Psí král

Ondřej Doležal

Lesem se rozléhalo štěkání psů.

Náhle se z křoví vyřítil majestátní jelen a několik laní, aby záhy opět zmizeli v lesním porostu. Další laň. A za ní další. Psí štěkot začal nabírat na intenzitě a z křoví o pár chvil později vyklopýtala nová laň. Unaveně se na krátkou chvíli zastavila, snad aby nabrala dech, ohlédla se a potom se znovu napnula ke skoku. Pozdě. Vzduch pročísl hrot šípu a neomylně se jí zarazil mezi žebra. Laň se tak pouze s tichým hlesnutím svalila k zemi.

„Už to musí jednou provždy přestat! Nemůžu dál!“ ozvala se udýchaně poslední laň. „Příště budu na řadě já!“ „Anebo já…“ přisvědčila další samice.

„Neurodilo se a lidé mají hlad,“ přidala další.

Mladší laně jen souhlasně přikyvovaly a malý kolouch, který před nedávnem přišel o matku, se nervózně rozhlížel. Po tomto sborovém souhlasu se laně významně podívaly na opodál stojícího jelena, který si teprve nedávno, po urputném souboji se svým sokem, vybojoval nárok na toto stádo, a od něhož očekávaly svou spásu.

„Zatraceně, co já s tím mám asi tak udělat?!“ pomyslel si jelen vyděšeně, ale nedal na sobě nic znát, aby neztratil vážnost. „Je-li to vaše přání, lovci již pro nás nebudou hrozbou,“ pronesl ke svému novému harému. „Promyslím, jak odpovíme, a zítra očekávejte plán.“

Té noci se jelen toulal lesem a přemýšlel, jak se postavit lidem tak, aby si zachoval čest i své laně a zároveň nebyl vystaven žádnému nebezpečí. „Zatracení dvojnožci,“ přemítal, „ale ti jejich psi jsou ještě horší. Nebýt jich, hravě jim utečeme.“ Náhle povětřím prolétla stará sova: „Když je nemůžeš porazit, dej se k nim!“ zvolala a byla ta tam.

Ráno jelen vítězoslavně oznámil: „Jelikož není možné se psy ani s lovci bojovat, rozhodl jsem se, že se staneme psy. Nebudeme pak už muset nikdy utíkat – naopak, sami se staneme vládci lesů.“ Z malého stáda se začalo ozývat překvapené a nesouhlasné mručení. „Ale jak to provedeme?“

„Máte štěstí, že jste si našly zrovna mě,“ pravil klidně jelen, „je mi známo kde co a pokud náhodou něco neovládám, znám toho, kdo ano. Had z mýtiny pod starým dubem je mistr převleků. Zná vědění samé země a odpoví nám.“ Samozřejmost a jistota, s jakou jelen pronesl svá slova, snadno všechny přesvědčily, a tak se z nejistého frkání rázem stalo obdivné souhlasné přitakávání. Stádo se tak vydalo s jelenem v čele pod starý dub v hloubi lesa.

„Tedy psy se chcete stát… nu dobrá, dobrá… neshledávám vaše pohnutky moudrými, leč vyhovím vám. Zde je mých šupin několik. Zabalte je do listí hlohu společně se srstí tvorů, jimiž státi se chcete, ve vašem případě srstí psí, a za jasného novoluní či úplňku pojezte je ve vodách místního jezírka,“ zasyčel svá slova had a otráveně se odplazil do úkrytu.

„Jak ale seženeme psí srst?“ tázala se zmateně nejstarší laň a nejisté pohledy kolegyň jí byly souhlasem. „Žádný strach,“ vkročil do řeči rázně jelen. „Dejte tomu pár dní,“ řekl, „a jsem si jist, že srsti bude dostatek.“

Lesem se rozléhalo štěkání psů.

„Chuděrka. Bez matky byl poslední dobou úplně ztracený,“ skláněla se stará laň nad rozrytou zemí, pokrytou stovkami zkrvavených žlutých listů. „Nebožák,“ dodala další. „Takové neštěstí,“ přidala se mladá, „ještě chvíli a už by mu nic nehrozilo.“

„Nešlo to,“ zařízl bědování jelen, „neměli jsme kde vzít srst psů. V dobrém na něj bude vzpomínáno. A teď neřečněte a hledejte – chlupů není nazbyt, tak ať vám nějaký neunikne!“ pronesl ještě rázně a na okamžik mu proběhla hlavou příjemná myšlenka: „Alespoň jsem se ho do budoucna zbavil. Teď budou jenom moje…“

„Už se těším, až budeme za pár dní konečně smečka,“ řekla stará laň, když odcházeli z místa s dostatkem psích chlupů, „už v tomhle strachu a hrůze nemůžu žít.“

Následující večery často vycházel jelen na dohled lidských obydlí, pozoroval jejich obyvatele a přemýšlel, co dělat a jak jednat, až se brzy stane psem.

Slunce zapadlo a nebe si začal uzurpovat úplněk.

„Je to tu!“ pronesla vzrušeně mladá laň. „Konečně…“ vydechla s úlevou stará. „Rychle, rychle, viděla jsem dole pod kopcem lovce, dny se krátí a oni jsou bez úlovku, a tak to zkouší ještě s končícím večerem,“ dodala naléhavě další.

V dáli zněl tlumený štěkot a příkazy.

Oči laní se upíraly na jelena s toužebným očekáváním. Ten po chvíli jen tvrdě pronesl: „Teď to ještě není možné.“

„Cože?“

Náhle se nedaleko ozval hluk smečky a skupina se vydala na útěk.

Lesem se rozléhalo štěkání psů.

„To je hrozné!“ pronesla laň, sklánějící se nad rozlámaným křoviskem, ve kterém lovci nenechali z uštvané staré laně nic než krvavé stopy. „Proč? Vždyť jsme se mohli proměnit?! Mohla žít!“ vrhala jiná zoufalé naléhavé pohledy na jelena, stojícího opodál. I ostatní zbylé laně neskrývaly zoufalství a chtěly slyšet odpovědi.

„Dost,“ utnul šum rázně jelen, „jste jak tupé krávy, které si jen plní břich, a nepochopily byste to. Jsem jediný, kdo přemýšlí, jak obstarat blaho pro nás všechny a zvažuje rizika,“ mluvil dál. „Rozjímal jsem nad naší budoucností,“ pronesl a vykročil směrem k zarudlému keři, „a rozhodl jsem se, že se stanu člověkem,“ dořekl a pysky sňal ze zlomené větvičky několik dlouhých lidských vlasů. „Člověkem?“ vyhrkla překvapením nejbližší laň. „Ano,“ zarazil ji, „dospěl jsem k názoru, že jiná cesta není a já tu oběť podstoupím.“ „Sledoval jsem lidi dlouho a jsem si jist, že bez člověka se naše smečka neobejde,“ pokračoval ve svém kázání.

„Smečka bez člověka nemá budoucnost. Pokud na nás narazí jiný lovec, v lepším případě nás zajme, uvrhne do řetězů a zotročí a naše svoboda bude ta tam. V horším nás bude pokládat za zdivočelé psy a zabije nás. Pouze pokud budu váš majitel, uchováme si svobodu,“ pronášel sebejistě, zatímco se mu hlavou míhalo: „V žádném případě vás nenechám nikomu jinému. Jste jen moje a moje zůstanete.“

„Ne vždy je smečka úspěšná a často hrozí hlad. Pak tu ale budu já a vždy pro vás budu mít krmi,“ pokračoval a těšil se na hody, které ho čekají, a v duchu si opakoval: „Vždy pro vás budu mít kosti, zatímco na mě bude čekat na stole nejlepší pečeně.“

„A nakonec – život i mezi lidmi bývá často těžký. Hrozí bída a nemoci a od toho tu budu opět já a postarám se,“ zakončil ke svému publiku, aby pak zakončil ještě k sobě: „Když bude bída, prodám vaše prašivé kožichy jinému lovci, a zatímco vás začnou dohánět stáří a nemoci, já budu po zemi chodit ještě dlouho po vás.“

 „Nuže, nyní se již nezdržujme na tomto ponurém místě a vykročme za lepšími časy,“ dodal, zatímco odcházel do tmy se svou trofejí.

Samozřejmost a promyšlenost toho, co řekl, nemohla než přesvědčit zbývající laně, že jedině on ví, která cesta je správná, a tak se plny očekávání a fascinace vydaly za jelenem do noci.

Následující večery často vycházel jelen na dohled lidských obydlí, pozoroval jejich obyvatele a přemýšlel, co dělat a jak jednat, až se brzy stane člověkem.

Tehdy do kraje zavítal král na bohatě zdobeném povoze, ve zlatavém šatu a s vavřínem kolem hlavy. „Kdybych tak nebyl jen pouhým člověkem, ale samotným králem. Nevládl bych jen smečce svojí, ale i všem ostatním!“ přemýšlel. „A vlastně proč ne? Proč bych jím nemohl být?“

Krátce nato se už jelen procházel kolem velké skupiny divočáků. „Co tu čmucháš, paroháči?!“ osočila se na něj bachyně. „Jdu z východu a chtěl jsem vám přinést dobré zprávy, ale když o ně nestojíte…“ „Nežvatlej a vyval to!“ skočil mu do řeči černý kanec. „Za kopcem v údolí vedle říčky je nejbohatší bučina široko daleko. Závěje bukvic, kam jen oko dohlédne, takže pokud máte nedostatek, spěchejte,“ pobídl jelen stádo prasat. Kňouři tedy nelenili a vydali se k místu zaslíbenému.

Jelen ale mezitím vyrazil jiným směrem – k vavřínovému stromu.

Král na nádvoří diskutoval s místním správcem, když náhle uviděl, jak k němu směrem od lesa kráčí majestátní jelen s bohatým parožím, na němž měl namotané vavřínové ratolesti. „To je znamení! To je královský jelen, toho musím mít!“ zvolal král. „Správa počká, teď se jde na lov. Koně a psy!“

Zanedlouho už krále obklopoval průvod lovců a psích smeček. Jelen je opatrně vedl až k bohaté bučině, kde si mezitím nestřídmí kňouři nacpali svá břicha k prasknutí. Ty nenápadně oběhl a skryl se na vzdálenějším úbočí, aby měl vše na očích.

Kanci byli tak zapálení do bukvicového hodování, že si plně uvědomili blížící se nebezpečí, až když bylo prakticky u nich. Tak je tady nalezla, přecpané a s říčkou v zádech, králova družina.

Lesem se rozléhalo štěkání psů.

Pozdě navečer se již jelen osmělil a vydal se do bučiny zbrocené krví. Na místě, kde viděl krále spadnout z koně poté, co proti němu vyrazil statný černý kanec, objevil po chvíli dlouhý šedý vous. „Šarlate a zlato, již brzy se shledáme,“ řekl si jelen.

Měsíc byl v novu.

Laně nervózně přešlapovaly na břehu před prazvláštní kombinací listí, šupin a chlupů a čekaly, kdy jejich ochránce započne proces přeměny.

„Vlezte do vody a započněte,“ opáčil jelen, „musím vás hlídat před nezvanými hosty. Až budete v bezpečí, přidám se.“

Proti takové obětavosti laně nemohly nic namítat, a tak jedna po druhé zhltly zázračný recept. Kouzlo měsíce, vody i ingrediencí začalo brzy působit a laně se pozvolna proměňovaly do malých čtyřnohých chlupatců.

Po chvíli, kdy již z laní byly skoro feny, rozhodl se jelen, že kouzlo je bezpečné, nic mu nehrozí a může se vydat na svou cestu za trůnem. Pozřel tedy svůj díl. Náhle i na něj kouzlo začalo pomalinku působit. Světlé chlupy na hrudi se proměňovaly ve zlatavý pancíř, přední kopyta v lidské ruce. „Funguje to! Budu král!“ pomyslel si blaženě.

Náhle si ale cosi uvědomil. Kolem něj stála smečka zuřivých psů, vrčících na tohoto podivného polotvora, čpícího po zvěřině. Chtěl utéct, ale pouhá dvě nemotorná kopýtka nebyla s to nikam ho unést. Počal tedy zoufale volat o pomoc: „Kňouříci zlatí, divočáci milí, přispěchejte na pomoc svému lesnímu příteli! Zbavte ho zlých psů, rozpárejte je, rozneste je, dřív, nežli se i na vás vrhnou!“

Krev vsáklá v zemi však už odpovědět nemohla.

Smečka divokých psů se zuřivě vrhla na toho podivně vypadajícího nemotorného jelena.

Večer prolétala nad zakrvácenou mršinou stará sova. „Psovi psí smrt,“ lakonicky procedila zobákem a nesla se nocí dál.