Příběh motivu literární soutěže IluStory 2020

Motiv, který měl podněcovat vaši fantazii, pochází z krásné knihy z historického fondu Knihovny Akademie věd ČR. Jedná se o Ovidiovy Proměny – Les Metamorphoses d’Ovide en latin et françois, vytištěné v Amsterdamu v roce 1702.

Tento obrázek ilustruje Aktaiónův příběh z třetí knihy Proměn. (Přečíst si ho můžete tady.) O příběhu samém a o tom, co na obrázku můžeme vidět a prozkoumat, si povíme poté, co krátce představíme autora Proměn.

Ovidius

Mistr, který uměl vyprávět, a jeho život s osudovou proměnou.

Publius Ovidius Naso (43 př. n. l.–17/18 n. l.) byl nesmírně talentovaný římský básník, který žil před více než dvěma tisíci lety v tehdejší Římské říši. Od mládí si za svým nadáním šel a svůj talent rozvíjel. Kromě krátké doby, kdy přišel do Říma ze svého rodného města Sulmo v jižní Itálii (dnes Sulmona), aby se vzdělal a stal se státním úředníkem, se naplno věnoval poezii.

Napsal řadu básnických sbírek, o kterých se dodnes učí ve školách, a jeho dílu patří přední místo v kultuře obecně. V českém překladu si i dnes můžete přečíst jeho Listy heroin (lat. Epistulae/Heroides), Lásky (lat. Amorum libri), Umění milovat (lat. Ars amatoria), Jak léčit lásku (lat. Remedia amoris), Kalendář (lat. Fasti), Žalozpěvy, Listy z Pontu. 

Ovidiovým nejznámějším spisem jsou Proměny.

Málem se stalo, že se nedochovaly, protože rukopis Proměn Ovidius v zoufalství zničil. Naštěstí se mezi jeho přáteli a obdivovateli dochovaly dřívější opisy, a tak nám Proměny zůstaly zachovány.

Ovidiovi se totiž roku 8 n. l., kdy Proměny dopsal, naprosto proměnil život. Dostal se do nemilosti císaře Augusta (Gaius Iulius Caesar Octavianus, 43 př. n. l.–14 n. l.) a byl vypovězen z Říma do osady Tomis na pobřeží Černého moře, dnešní Constanţy v Rumunsku.

Vyhnanství snášel Ovidius těžce a naděje, že mu bude dovoleno se vrátit do Říma, kde zanechal rodinu a své přátele, mu pohasla r. 17/18 n. l., kdy ve věku 60/61 let zemřel. 

Proměny

Proměněni v příbězích a překladech. Stručné vyprávění o tom, co jsou Proměny zač.

Ovidiovy Proměny (Metamorfózy, lat. Metamorphoseon libri/Metamorphoses) jsou zásadním dílem v mnoha směrech.

Ovidiovy mistrně napsané verše nás postupně provádějí příběhy, které jsou pospojovány motivem lásky a zázračné proměny.

V Proměnách můžeme napočítat na 250 mytických příběhů, které jsou dodnes základem naší znalosti antické mytologie. Vedle literárního a filologického významu přinesly Proměny nezměrnou inspiraci do výtvarného umění. Na jejich motivy vznikla a dodnes vzniká celá řada obrazů, soch, maleb, grafik a ilustrací. 

Už od počátku, kdy byly Proměny v rukopisech opisovány, je zdobily iluminace.

Vrchol oblíbenosti Proměn přinesl středověk (11.–13 století), kdy se jejich význam vykládal alegoricky a spojovaly se s křesťanskou symbolikou. Například počátek Proměn, kde Ovidius vypráví mýtus o Stvoření světa, se přirovnával k biblickému Stvoření; příběh pronásledování nymfy Dafné Apollónem se alegoricky vykládal jako pronásledování duše satanem.

Od počátku knihtisku na konci 15. století se Proměny hojně vydávaly, ať už s ilustracemi, nebo jen s textem a komentáři.¹ Za humanismu je učenci studovali i v řeckém překladu a postupně také vznikaly překlady do národních jazyků: francouzštiny, němčiny, italštiny, holandštiny.

Nejstarším dochovaným českým překladem je rukopis a pochází z pera chrudimského malíře Josefa Ceregettiho (1722–1799).

Úplného českého překladu a tištěného vydání se Ovidiovy Proměny dočkaly až koncem 19. století. V r. 1885 vyšel první díl překladu Jana Červenky,² v r. 1895 byla vydána jeho druhá část. Ve 20. století se čtenáři dočkali hned dvou překladů do češtiny, oba vyšly v r. 1935 – Ferdinanda Stiebitze³ a Ivana Bureše.⁴

Tyto překlady byly použity také v pozdějších vydáních, zmiňme nejnovější vydání Burešova překladu z r. 2005 a naposledy vydaný Stiebitzův překlad s ilustracemi Pabla Picassa z r. 1969. 

Pouze ve stručnosti zmiňme rozdíly obou krásných a kvalitních překladů. Ferdinand Stiebitz je úžasný vypravěč, básník, pečlivý překladatel, který ctí formu a přesnost předlohy a cílí na vzdělaného čtenáře. Ivan Bureš vytvořil poutavý, místy volnější překlad a snažil se, aby textu porozuměla širší čtenářská obec i bez klasického vzdělání.

Databáze

Vyprávění ilustrací – Proměny na jednom místě, rozpitvány a rozčleněny pro vaše hledání.

Výtvarné umění a ilustrace se vždy prolínaly a navzájem se ovlivňovaly. Nejinak to bylo i u Proměn.

Chceme vás upozornit na naši databázi historických ilustrací Ovidiových Proměn – https://ovidiovy-promeny.cz/, kde se můžete seznámit s bohatým výtvarným materiálem ilustrací Ovidiových Metamorfóz ze vzácných tisků z 16.–18. století z fondu Knihovny AV ČR. Jednu ilustraci z databáze již znáte – je to náš motiv soutěže IluStory.

Databáze Ovidiovy Proměny v historické knižní ilustraci umožňuje, vedle fulltextového vyhledávání, rešeršní dotazy podle různých kritérií:

• Typ ilustrace: doprovodná ilustrace, titulní list, frontispis (vlys, iniciála, viněta), dekor, nakladatelský a tiskařský signet,
• Kniha, která ilustraci obsahuje,
• Grafická technika (dřevořez, mědirytina, lept, mědirytina s leptem),
• Umělec – tj. autor předlohy a grafik,
• Ilustrace – podle klíčových slov, rejstříku osob, typu proměny (kdo a v co se mění).

Každá ilustrace v databázi disponuje stručným popisem toho, co se na ní odehrává, technickými údaji (jak je velká a kde se v knize nachází) a kvalitní digitální kopií. Každá z knih je kompletně digitalizovaná a umožňuje nám také prohlížení jednotlivých stránek. 

V současné době databázi dokončujeme, doplňujeme stručné charakteristiky jednotlivých osob v rejstříku Osobních jmen. O našich budoucích plánech s databází si můžete přečíst např. zde.

Aktaión v databázi Ovidiovy Proměny v historické knižní ilustraci

Co nám vypráví ilustrace?
Příběh Aktaióna nad ilustrací –
co je za obrázkem

Trocha symbolů nikoho nezabije. Anebo ano?

Pojďme se na obrázek, který jsme pro soutěž vybrali, společně podívat a objevit, co vše nám vypráví svým výtvarným jazykem. Co je na něm a co je za ním?

Nejprve si řekneme, jak na nás působí. Co v nás vyvolává? Samozřejmě, že v každém může vyvolat něco jiného. Povíme Vám, co v něm vidíme my a co o něm víme.

Je potřeba se do ilustrace ponořit a zkusit pochopit, co symbolickým jazykem vyjadřuje. Její kompozice je promyšlená a nic není „jen tak“, náhodné.

Domníváme se, že každý prvek na ilustraci má nějaký význam a slouží k pochopení hlavního záměru – divákovi (čtenáři) umožnit usebrat myšlenky a podívat se na svou znalost příběhu ještě jinak, výtvarně, nechat na sebe působit dojmy a prožít příběh ještě z jiné perspektivy, na základě vizuálních vodítek.

Svou výtvarnou řečí nám tento obrázek sděluje důležitou část příběhu.

Děj se odehrává v hustém a vzrostlém lese, precizně jsou vykreslené detaily četných stromů, jejich silné kmeny, jednotlivé lístky a jehličí. Máme pocit, že každý detail je důležitý. Až oči přecházejí! My, jako diváci, se ztrácíme a motá se nám hlava ze všech těch precizních jednotlivostí.

Jednotlivými detaily se můžeme kochat donekonečna. Je co objevovat! Zanořujeme se do hlubokého lesa, do jeho atmosféry a výjevu, který nás čeká.

Les – odjakživa znamenal životodárné, ale i temné místo, kde hrozí nebezpečí od šelem, ztráta směru, kde si člověk prostě musí dát pozor a být opatrný.

Les si zaslouží naši obezřetnost a úctu, je to jedno z posledních divokých míst, kde nevládne lidská ruka. Platí tam jiný řád než v lidské společnosti. Byli jsme tam jako lidé kdysi doma, ale už jsme se vydělili. Člověk má les spíše respektovat než ho brát na lehkou váhu.

Svým způsobem je to místo magické, které úplně nechápeme. 

Vraťme se k obrázku.

V lese objevujeme něco jako jezírko, vodní plochu s bujnou vegetací. Voda je podmínkou života, zde vyvolává ztišení a klid.

Možná je to voda od pramene, kde se koupají víly, nymfy, bohové a bohyně?

Každý pramen, studánka, vodní tok či plocha měla svého patrona, božstvo, vílu, něco posvátného, co ji oživovalo. Alespoň tak si to lidé v mytických příbězích vyprávěli.

Tato voda je něčím zvláštní, plná života, dávající život, klidná, okolo ní to životem jen bují. Přesto může skrývat zánik. 

Pohledem kloužeme k jednotlivě vykresleným šťavnatým stéblům rozličných trav, rozkvetlým kosatcům plným vůní a života. 

V centru rytiny se povážlivě naklání nad vodní hladinu nalomený kmen stromu.

Jeho kmen je dutý, to pozorujeme z cárů kůry. Životní síla vzrostlého a celkem silného stromu je už dávno přerušená. Je otázka času, kdy strom spadne do vody a zemře. Nikdo není vyčleněn z koloběhu života a smrti, ani tento strom.

Ten napůl živý a umírající strom nám napovídá, co se na celém výjevu odehrává. Není náhoda, že je umístěn v centru rytiny, pro nás je klíčem k obsahu.

O ránu na kmeni se opírá pes, jako by kmen roztrhal a zapříčinil jeho zkázu. 

Napravo na malém travnatém ostrůvku klečí podivná bytost.

Ještě v ní poznáváme člověka, má tělo a ruce muže, který je oblečený zřejmě do loveckého šatu, přes trup má „na pošťáka“ připevněnou loveckou trubku a toulec se šípy. Vedle něj leží kopí.

Avšak nohy bytosti a hlava jsou už zvířecí, jelení. Paroží na jeho hlavě je pořádné, 11 výhonků poukazuje na dospělost a zdatnost.

Bytost rezignovaně klečí a ruce má pozdvižené v udiveném gestu. Nebo se vzdává smečce psů?

Ve vodní hladině se zračí jeho odraz.

Aktaión, tak se jmenuje.

Přesněji řečeno, tak se jmenoval, když byl člověkem. Ale teď se mění, proměňuje se v jelena. Ví, že se stává lovnou zvěří. U jeho očí jsou naznačené slzy. Má lidskou mysl, která je uvězněná ve zvířecí hlavě.

Proč?

Trochu se u Aktaióna zastavíme a představíme si ho.

Aktaión (lat. Acteaon) pocházel z Bojótie v Řecku, z Théb, které založil jeho dědeček Kadmos (lat. Cadmus) z matčiny strany. Aktaión se narodil Autonoé, což byla dcera Kadma, a otcem Aktaióna byl bůh Aristaios (lat. Aristaeus) – bůh chovu včel, pěstování oliv a výroby sýrů. 

V ten osudný den Aktaión s přáteli lovil v lesích. Lov byl pro ně úspěšný a chýlil se k závěru. Jenže Aktaión se svou smečkou psů se zatoulal a dostal se do posvátné části lesa pod horou Kithairon (lat. Cithaeron). Artemis se svou družinou v této části lesa ráda odpočívala. Oblíbila si skrytou a půvabnou jeskyni, průzračný pramen, mělkou vodu a hedvábný koberec trávníku okolo. 

Artemis (lat. Diana) se narodila jako Apollónovo dvojče, její matkou byla bohyně Létó (lat. Latona), otcem nejvyšší bůh Zeus (Iuppiter). 

Artemis byla mocnou a nezávislou bohyní lesů, Měsíce, porodů, ochránkyní lesní zvěře a rodiček.

Naneštěstí pro Aktaióna v osudovou chvíli jejich setkání na svém oblíbeném místě právě odpočívala, také byla po lovu jako Aktaión, a s nymfami se v pramenu koupaly a nabíraly sil.

Spatřit nahou bohyni a nahé nymfy se stalo Aktaiónovi osudným.

Samozřejmě, že Aktaiónovu přítomnost a pohled ucítily a vůbec je to nepotěšilo. Artemis byla panenskou bohyní, ona a její družky dodržovaly celibát (nešťastná Kallistó by mohla povídat, ale to je jiný příběh).

Artemis se rozlítila do ruda, a protože neměla po ruce luk a šípy, pocákala Aktaióna vodou.

Pokud Artemis trestala, trest byl nemilosrdný a nesmlouvavý. Za vpád do soukromí a intimity odsoudila Aktaióna, aby se proměnil v jelena. Za jeho hybris – pýchu. Nic na trestu nemění fakt, že to Aktaión pravděpodobně nezamýšlel a došel na místo náhodou. Hybris byla v antickém světě brána jako jeden z nejhorších hříchů, představovala pýchu a domýšlivé chování, které přestupuje meze. Hybris má ve svém důsledku dopad na narušení řádu, přivolává hněv bohů a trestá se smrtí.

Proměnit se v jelena, to ještě není tak hrozné. Jelen sám o sobě byl a stále je silným symbolem.

Byl zasvěcen jako posvátné zvíře Artemidě a Apollónovi.

Patří i k Erátó – múze milostného básnictví.

Díky svým parohům, které shazuje a znovu mu narůstají, představoval obnovu přírody, její věčně se opakující cyklus.

Rozvětveným parožím dosahuje do nebe a souvisí tak se symbolem stromu života.

Byl spojován se Sluncem a ohněm, paroží připomíná sluneční paprsky. Proto nám v pohádkách zůstaly jeho „zlaté parohy“.

Díky vítězství nad temnotou (legenda o jelenu a hadu) se stal jelen přeneseně symbolem léčení, proto je dodnes vyobrazován na lékárnách.

Jelen mnohdy zavádí lovce, který ho štve, do tajuplných končin poznání.

V křesťanské symbolice byl jelen přirovnáván ke Kristovi, protože podle legend rozšlápl hlavu hada, a tak Kristus zvítězil nad ďáblem.

Je atributem sv. Huberta.

Jelen souvisí i s léčivými prameny a očišťující vodou obecně.

Kvůli svému nápadnému chování v době říje je jelen také symbolem mužské sexuální vášně. 

Jenže proměna v jelena nepřinesla Aktaiónovi dobrý osud a nic z výše zmíněné symboliky si neužil.

Vraťme se k bytosti, která klečí na břehu vodní tůně, její odraz vidíme spolu s ní.

Chystá se závěrečné finále, jsme krůček před akcí. Tato bytost, která je v tomto konkrétním okamžiku sevřená mezi zvířetem a člověkem, to má spočítané, jako umírající strom vedle ní. Jeho životní míza je už přerušená a my si můžeme se zatajeným dechem představit, co se asi stane.

Lovečtí psi se shlukují a první je připravený. Dívají se vzájemně do očí – první pes a zoufalá bytost. Psi se sbíhají, jeden obíhá druhý břeh, brzo bude Aktaiónovi v zádech. Teď svého pána nepoznávají, cítí vášeň lovu, možná strach té bytosti, která je dráždí.

Symbolika psa je složitější, protože v sobě zahrnuje jak pozitivní, tak negativní významy. Věrnost a pomoc při lovu, ochraně a pastevectví řadí psa do první skupiny. Avšak pes, jakožto symbol pudového a zvířecího, má negativní obsah, znamená nízkost, neřest a nečistotu.

Roztrhání psy bylo vždy považováno za boží trest.

Brzy se Aktaión úplně promění v jelena s lidskou myslí. Před psy bude utíkat, ale nebude mu to nic platné. Mezitím ho budou jeho přátelé postrádat a volat. Nakonec Aktaióna – jelena – smečka 50 psů roztrhá.

Jeho přátelé budou litovat, že skolení jelena jejich druh nemohl vidět, protože to byla pořádná kořist!

Teprve až Aktaiónův život vyhasne, hněv bohyně Artemis se utiší

Pokusili jsme se převyprávět mýtus o Aktaiónovi, který více než před dvěma tisíci lety napsal Publius Ovidius Naso (43 př. n. l.–17/18 n. l.).

Aktaiónův příběh pochází ze 3. knihy Ovidiových Proměn (Metamorfóz) a podmanivé verše, kterými Ovidius popisuje děj, si můžete v českém překladu Ivana Bureše přečíst v Digitální knihovně AV ČR nebo v přepisu přímo tady na našem webu: https://ilustory.cz/2020/pribeh-aktajona

Stojí to za to – např. kvůli mistrné chrakteristice jednotlivých psů z Aktaiónovy lovecké smečky.

Aktaiónův příběh inspiroval mnoho umělců, výtvarníků, malířů, sochařů, iluminátorů a ilustrátorů. Znázorňovali většinou tyto motivy:

1. Okamžik odhalení – kdy Aktaión pozoruje koupel bohyně a její svity. 
2. Okamžik trestu proměny, kdy Aktaiónovi začínají rašit parůžky.
3. Smrt Aktaióna – rozsápání jelena smečkou psů.

Naše rytina je nejen nádherná, ale nastiňuje další možnost, jak lze ilustrovat příběh o Aktaiónovi. Zachytit moment těsně před celou proměnou a rozsápáním, kdy je Aktaión zasazen na hraně času, jako ten umírající strom. Je ještě živý, ale brzy už se stane nevratná změna, proměna života ve smrt. 

Nevíme, zda-li by Aktaiónovi pomohlo, kdyby cudně sklopil zrak, omluvil se. Bohyni by zřejmě rozzuřil stejně. Pravděpodobně nevěděl, kde je a že svou přítomností poskvrnil posvátný prostor, kam neměl přijít žádný smrtelník. Možná si jen nevšiml varovných signálů v krajině. Možná byl příliš unavený z lovu, zvědavý, pyšný, neměl respekt. Nebo byl jen nevšímavý, zamyšlený… do sebe zahleděný. Nevíme…

Avšak viděl něco, co nikdy předtím a nikdy potom nespatřil žádný smrtelník. Antika nerozeznává záměr. Je jedno, že to nezamýšlel, nechtěl. Prostě přestoupil řád. U Ovidia a jeho Proměn nalezneme i tresty za nevědomé porušení něčeho zakázaného (Dryopé). Řád byl narušen a musí nastat trest, aby byla nastolena harmonie.

Nad Aktaiónovým příběhem můžeme dlouze přemýšlet. Je plný otázek. Co nám dnes říká, dotýká se nás ještě vůbec?

Troufáme si říci, že ano. Jako každý silný příběh a prastarý mýtus, který máme po generace v krvi a který nás kulturně doprovází již více než 2000 let.

Příběhy mají lidé rádi, vyprávějí si je už od nepaměti. Silné příběhy nás pohltí, prožíváme je a na konci příběhu jsme jiní než na začátku. A o to tu nakonec jde – aktivně prožít a proměnit se příběhem! Být součástí Proměn.

Ať už nás tento konkrétní příběh vede k respektu vůči něčí intimitě, k tomu, že máme obezřetně našlapovat tam, kde tušíme, že jsme v prostoru někoho jiného…

Cenné je i to, že můžeme promýšlet, jak bychom se zachovali na Aktaiónově místě – co bychom udělali jinak a proč? Která část příběhu se nás dotýká, s kým sympatizujeme?

Je úžasné, že jeden obrázek, který je starý 318 let, jsme teď oživili. To vy jste ho přivedli k životu svými novými příběhy.

Co nám vypráví kniha?
Cesta knihovědných detektivů   

Knihovědné pátrání a vyprávění o knize, do které patří ilustrace Aktaióna.

Obrázek, který jsme pro soutěž vybrali, pochází z knihy z historického knižního fondu Knihovny AV ČR, o který se stará Knihovědné oddělení. Práce Knihovědného oddělení zahrnuje celou řadu aktivit a jednou z nich je také pečování o historický fond. Z něho vybíráme pro popularizaci zajímavé tisky, které otevírají témata, jež by mohla oslovit širší veřejnost, nejen úzce zaměřené badatele.

Koho by zajímalo zjistit něco více o české knihovědě, doporučujeme zavítat na souhrnný portál Knihověda.cz. 

Máme za to, že představování pokladů, které máme ve fondu, je svým způsobem oživuje a také nás spolu s nimi vzájemně proměňuje.

Nás, kteří se s nimi seznamujeme, tato díla proměňují novým poznáním a novým smyslem, které jim můžeme dát. A my jim vdechujeme nový život, protože si znovu nachází cestu ke čtenářům.

Nikdo přece nemá knihy jen proto, aby se na ně prášilo! Minimálně se s nimi vždy jejich majitelé chtěli pochlubit a někdy je i dokonce číst.

U Ovidiových Proměn si můžeme být jisti, že byly čteny a patřily k obecnému vzdělání. Příběhy psané strhujícími verši učily latinskému jazyku a uváděly čtenáře nenásilně do jeho stavby.

Seznamovat veřejnost se starými tisky nám připadá z mnoha důvodů užitečné. 

Nacházíme v nich paralely s dnešním životem, poučení, jak se v různých situacích lidé v minulosti chovali. Dnes stavíme na vědomostech, které nám předali předkové – jeden z důležitých pramenů poznání jsou dochované knihy. Můžeme se poučit nejen jejich obsahem, ale prozradí nám i spoustu vodítek, jak tehdejší lidé žili a pracovali, co pro ně bylo důležité, jaká měli estetická měřítka apod., a to celé zahrnuje obor knižní kultury.

Vraťme se k Ovidiovým Proměnám, ke našemu konkrétnímu exempláři.

Pojďme si knihu krátce představit a stručně si říci, co nám knihovědné prozkoumání může prozradit. Staneme se trochu detektivy. Co vše se o knize dozvíme?

Na jejím vzniku se podílela celá řada rukou – od sazečů, přes korektory až po tiskaře, kteří museli ručně na tiskařském lisu vytisknout jednotlivé stránky.

Mistři tiskařských dílen si vytvořili finanční rozvahu a nakoupili dostatečné množství drahého a kvalitního papíru, zkontrolovali a případně dokoupili jednotlivá tisková písma.

Kdo byli tito tiskaři a nakladatelé? To se můžeme dozvědět z titulní strany. Zajímá nás impresum dole na konci titulní strany, prozrazuje nám kdy, kde a kým byla kniha vytištěna. 

V našem případě jde o kolektivní dílo, na vydání této knihy se podílelo několik proslulých amsterdamských nakladatelů a tiskařů:

• Joan Blaeu (1650–1712) a Pieter Blaeu (1637–1706),
• Hendrick Boom (1644–1709),
• Rembertus Goethals (aktivita 1697–1709),
• Tiskařská dílna rodiny Johanna a Gillia Janssonia Van Waesberge.

Pokud bychom měli knihu v ruce, zjistili bychom, že má poměrně velký formát. Kniha je těžká a objemná.

V katalogizačním popisu nám to prozrazuje šifra formátu 2° (potištěný dvojlist), což znamená, že už její výroba nebyla levná.

Titulní list nás upoutává červeno-černým tiskem a poměrně velkou vyprávěcí vinětou, a to vše nám prozrazuje, že jde o exkluzivní, drahou a krásně vyvedenou knihu.

Pokud knihu otevřeme a listujeme v ní, přijdeme na to, že kniha je dvojjazyčná, vytištěná ve francouzštině a latině.

Ovidiův latinský text Proměn byl tištěný humanistickou polokurzivou, francouzský překlad z pera Pierra Du Ryera (cca 1606–1658) byl vedle latinského textu tištěn v humanistické antikvě.

Tato kniha je vedle doprovodných ilustrací, které také na první prolistování uchvacují naši pozornost a o nichž bude řeč později, bohatě vyzdobená knižním dekorem – dřevořezovými a mědirytovými iniciálami a dřevořezovými vinětami. Více o nich si můžete pročíst v jednotlivých rozborech https://ovidiovy-promeny.cz/kniha/les-metamorphoses/ nebo v podsekcích menu databáze – https://ovidiovy-promeny.cz/typ-ilustrace/knizni-dekor/.

Velikost, titulní list, typografie, výtvarná výzdoba, ilustrace a kvalita papíru – to vše nás vede k domněnce, že kniha byla určena jako luxusní a reprezentativní předmět pro čtenářskou movitou elitu. Její pořizovací náklady byly nemalé a její zakoupení nebylo levné, dovolit si ji nemohl každý. Kupující si novou knihu většinou nechal svázat, aby mu ladila do knihovny, a to také nebylo zadarmo.

Konečně se dostáváme k atraktivní stránce této knihy – nádherně vyvedeným ilustracím.

A že jich kniha má! Ilustrace tvoří opulentní cyklus 132 vyobrazení jednotlivých příběhů.

Na jejich vytvoření se podílela skupina výtvarníků a grafiků. Výtvarní umělci museli nejprve navrhnout předlohu, podle které grafická dílna pod vedením zkušeného grafika vyhotovila jednotlivé mědiryty a lepty. Ty vytvořila skupina předních antverpských rytců. Tato edice vznikla podle původní bruselské z r. 1677.

Z jednotlivých signování (označení jmény či šiframi) na ilustracích víme, že je vyhotovili tito malíři a rytci z Antverp, respektive jejich rytecké dílny:

• Frederik Bouttats ml. (1620.?–1676),
• Peeter Clouwet (1629–1670),
• Abraham Diepenbeck (1596–1675), 
• Hendrik Abbé (před 1639–konec 17. století), 
• Bratři Martin Bouche (1640–1693) a Peter Paul Bouche (1646–1693).

Odborná literatura – Mezi zavržením a zalíbením od Radky N. Miltové, s. 18 – nám osvětluje, že rytci použili starší nepublikované předlohy od:

• sourozenců van Passe: Magdaleny (1600–1638), Crispijna ml. (1600–1638), a Willema (ca.1598 – ca.1637),
• Theodora Mathama (1605/1606–1676),
• Fredericka Bloemaerta (ca.1614–1690).

Kniha byla vytištěna technikou tisku z výšky, mědirytové/leptané ilustrace se musely tisknout zvlášť, protože jde o jinou techniku – techniku tisku z hloubky. Jednotlivé listy museli tisknout ve dvoufázovém soutisku. Sazeč, který připravoval tiskovou formu, vynechal místo tam, kam byla rytina určena.

Tisk ilustrací – rytin – pak většinou vytvářel rytecký ateliér, který vlastnil svůj speciální lis. Na prázdné místo dotiskl ilustraci. Někdy můžeme ve starých knihách najít chyby tisku, jako je viditelně křivá ilustrace nebo opomenuté místo, kde měla být původně ilustrace, případně dodatečné dolepení ilustrace – jako důkaz nesnadné technologie tisku a sympatické lidské omylnosti.

Výroba knih s ilustracemi se logicky soutiskem prodražila. Nehledě na nemalé náklady kvalitního papíru, který by dvojí tisk vydržel, a dále autorské honoráře pro výtvarníky a rytce.

Máme vytištěnou knihu. Co se s ní dělo dál, než doputovala do fondu Knihovny Akademie věd ČR? 

Nevíme, kdy si ji zakoupil její první majitel. Není nám známo, jestli si ji první vlastník koupil přímo u tiskaře (knihkupce) hned po jejím vytištění v r. 1702 nebo později. 

Nastává nám další část pátrání.

Prohlédneme si vazbu knihy a zjistíme, jestli někde na stránkách nejsou vpisky, které by nám prozradily nějaké informace. Vpisky a to, jak je kniha svázána, nám poodhalí pravděpodobný osud knihy.

Teprve po zakoupení u knihkupce nebo přímo u tiskaře (nemuselo jít o dvě samostatné osoby) bývala kniha svázána knihvazačem. V našem případě, u této konkrétní knihy Les Metamorphoses d’Ovide en latin et françois, se dochovala dobová polokožená vazba s vazy na hřbetě a vyraženým zlaceným štítkem s názvem. 

Na deskách je použitý mramorovaný (tragantový) papír, hřbet a rohy desek jsou kožené. Je to celkem běžný typ barokní vazby z 18. století a býval určen jako jednotný typ vázání pro knihy např. ve šlechtických knihovnách.

Zajímavé je, že tato vazba není příliš nákladná u takhle luxusní knihy, jejíž pořízení nebylo zrovna levné.

Předpokládáme, že kniha stála v nějaké šlechtické knihovně. Tento předpoklad potvrzuje ruční vpisek hnědým inkoustem na rubu předsádkového papíru, který označuje umístění knihy v knihovně majitele. 

Na předtitulu je další ruční latinský vpisek – Non est mortale quod opto (je nesmrtelné to, po čem toužím) a dvě slova jsou vyškrábaná, nečitelná. Tento vpisek je napsaný jinou rukou než vpisek katalogizační. Můžeme se domýšlet, že katalogizační vpisek mohl vepsat knihovník, osoba, jež se o knihovnu starala. A citát mohl napsat již majitel – čtenář. 

Stejný citát je použitý v emblému, jehož je autorem Crispijn Van de Passe (otec tří sourozenců van der Passe, kteří vytvořili předlohy ilustrací v knize Les Metamorphoses d’Ovide en latin et françois, 1702). Ganymeda unáší orel, proměněný Zeus (Iuppiter), příběh z 10. a 11. knihy Ovidiových Proměn.

Emblém pochází z knihy: Gabriel Rollenhagen, Selectorum emblematum centuria secunda, 1613 (digitální kopie celé knihy).

Vraťme se ke zkoumání přípisků – na titulní straně je opět rukopisný vpisek – dvakrát jméno Lumaga.

Zdá se, že jméno je vepsáno jinou rukou, než rukopisný vpisek citátu. Pravděpodobně jde o dvě různé osoby. Jméno na titulní straně zcela jistě označuje vlastníka knihy.

Kdo to byl/byla tajuplný/á Lumaga? 

Lumaga neslo jméno italského šlechtického rodu pocházejícího z Lombardie.

Stejné jméno např. nesl sběratel umění Giovanni Andrea Lumaga a jeho žena, později vdova Lucrezia Bonamin z Benátek, žijící v 17. století. Jestli kniha mohla patřit někomu z této rodové linie, to bohužel nevíme. Můžeme jen konstatovat, že všechny tři přípisky odpovídají rukopisu lidí z 18. století a že jde pravděpodobně o tři různé osoby.

Pak máme dlouhé roky, kdy o osudech knihy nic nevíme. Na hřbetu knihy je nalepený a poškozený papírový štítek s vepsanou signaturou VIII.u13?. Rukopis na štítku prozrazuje konec 19./počátek 20. století, kdy někdo knihu nově označil, možná knihovník či správce majetku. Pravděpodobně tehdy také stála v něčí knihovně. 

Další cesty časem nás vedou do antikvariátu ve 20. století – viz antikvariátní zápis tužkou na předních deskách.

Tady se nám kniha vynořuje, Knihovna AV ČR ji získala akvizicí kolem r. 1958. Tehdy byla antivariátem stanovena její cena na 450 Kč,⁵ jak se dozvídáme z poznámky.

Katalogizovaná do fondu knihovny byla podle přírůstkového čísla v r. 1958.

Celkový stav exempláře nebyl úplně dobrý, již tehdy musel mít poškozenou vazbu a odtržené přední desky. Kdoví, co vše zažil, než se dostal k antikváři. Od té doby o něj pečujeme v našem knihovním fondu. Zhruba před dvěma lety jsme knihu nechali digitalizovat v našem Digitalizačním centru. Digitalizaci jsme zvolili jednak pro jeho ochranu, abychom svazek neopotřebovávali používáním (rozbory a popisy pro databázi Ovidiovy Proměny), a dále pro snadnější cestu k vám, k dnešnímu čtenáři. 

Digitalizovanou knihu si můžete prohlédnout v Digitální knihovně AV ČR v kvalitním rozlišení.

Jednotlivé ilustrace a jejich analytický popis naleznete v databázi. 

Tady – v současnosti – naše vyprávění o těch, co se na narození této knihy podíleli, a o těch, co ji vlastnili a měli případně v rukou, končí. Berte to jako ochutnávku práce knihovědných detektivů.

Třeba jsme vás inspirovali k napsání dalších příběhů?

Autorka textu: Mgr. Markéta Kučerová, Knihovědné oddělení Knihovny AV ČR

Poznámky

1. Podrobný souhrn viz Miltová, Radka: Mezi zalíbením a zavržením, s. 15 nn.[↑]
2. Jan Červenka (1835–1910), klasický filolog, překladatel a středoškolský pedagog. Životopis.[↑]
3. Ferdinand Stiebitz (1894–1961), profesor klasické filologie, vysokoškolský pedagog na FFMU v Brně, překladatel z řečtiny a latiny. Životopis.[↑]
4. Ivan Bureš (1886–1947), středoškolský profesor, klasický filolog, kulturní historik, autor spisů z oboru a překladatel antické literatury. Životopis.[↑]
5. Hrubá měsíční mzda pracovníka v civilním sektoru v této době byla kolem 1200 Kč. Zjednodušeně můžeme říci, že tato kniha by stála polovinu měsíční výplaty průměrného tehdejšího platu, abychom si udělali představu, na kolik by přišlo její pořízení v antikvariátu.[↑]