků,
ovšem mladičkých ještě. Však dokud nepřijde večer,
nesmí se chváliti den a nikdo se nazývat šťastným,
pokud naživu jest a pokud ho nekryje země.

Mezi tolika štěstím se stane příčinou první
smutku Kadmova vnuk, jenž v paroháče se změní,
taktéž i jeho psi, již pánovou krví se zbrotí.
Ale dobře-li pátráš, on zločinu nedopustil se,
náhody vinou vše bylo; což v omylu viděl bys zločin?

Krev různých zabitých zvířat již horské zbavila svahy,
den byl uprostřed již a nejmenší věcí všech stíny,
od slunce vzdáleny byly již stejně východ i západ,
mladý když Aktájón své věrné na lovu druhy,
bloudící houštinami, svým klidným svolával hlasem:
„Lovecké sítě a zbraně nám šelmy již zbrotily krví,
štěstí dnes přálo nám dosti. Až zítra zas Jitřenka nová
na voze červánkovém si vyjede po nebo vzhůru,
znova se do lovu dáme. Teď právě nad námi stojí
slunce vprostřed své dráhy, až pod jeho žárem zem puká;
zastavte dnešní svůj lov a zvedněte uzly svých sítí!“
Muži hned rozkazy plní a přeruší horlivou práci.

Smrky a cypřiše štíhlé blíž svobody tvořily údolí stinné,
Gargafii, jež posvátné bylo Diáně Panně.
V jeho nezazším koutku se tajila jeskyně lesní,
uměle nevytvořená, však příroda důmyslem vlastním
umění napodobila a z pískovce balvanů lehkých
vysoko klenutý strop v ní nádherně vybudovala.
Napravo potůček bublá, v něm čistá a průhledná voda,
jeho široké břehy jsou vroubeny měkkoučkou travou.
Do jeho pramenů ráda chodila bohyně lesů
svlažit si panenské tělo, když honbou znavena byla.

Jakmile vstoupila sem, hned jedné z mladých svých družek
popuštěný svůj luk a toulec a oštěp svůj dala,
odložila své roucho a dala je do rukou druhé;
jiné dvě nymfy jí opánky zují, však zručnější nad ně
Krokalé Isménovna jí spadlé po šíji vlasy
do uzlu váže, ač s rozpletenými sama též byla.
Nefelé, Hyalé, Ranis a Psekas a Fialé krásná
do džbánů naberou vody a polévají svou paní.
Zatímco po svém zvyku se Diána omývat dává,
ejhle, mladý vnuk Kadmův, když skončil pro dnešek honbu,
po lesích neznámých bloudě a kráčeje nejistým krokem,
došel až tohoto háje, kamž vlastní ho zanesl osud.

Aktájón jakmile vstoupil sem v jeskyni, zrosenou vodou,
nymfy jak byly nahé, když vstoupiti spatřily muže,
začaly bíti se v prsa a náhle se do křiku daly,
celý jenž naplnil háj, a obstoupivše svou paní,
těly ji zakryly svými. Však bohyně větší než ony
přece jest sama a o hlavu převýší všecky své družky.
Nach, jaký oblaka mají, když slunce do nich se opře,
nach, jaký Jitřenku zdobí, když za ranních červánků vzchází,
takým se Diána rděla, když bez šatu spatřena byla.

Ačkoliv průvodkyň dav ji obstoupil dokola kolem,
bokem stanula šikmo a obrátivši se zpátky,
jako by chtěla po ruce míti svůj luk a své šípy,
do hrsti nabrala vody, neb tuto jen po ruce měla,
postřikla obličej mužův, a kropíc ho mstícími proudy,
tato přidala slova, jež věštbou jsou budoucí zhouby:

„Nyní si vyprávět můžeš, že viděls mě bez šatů tady,
vyprávět budeš-li moci.“ Víc ničím mu nepohrozivši,
parohy jeleními pak na hlavě obdařila ho,
prodloužila mu šíji a zašpičatila mu uši,
v nohy mu změnila ruce a paže ve dlouhé běhy.
tělo Aktájónovo pak pokryla skvrnitou srstí.
Plachost mu nádavkem dala. A potomek Kadmovy dcery
běží a diví se sobě, že najednou rychlosti nabyl.
Ale když obličej svůj a parohy ve vodě uzřel,
„Ó já ubohý!“ zvolati chtěl, však nevydal slova.
Zalkáním řeč jeho byla a po tvářích nikoliv lidských
proudy mu kanuly slz. Jen lidská mysl mu zbyla.

Co si má počít? Zda domů se vrátit v královský palác,
nebo se ukrýti v lesích? Strach se studem v tom i tom brání.

Zatímco váhá, jej psi jeho spatří: Černonoh první,
potom slídivý Stopař a štěkotem znamení dají,
Stopař z krétského rodu a Černonoh lakedajmonský.
Za nimi o závod jiní se řítí jak vichřice prudká:
Horolez, Všehožrout, Bystrouš, z hor arkadských pocházejíce,
Srnomor silný a ukrutný Divous a Bouřlivák lítý,
Perutník nohami rychlý a čichu jemného Lapač,
statečný Štěkoun, jenž nedávno kančím byl poraněn zubem,
vlkem zplozený Lesař a Ovčák, jenž hlídal dřív stáda,
Dračice, rychlá jak vichr, s níž běžela dvojice štěňat.

Za nimi v slabinách štíhlý se řítil korintský Chyťho,
Běhna a Třeskna a Straka a srdnatý Tygr a Silák,
Bělák předlouhé srsti a Černouš, huňatý velmi,
Lakón se Sparty statný a Vichřice výborná v běhu,
Rychloun a kyperský Vlčák, s nímž rodný utíkal bratr,
Hltoun s bělostnou skvrnou, jež na černé skvěla se hlavě,
potom Černavec statný a Chlupáč, zježený celý,
za nimi z krétského otce a ze spartské zrozený matky
Nezkrotník pádil a Zuboun a hlasu ostrého Štěkáš,
s nimi též jiní, jež jmenovat nelze. A tato psí smečka
žene se po strmých útesech skal a přes hory doly
cestou necestou dál, jen po své kořisti dychtíc.

Aktájón utíká místy, kde častokrát lovil a honil,
běda! on utíká před sluhy svými. Jak rád by byl zvolal:
„Já jsem Aktájón přece, což svého již neznáte pána?“
Vůle však nemá již slov. Jen štěkot psů vzduchem se nese.
První jej Černochlup chytil a do zad mu zahryzl zuby,
Šelmožrout potom a Horák mu divoce ramena rvali;
později vyběhli sice, však přímo přes vršek cestou
druhy předběhli své, a zatímco zadrží pána,
celá sběhne se smečka a v kořist se zahryzne zuby.
Celý je ranami poset a sténá a vydává zvuky,
třebaže nikoliv lidské, přec ani ty, jimiž lká jelen.
Jeho tesklivý nářek se ozývá po horách známých,
na kolena když padl a podoben prosebníkovi
namístě vztažených rukou když otáčel němou svou tváří.

Druhové nevědomí psy dráždí obvyklým štvaním,
po Aktájónovi očima všude se rozhlížejíce.
Jako by přítomen nebyl, jej jménem volají všichni
(na jméno zvedá on hlavu) a želejí nepřítomného,
že se připravil o podívanou na kořist náhlou.
Chtěl by daleko býti, však tady je; viděti chtěl by,
nikoliv též i cítit ty činy ohařů vlastních,
kteří jej obstupují a vnořivše v tělo své tlamy,
rozdrásávají pána v tom klamu, že jelen to pravý.

Dříve než skončily jeho život psů přemnohé rány,
Diána lukostřelá prý hněv svůj neukojila.


OVIDIUS. Proměny: metamorfósy. Přeložil Ivan BUREŠ. Praha: Huber – n.vl., 1935. s. 91. Digitalizovaná kniha dostupná z: https://kramerius.lib.cas.cz/uuid/uuid:ea5d03e6-89d5-4e76-9e22-2dc3e2063aa3


Poslechněte si převyprávěný příběh Aktaióna v krátkém animovaném filmu, ve kterém hlavní roli hrají historické knižní ilustrace.