Duch lesa

Karin Novotná

Autobus vysupěl strmý kopec s vypětím všech sil a válců. Amélie postávala na schůdcích se sluchátky v uších jako ochranou před kýmkoli, kdo by s ní chtěl náhodou zapříst rozhovor. Pořád existovaly staré dámy dychtící po klepech, které neodradily dívčiny černě podmalované oči, podomácku rozervané džíny, ani okované boty.

Na zastávce si přehodila batoh přes rameno a rozhlédla se po bezútěšné samotě. Konec světa. Vymlácená okna roky zavřené samoobsluhy a odpadávající omítka na bytovce. To se spraví, tvrdila správcová už třetím rokem, a přesto to pořád vypadalo jako bydlení v ghettu. Alespoň že doma to měli hezký.

Zaplula do pokoje. Měla za sebou fakt blbej den a tentokrát v tom byla nevinně. Teda skoro. Na zkoušení se učila, ale ten samolibej mladej matikář jí dal vypočítat příklad z vysoký školy, a to fakt neměla šanci. Takže si potupně postála před tabulí, aby pak odešla s pětkou. Vztekle mrskla batoh vedle psacího stolu. Jasně, že to byla pomsta za to, jak mu „omylem“ nalepila ožvejkanou žvejkačku na židli a on si do ní sedl… Tahle válka ještě neskončila, slíbila si v duchu.

Byly jen dvě věci na světě, co mohly ten den vylepšit. Nové cédéčko AC/DC, to už měla uložené na Spotify. A malování. Vykoukla z okna – bylo nádherné babí léto. Na odevzdání portfolia k přihlášce na uměleckou školu měla už jen pár týdnů. Mohla by si naskicovat krajinku…

Nacpala batoh malířskými potřebami a namazala si krajíc chleba paštikou. Chtěla napsat vzkaz mámě, ale nejdřív nakoukla do bratrova pokoje, jestli se tam nezašívá. Seděl na posteli v batikovaném tričku a četl si. Vzpomněla si, jak k němu jako malá vždycky za bouřky lezla do postele. A jak dělali průšvihy. Jednou vysklili výplň dveří, a když se snažili zbavit důkazů (ne že by si nikdo nevšiml absence skla), Matouš si o vyčnívající střep roztrhl obočí. Velkej brácha.

„Čau,“ zaklepala na pootevřené dveře. „Co čteš?“ Ani nemusela nahlížet dovnitř, aby věděla, že zase boří nos do stránek nějaké mytologie. Měl jich na poličce vyrovnaných asi dvacet.

„Knížku,“ odpověděl naučeně a zvedl knihu do vzduchu, aby si mohla přečíst titul. Severská mytologie od Neila Gaimana. Jasně, Marvel dostal severský bohy do popkultury, a tak si teď všichni ve volným čase četli o Thorovi. Jenže brácha si asi nevšim, že jeho kámoši čtou maximálně komiksy. Proto asi Matouš o víkendech začal s lukostřelbou – chtěl bejt jako Hawkeye a balit na to holky. V knihovně.

„Slyšel jsi už o internetu?“ rýpla si do něj.

„Mám rád relevantní zdroje,“ usmál se. Protočila oči. Relevantní. Na nočním stolku u postele ležela nakousnutá tortilla, ze které vyčuhovala rajčata, salát a něco, co připomínalo kousky masa.

„Hele, co to máš?“ zvedla bradu směrem ke svačině. „Vypadá to skoro jedle.“

„Kukuřičná tortilla s fazolemi, sójovým granulátem, zeleninou a jogurtem.“

Jako by nebyl dost divnej i bez toho, aby byl vegetarián, pomyslela si. Když s tím před pár měsíci začal, tipovala, že mu to vydrží maximálně týden, ale spletla se.

„Uh, tak to si nedám. Čekaj tě krušný časy na záchodě,“ vyplázla na něj jazyk.

„To je všechno?“ zvedl jedno obočí, v jasně modrých očích se mu zablýsklo. Nahodil tón, který jí měl ukázat, kdo že je tu skoro dospělej.

„Jo, jdu malovat k jezírku, tak to pak řekni mámě, než začne vyšilovat. Mobil mám u sebe a do večeře jsem zpátky.“

„Jasně,“ zase sklonil hlavu ke knížce.

*

Až na lesní pěšině jí došlo, že si nevzala ani deku na sezení. Tam, kde se křížily dvě cesty, vklouzla do podrostu a sledovala uzounkou vyšlapanou stezku. Přesně věděla, jaké místo chce namalovat.

Sluncem prosvícené žluté a červené listí se tu a tam sneslo na hladinu jezírka. Ve vodě se odrážely barevné koruny stromů a modrá obloha. Jeden ze stromů nevydržel jarní vichry a zlomil se. Kmen se obloukovitě klenul nad vodou a koruna se do ní zanořovala téměř až na druhém konci jezírka. Kolem břehů vyrůstaly dlouhé zelené stvoly vodních travin a kvetly žluté kosatce. Dokonalé místo.

Nechala se malováním zcela pohltit. Ve chvílích, kdy tvořila, zapomínala, kdo je a kde je. Tužkou načrtla obrysy a začala stínovat. Pro tentokrát nechala barvy v batohu. Ze soustředění ji vyrušilo zašramocení.

Vzhlédla, chvíli nehnutě sledovala okolí. Z travnatého porostu vykoukla hlava loveckého psa. Měl obojek, ale nevypadal, že by někomu patřil. Když se ukázal celý, všimla si, jak se mu pod kůží rýsují žebra a že na jednu nohu pajdá. Amélii se rozbušilo srdce, když zamířil k ní. Vzápětí se za ním objevili další tři.

Třeba jen mají hlad, zamyslela se Amélie a rozepla batoh. Úlevně vydechla, když nahmatala chleba v papírovém pytlíku. Psi to ucítili a přidali. Rozlomila svačinu na čtyři části a hodila je co nejdál od sebe. Ohařům se zablýskly oči, chňapali po sobě ve snaze si urvat co největší kus, z tlam se jim vyvalily sliny.

Dívka využila jejich nepozornosti, popadla batoh a začala couvat. Někde četla, že pohled do očí vzteklého psa ještě vydráždí, takže se snažila dívat spíš dolů. Jeden z nich, ten s chromou nohou, si všiml jejího úskoku a s vrčením se vydal po jejích stopách. Za vteřinu už k ní mířili všichni. Hlavy skloněné k zemi.

První z nich jí chňapl po noze, jen co se dostal dost blízko. Ohnala se po něm batohem a po druhém kopla, až zakňučel bolestí. Ale obklíčili ji. Máchala kolem sebe, kdykoli se některý z nich přiblížil, než se jeden z nich do batohu zakousl a vyrval jí ho z rukou. To byl konec. Psi se rozštěkali, jako by si uvědomili, že mají vyhráno.

A v tom to uviděla. Jen pár kroků od ní stál… jelen. Ale na zadních, vzpřímeně jako člověk. Dokonce byl oblečený do jakési košilo-zbroje. Přes hrudník se mu táhl popruh s toulcem šípů, luk držel v ruce. Všimla si, že má opravdu spíš ruce, i když s černými drápy. A oči nepřirozené modré barvy, nad jedním z nich mu nerostla srst, nejspíš jako památka na nějaký souboj.

Je to jen maska. Taková ta gumová hlava, kterou si člověk nasadí a… všimla si, jak to stvoření poodhalilo zuby v něčem, co se podobalo úsměvu. Jelen natáhl tětivu a první šíp našel svůj cíl.

Zabodl se tak hluboko do hlavy jednoho ze psů, až mu z čela zůstala trčet jen část s pery.

„Ježiši!“ vykřikla Amélie a na okamžik zapomněla na ostatní dorážející psy. Pajdavý vyskočil a chňapl jí po ruce. Vykřikla, když se jí zuby zvířete zanořily do masa na předloktí i přes koženkovou bundu. Pár vteřin nato ji pes pustil a padl mrtvý k zemi se dvěma šípy v opelichané hrudi.

„Běž!“ řekla ta bytost podivuhodně srozumitelně a máchla rukou směrem k civilizaci. Amélie se rozběhla mezi stromy a vnitřně čekala bolest, až se jí jeden ze zbývajících psů zakousne zezadu do nohy. Když se ohlédla přes rameno, viděla, že si jí vůbec nevšímají. Blížili se k jelenovi.

Celou cestu domů běžela. Byla příliš vyděšená na to, aby zvolnila. Rozrazila dveře, matka seděla v obýváku u zapnuté televize a četla si. Nesnášela ticho.

„Ahoj zlato, stalo se něco?“ zvedla oči a prohlížela si dceru lapající po dechu. Amélie nahodila neproniknutelný výraz puberťačky a něco zamumlala, načež zmizela v koupelně a zavřela za sebou dveře. Tohle by jí stejně nikdo nevěřil. Možná by tomu nevěřila ani ona sama, nebýt kousnutí v předloktí, které sice už nekrvácelo, ale nepříjemně v něm tepalo. Vyčistila si ránu nejlépe, jak dovedla a doufala, že pes neměl vzteklinu. Bylo jasné, že bude muset brzy s pravdou ven, nebo alespoň s její mírně upravenou verzí.

V pokoji sebou plácla na postel a chvíli hleděla do stropu.Napadlo ji, že by měla zkusit najít pár odpovědí na Googlu.

„Sakra,“ zaklela pro sebe. Mobil nechala v batohu a ten zůstal v lese. Kousla se do spodního rtu, až to zabolelo. Věděla, že nemá odvahu si pro něj sama dojít a zatím si neuměla představit, jak mámě popsat to, co se odpoledne stalo. Zavřela oči.

Nejspíš na chvíli usnula, protože když oči zase otevřela, byla už tma. Natáhla se pro mobil, ale na poličce samozřejmě nebyl, proto rozsvítila alespoň lampičku. Na druhé straně dveří jejího pokoje slyšela kroky a pak zaklepání.

„Jo, jsem tu,“ odpověděla nepřítomně.

Dveře se pootevřely. A ona uviděla svůj batoh. Ten, který nechala v lese při útěku před smečkou divokých psů. Bratr dveře zase zavřel a chvíli u nich nervózně postával.

„Dík, kdes ho našel?“ nadhodila naoko ledabyle, přestože se jí roztřásly ruce. Matouš polkl a udělal krok blíž. Tvářil se tak provinile, až se jí ho zželelo.

„Seš v pohodě?“ zvedla tázavě jedno obočí.

„Já jo, ale co ty?“ Sedl si vedle ní na postel a pohledem zabloudil ke dvěma náplastem, kterými si přelepila ranky na předloktí.

Přitáhla si kolena pod bradu, potřebovala se na chvíli něčeho chytit. Zadívala se mu do tváře a najednou si byla úplně jistá.

„Tos byl ty, že jo? V tom lese?!“

Zatěkal očima ze strany na stranu a neřekl nic. Ale ty modré oči ho prozradily. Stejně jako jizva v obočí. Uvědomila si, jak strašně tíživé muselo to tajemství pro něj být. A jak moc ho změnilo a přinutilo dospět. Vybavila si stohy knih o mytologii v jeho pokoji – tam hledal odpovědi. Ale byl na to sám. Alespoň doteď.

„Jak je to možný?“ vyhrkla.

Pokrčil rameny. „To se snažím zjistit…“